Naše duše se srážely na oknech automobilu, kde tvořily třpytící mrtvé krůpěje; tvář po nich klouzala dolů, zatímco já bojoval sám se sebou o vědomí. Prohrál jsem a ucítil bolest, - hlava nezaujatě sjela, kosti se v krku zpříčily -, a já získal vědomí nazpátek; nepřítel na chvíli polevil – vyslal onu bolest, aby mohl vzápětí, v dalším souboji znovu vyhrát. A znovu. A znovu. A pořád dokola, tak dlouho, dokud bych svou prohru nepřijal a nepoložil hlavu dozadu na opěrku, odkud by už nespadla dolů. „Nechci,“ ozval jsem se v duchu. 

Namožené svaly pomalu zvedaly hlavu zpátky, byl to ten nepřítel nebo já; opět jsem ji položil na chladivé sklo, to jsem byl já.

Před chvílí bylo venku nesnesitelné horko, ale déšť jej zahnal. Pneumatiky tiše rozrážely vodní hladiny, které se usadily v důlcích betonových bloků; automobil poskakoval po spárách dálnice, zatímco já jsem si toho všeho mohl, díky vědomí, užívat. Tempo těch skoků mi jakoby počítalo čas. „Zpomal trochu, ať se to auto nesmekne,“ pověděla matka sedící předemnou. Moje slova! Zpomal ty skoky... Otec – řidič odpověděl velmi tiše, jako by na tom nezáleželo, a mírně přibrzdil. Ničemu to nepomohlo, byl to klam.

Jeden ze spojů vybočil z taktu a rázné poskočení auta mi převrhlo hlavu dozadu na opěrku. Vzdalo mě to, za mě, sobě samému a já nevzdoroval; pomalu jsem se začal ztrácet.

„Co když se vybouráme a již se neproberu? Až příliš si vážím těch posledních vteřin křiku před temnem, než abych riskoval, že je prospím; ikdyž vím, jak hloupé to je: vážit si jich a litovat jich už nebudu moci, jelikož nebudu a jestli budu, tak jich litovat nebudu ani chtít, jelikož to bude, vzhledem k mé existenci, zcela zbytečné, jakoby běžné probuzení,“ avšak mysl toto odmítala přijmout a tak se stala novým nepřítelem na semišové opěrce zeleného auta.