Kde je zase ten Ráž? Kam se zase poděl? Vždy se někam vytratí a nechá mě samotného, pomyslel si Knut a rozhlédl se kolem sebe. Svého vlka ale neviděl. Všude kolem byly jen duby. Jejich husté koruny nedovolovaly světlu proniktout skrz ně a les, ve kterém se Knut právě nalézal, byl tak neobyčejně temný. „To by mě zajímalo, jak tady budu to zvíře hledat“, zaklel Knut a dál si něco mroukal jen pro sebe. V tu chvíli se ozvalo zavytí. Knut se ohlédl za sebe, odkud zvuk přicházel.

Knut se jako malý od obecního žrece naučil rozmlouvat se zvířaty. Co si sám pamatuje, tak odjakživa měl se zvířaty zvláštní vztah. Všichni psi z vesnice ho milovali. Žádný mu nikdy neublížil a i ti nejvzteklejší se k němu vždy lísali, když jen prošel kolem. Místní žrec si toho všiml a naučil tehdy sedmiletého Knuta nahlížet do myslí zvířat a zaroveň jim otevřít i svou mysl. Tímto způsobem se Knut dokázal domluvit s každým živým tvorem, protože jak nedlouho poté zjistil, mysl mají všichni tvorové, které kdy potkal. Nezáleželo, byl – li to pes, kočka, zajíc, ryba, nebo komár. Vždy se dokázal s každým živým tvorem spojit a všichni z vesnice si ho proto velmi vážili.

Kde jsi běhal?, řekl Knut svému vlkovi. Jen tak jsem se rozhlížel po okolí, odpověděl mu Ráž. Neměl bys chodit moc daleko ode mě. Když budeš potřebovat pomoc, bude chvíli trvat, než k tobě doběhnu zvlášť, když nebudu vědět, kde přesně jsi, a stejně tak to může dopadnout, budu-li potřebovat já Tebe, pomyslel si Knut. Ale já vždy přesně vím, kde jsi. Nejsem žádnej domácí vořech, ale vlk. Na to bys neměl zapomínat, odpověděl Ráž Knutovi. „Vždyť já vím“, řekl Knut tentokrát již nahlas, otočil se a oba vyrazili cestou dál.

Po několika kilometrech chůze dorazili na nevelkou mýtinu. Byl to malý kus lesa, kam dopadalo sluneční světlo, neboť několik starých dubů mu při podzimní bouři šlo z cesty. Díky tomu se zde zazelenala tráva a uchytilo několik květin. Na okraji mýtiny ze stromů visely velké pavučiny. Nebyly to obvyklé pravidelné pavučiny. Vypadaly spíš jako kusy velmi tenké lněné látky v cárech vysící ze stromů. Knut si uvědomil, že již cestou sem si tu a tam všiml této divné pavučiny, ale zde jí bylo tolik, že až nyní to upoutalo jeho pozornost. Ráž vyrazil dopředu. Běhal po mýtině a očuchával každý strom, každé stéblo trávy a kde dosáhl, prozkoumal svým citlivím nosem i pavučiny. Divně to tu zapáchá. A ty pavučiny, nebo co to je, to je vyloženě hnus. Nikdy jsem nic takového necítil. Měli bychom si dávat pozor, poslal Ráž své myšlenky směrem ke Knutovi.

Knut byl opatrný. V životě už toho zažil mnoho, i když byl ještě mladý. Ve svých 24 letech viděl hodně různodivných tvorů a neuvěřitelných věcí, o kterých si většina lidí jen vypráví v pohádkách. Díky své schopnosti povídat si se zvířaty se již mnohokrát dostal do různých situací. Začalo to tím, že za ním chodili lidé z vesnice, aby zjistil, co trápí jejich zvířata. Zpočátku to byl samý kousek kosti zaražený přílišnou hltavostí do čelisti psa, kráva, která nechtěla vycházet na pastvu, protože jí druhá kráva řekla, že před několika lety zmije uštkla jejího býčka. Jednou dokonce přišel soused z vedlejší chalupy, že jeho volek nechce žrát. Díky Knutovi se zjistilo, že to bylo kvůli tomu, že naposledy měl v seně jedovatou bylinu a bál se, že ho chce jeho pán otrávit. Pak ale začala za Knutem chodit i lesní zvěř, která se od dobytka dověděla, že jí Knut dokáže pomoci. Jako první přišla liška, že jí bazilišek zabil a sežral mláďata. Jindy přišla laň, že stryga zabila nejsilnějšího jelena v okolí a že zvěř v lese má strach. Knutovi to z vesnice nikdo nevěřil. Až starý žrec Kocel nabídl Knutovi, že když pomůže řešit situaci s bestiemi v okolí, bude ho cvičit a zaměstná ho jako hraničáře, čili že bude okolí i vesnici samotnou bránit před lidským i nelidským nebezpečím. Knut souhlasil, Kocel ho naučil základy magie a vycvičil ho v boji. Když byl Knut připraven chopit se svých nových povinností, daroval mu Kocel černého vlka, kterému dal Knut jméno Ráž. Tím začalo jejich společné životní dobrodružství.

To je divné. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Začíná se stmívat, ale zde se mi být nechce. Pojďme si najít nějaké místo, kde můžeme přenocovat, řekl v myšlenkách Knut Rážovi. A máš tušení, kde vlastně jsme?, odpověděl mu vlk otázkou. Jsme asi den a půl chůze od vesnice směrem na půlnoční stranu. Pojď, najdeme si bezpečné místo na noc, řekl Knut.

Když už slunce zašlo za nedaleké pohoří a začalo se stmívat a Knut s Rážem nenašli žádné místo, kde by se cítili opravdu bezpečně, ucítil Ráž kouř. Hned to řekl Knutovi a určil směr, odkud pravděpodobně přichází. Šli po pachové stopě, až Knut v dálce spatřil malou chaloupku, napolovic zapuštěnou do země. Potichu šli blíž. Několikrát ji obešli a prozkoumali okolí. Z komína chalupy vycházel horký dým a okolí zaplavila vůně vařeného masa a bylin. Najednou z chalupy vyšla mladá dívka. Když si ji Knut s Rážem všimli, ukryli se v blízkém křoví a dívku pozorovali. Dívka nesla vědro a evidentně šla pro vodu k nedalekému potoku, který se dal vytušit podle hučení vody, jež se ozývalo z lesa. Po chvilce se neznámá dívka vrátila s vodou a zašla opět do chaloupky.

Důkladným obhlídnutím stop v okolí Knut zjistil, že dívka v chaloupce bydlí sama. Rozhodl se jí požádat o střechu nad hlavou pro nadcházející noc a zabouchal na dveře zemljanky. Dívka otevřela.

„Buď zdráva“, řekl Knut. „Jmenuji se Knut.

„Buď zdráv i ty cizinče. S čím ti můžu pomoct?“, odpověděla dívka z chaloupky.

„Procházím kolem a zahlédl jsem tvou chaloupku. Začíná být tma, tak jsem tě chtěl požádat, jestli bys nepřijala mne a mého psa na noc“.

„A kde máš psa?“, zeptala se dívka. Když to uslyšel Ráž, vyběhl z houští a přišel ke Knutovi.

„To je divný pes. Vypadá spíš jako vlk“, řekla udiveně dívka.

„Ano, máš pravdu, je to vlk. Já o něm mluvím jako o psovi, protože lidi na slovo VLK špatně ragují“, řekl Knut a mrkl jedním okem na dívku z chaloupky.

„Tak pojďte dál“, řekla dívka a dala jim rukou pokyn.

Chaloupka byla asi metr zapuštěná do země. Od dveří vedly tři schody do jediné místnosti v chaloupce. U protější stěny bylo ohniště, nad kterým vysel kotlík, v němž se cosi vařilo. Na stěně nad ohništěm vysela polička, na níž byly nádoby z různých materiálnů a různých tvarů a lněné pytlíky. Po pravé straně u stěny dál od dveří byla jedna postel vystlaná zvířecími kožešinami. Vedle postele blíž ke dveřím byl stůl u kterého stály dvě židle. Na stole byla jedna dřevěná miska a hliněný pohár. Uprostřed místnosti na podlaze ležela medvědí kůže. Vůbec kůží různého druhu bylo po celé místnosti hodně. Byly pověšené na stěnách, připevněné ke stropu a několik jich bylo na podlaze ledabyle pohozených hned u vstupních dveří. Po levé straně chalupy byly podél celé stěny položené různé předměty hodící se do běžné domácnosti, různé nádobí, nářadí a nůše. Jinak kromě pár oken v chaloupce nic nebylo.

„Právě si vařím polévku z bažantí slepice. Není to žádná velká hostina, ale mám tu spoustu bylinek a koření, takže nebude tak špatná. Pokud budeš chtít, můžu ti také nabídnout. Zbyde i pro tvého 'psa'“, řekla dívka a nabídla Knutovi místo u stolu. „Nemívám příliš mnoho návštěv. Neviděla jsem živého člověka už několik měsíců. Ani místo na spaní ti nemůžu nabídnout příliš pohodlné. Můžete se uložit na zemi u ohně“, dodala a začala štrachat v poličce nad ohništěm.

Knut se mezitím usadil ke stolu a mlčky dívku pozoroval. Měla temně hnědé rovné vlasy, které jí sahali až k pasu, hnědé oči, rudé, plné a široké rty. Byla štíhlá, ale na ženu netypicky svalnatá a když se ke Knutovi otočila zády, všiml si jejích podmanivě širokých boků. Byla neobyčejně čistá. Knut s úžasem hleděl na její čisté a jemné ruce. Ženy, které znal, měly ruce unavené prací a rozhodně se o nich nedalo říci, že jsou čisté. Dívka těmato rukama sundavala z poličky postupně několik nádob a pytlíků s kořením a sypala je do kotlíku s polévkou. Toho méně a jiného více. I Ráž ji pozoroval svým pronikavým zrakem.

„Ani nevím, jak se jmenuješ“, přerušil Knut panující ticho.

„Lidé mi říkají Žizňava“, odpověděla dívka a uložila poslední bylinky zpět na poličku.

„To je dost neobvyklé jméno“.

„To ano, ale prý se ke mně hodí“, řekla Žizňava a pohlédla koutkem oka na Knuta.

„Z toho, co jsi říkala, jsem pochopil, že zde žiješ sama. Proč nebydlíš v nějaké osadě, jako jiní lidé? A jsi tu už dlouho?“.

Knutovi vadilo, že v zemljance panuje takové ticho a proto nepřestával s otázkami, neboť zatím nevěděl, o čem se s dívkou může bavit. Byl také trochu zvědavý a Žizňava v něm vzbuzovala určité sympatie.

„Bydlím zde již tři léta. Nechci žít mezi lidma, protože s nima nemám dobré zkušenosti. Můj otec zemřel, když jsem byla hodně malá a muž, kterého si matka poté našla, na mne byl velmi zlý. Nejdřív se mě pokusil vyhnat, když mi bylo 7 let, ale stařešina rodu rozhodl, že se mohu vrátit. Po několika letech si mě začal brávat do svého lůžka. Matka mi to nevěřila a stále se ho zastávala, tak jsem prostě odešla. To mi bylo 17 let. Od té doby jsem zde. Chaloupku jsem našla náhodou. Okolí se mi líbilo i proto, že je odtud k nejbližší vesnici celý den cesty hustým lesem. Jsi prvním člověkem, který mě zde našel. Občas vídám lidi v lese. Nikdy se k nim nepřibližuji. A najednou jsi přišel ty. Vím o vás již dlouho. Vím, že jste několikrát obešli okolo mojí chaloupky. Když jste se nepřibližovali, řekla jsem si, že vás vyzkouším, jestli jste dobří. Proto jsem šla pro vodu a nechala chaloupku bez dozoru. Ale když jsem se vrátila a zjistila, že se stále schováváte v těch keřích, zjistila jsem, že nemáte žádné podlé úmysly. Když jsi potom zaklepal na dveře, s klidem jsem mohla otevřít“.

Takže ona o nás celou tu dobu věděla?, pomyslel si Knut. To se ještě nestalo. Za celá ta léta, co jsem po tvém boku, si ještě nikdy nikdo nevšiml, když jsme ho sledovali, nebo když jsme se schovávali. A navíc byla přece uvnitř a my venku, odpověděl mu Ráž a pohlédl na svého lidského druha. Neplaš, vždyť tu žije už tři léta úplně sama. Já se nedivím, že poznala, že se někdo přiblížil k její zemljance, když tu žije tak dlouho, snažil se ho uklidnit Knut.

„To jsem rád, že jsi z nás měla dobrý dojem. Nebývám tu příliš často, a nevím, kde bychom hledali nějaké místo na přenocování“, řekl Knut Žizňavě.

„Nedaleko odtud je několik jeskyní, ale teď už jste tu, tak vás nebudu posílat dál. A navíc i polévka už je hotová“.

Žizňava podala Knutovi dřevěný talíř plný bažantího vývaru a nandala i sobě. Položila svůj talíř na stůl, vedle stolu na zem položila misku s polévkou pro Ráže a usedla naproti Knutovi. Jedli mlčky. Knut se díval na Žizňavu a všiml si, že i ona si ho sem a tam prohlíží zkoumavým pohledem. Vývar byl silný a voněl směsí různých bylinek a koření.

„Tu slepici jsi ulovila sama?“, zeptal se náhle Knut.

„Ano, snažím se okolní zvěř nechat v klidu. Nechtěla bych proti sobě poštvat lesní duchy. Ale občas maso potřebuji, tak někdy po okolí nastražím oka na menší zvěř, jako jsou právě bažanti nebo zajíci. Občas se mi podaří chytit koroptev a jednou se do pasti chytl i tetřev. Ale toho jsem pustila, protože jejich maso není dobré. Naopak jezevec je přímo pochoutka, ale toho jsem měla jen jednou“, řekla Žizňava a usrkla polévku z bronzové lžíce. „Les ale dává i spoustu jiných pochoutek. Celý rok sbírám různé houby, na jaře a v létě borůvky, maliny a další plody. Na podzim pak ovoce z lesních jabloní a dalších plodících stromů. Dobré jsou různé kořeny, které mi nahradí chléb“, dodala.

Knutovi polévka velmi chutnala a proto se osmělil a požádal Žizňavu o další talíř. Žizňavu potěšilo, že mu polévka tolik chutná. Po jídle si ještě chvíli povídali a přitom si vyměňovali stále smělejší pohledy. Knut se v přítomnosti Žizňavy cítil víc než dobře. Během svého rozhovoru zacházeli ve vyprávění stále dál do minulosti a stále hlouběji do svých duší, ale pak nastala ta chvíle, kdy bylo třeba jít spát. Žizňava si lehla do lůžka a Knut se zeptal, kde se může uložit.

„Říkala jsem, že můžeš spát na podlaze u ohně...“, řekla mu Žizňava. „...ale pokud se nebojíš, můžeš ulehnout vedle mě na lůžku. Pro tvého vlka tu ale místo už nebude“, dodala potichu a nadzvedla medvědí kůži, kterou byla přikrytá.

Knut nejdříve zaváhal, pohlédl na Ráže. Jak chceš. Je to lidská samice, takže já si jdu lehnout k tomu ohni, pomyslel si Ráž a znechuceně ulehl na srnčí kůži položenou v blízkosti stále ještě plápolajícího ohně. Knut se otočil a lehl si vedle Žizňavy, která ho poté přikryla kožešinou, pod kterou sama ležela. Přitom se ho jakoby ledabyle dotkla na boku v pase. Nechala svou ruku klesnout na jeho přicho a přisunula se blíže k němu. Knut ji pohladil po hlavě a cudně ji zlehka políbil na tvář. Když dala jasně najevo, že jí jeho dotyky a polibky nevadí, osmělil se a začal jí hladit záda. Žizňava se posadila na jeho klíně a přetáhla si přes hlavu bílou lněnou košili, kterou měla celou dobu na sobě. Najednou měl Knut na sobě krásnou mladou dívku úplně nahou. Měla krásná plná ňadra a Knut přestal pochybovat o tom, co se bude dít dál.

Když se ráno Knut probudil strašně ho bolela hlava a levá paže. Levá část hrudi ho děsně pálila. Pokusil se pohnout, ale nepodařilo se mu to. Cítil nesnesitelný zápach. Otevřel oči a zjistil, že je omotán lepkavou látkou připomínající pavučinu. Stejnou látkou byl zároveň celý ve svém kokonu připevněn pevně k posteli, na které strávil minulou noc s Žizňavou. V tu chvíli si na ni vzpomněl. Kde může být? Je v pořádku? Co se tu k čertu stalo?, pomyslel si. Na to se zeptej té své šikulky, co jsi si s ní v noci tak užíval, ozval se mu Ráž. „Kde jsi?“, vykřikl překvapeně Knut. Ležim pod tebou a vypadám stejně jako ty. Akorát do mě ještě nekousla na nohatice. Ta nás pěkně převezla. Když jsi usnul jako špalek, skočila po mně a svázala mě. Že má ale sílu, potvora, řekl Ráž. Pak odešla. K ránu se otevřely dveře a vlítla sem nějaká obluda, pavouk nebo co. Akorát, že byl větší než já. Skočil nejdřív po tobě a omotal tě do toho hnusu, co tu tak smrdí. Když tě připěvnil k posteli, tak tě ještě kousl. Potom skočil po mě a taky mě zamotal. Teď tu ležíme oba dva jak dvě kukly, dodal vlk.

Najednou do chaloupky vstoupila Žizňava. „Áá, už jste vzůru. Jak jste se vyspali?“, zeptala se, jako by se nic nestalo.

„Co tím myslíš? Nevidíš, že jsme omotaní nějakým hnusem a nemůžeme se hýbat?“, řekl překvapený Knut.

„Byla jsem v lese pro své děti. Je třeba je také nakrmit“. To už se Knut rozzuřil: „Jak nakrmit? Nejdřív nás uvolni z té pavučiny. Kde se to tu vlastně vzalo?“, ale Žizňava jeho slova nadál ignorovala. „Už dlouho chudáčci malí nic nejedli. Mají velký hlad. Bude chvílit trvat, než se tu všechny sejdou. Budeme na ně muset počkat“. „Žizňavo! Vnímáš mě vůbec. Co to tu meleš za nesmysly? Pomož nám se z toho dostat ven!“, křičel nepříčetně Knut.

Žizňava na něj pohlédla a řekla klidně: „Ale to nemůžu. To by se moje děti potom nenajedly. Včera jsem nakrmila já vás. Dnes nakrmíte vy mé MLADÉ! Musíme jen chvíli počkat".

V tu chvíli někdo nebo něco zaškrábalo na dveře. Pak se ten samý zvuk ozval z druhé strany chalupy. Škrábání na stěnu zemljanky. Ze střechy se ozvalo klepání. Jako by někdo kelpal na střechu větví. Klepání bylo stále čestější a rychlejší. Začalo se ozývat z několika míst najednou. Bylo ho stále víc a bylo stále více naléhavé. Najednou se rozhostilo ticho.

„Už jsou tu“, řekla Žizňava s přistoupila ke dveřím, které záhy otevřela. Za dveřmi netrpělivě přešlapovalo osm velkých pavouků. Na pavouky byli obrovští. Stojícímu Rážovi by sahali do půli těla. Netrpělivě přešlapovali na svých osmi nohách a na hlavách jim svítily azurově modré oči. „Pojďte dál, děti“, řekla Žizňava. Na její povel do zemljanky napochodovalo všech osm potvor. Čtyři z nich zůstaly na zemi a čtyři vlezly na stěnu a zavěsily se pomocí silných pavučin nad Knuta.

„S ním jsem si už pohrála - je váš, ale TOHO VLKA MI NECHTE!“, řekla Žizňava. Druhou část věty pronesla pozměněným hlasem. Hlubokým a skřípavým najednou. V tu chváli se svlékla. Knut na ni hleděl překvapenýma očima. Pomyslel si, že předešlou noc tento její pohyb vítal, ale nyní ho děsí. Žizňavě začaly z kůže prorůstat velké černé chlupy. Byly silné a tvrdé, takže připomínaly spíš štětitny. Z boků ji vystřelily na každé straně dvě obrovské chlupaté článkované nohy zakončené něčím, co připomínalo klepeta. Její lidské ruce a nohy se začaly prodlužovat a měnit tak, že za chvíli vypadaly stejně jako její nově vyrostlé končetiny. Postavila se na všech osm nohou. Její tělo, které již bylo celé pokryté podivnými ostny se začalo měnit. Boky se jí rozšířily, až v zadní části těla vytvořily obrovský vak, připomínající hlavní část těla pavouka. Obličej se jí zkroutil jakoby v křeči a na tváři jí vyrašily štětiny, které se stále prodlužovaly. Oči jí zmodraly a zakulatily se, až se z nich staly dva velké tmavě modré kruhy uprostřed toho, co ještě před chvílí bylo tváří pěkné mladé dívky. Ústa jí zčernala s zvětšila se. Na konci proměny před dvěřmi stál obrovský chlupatý pavouk. Kolem úst se mu začaly míhat čtyři kly, které tvořily obrovské kleště.

Knut uvězněný v kokonu se snažil nahmatat svoji dýku, ale zjistil že je úplně nahý. Dýka ležela i s ostatními jeho věcmi vedle lůžka. To je náš konec, starý brachu, řekl Knut Rážovi. Ještě uvidíme, řekl Ráž a hbitým prohnutím trupu se vymrštil kousek nad zem, otočil se a tlamou uchopil Knutovu dýku. Pavouk, který býval Žizňavou po něm okamžitě skočil a snažil se ho kousnout svými kusadly. Ráž se opět vymrštil a přištál na překvapeném Knutovi, po kterém už začala lézt pavoučí mláďata a nebezpečně na něj cenila kusadélka. Ráž se pokusil zabodnout dýku po straně do kokonu a rozříznout jí silnou pavučinu. Ale chaos, který kolem něj panoval zapříčinil, že se dýka zabodla Knutovi do boku. Knut zařval bolestí a napjal veškěré svaly ve svém těle. Zabodnutá dýka a tlak ze vnitř zapříčinily, že vysychající kokon praskl a Knut z něj vyskočil, setřásl z hlavy pavoučí mládě a s krvácejícím bokem se vrhl po svém meči. Pevně ho uchopil do pravé ruky a do levé chytil dýku, kterou mu po podlaze poslal jeho věrný vlk.

Pavoučice se na chvíli zarazila, ale pak se na Knuta vrhla. Přední nohy přitom vystrčila dopředu tak, že tvořily jakési dva oštěpy letící přímo na Knuta. Knutovi se podařilo jim vyhnout, otočil se a sekl mečem do prázdna. Přiskočil k Rážovy a jedním seknutím mečem ho vysvobodil z pavučinového zajetí. Nyní už vedle sebe stál věrný vlk Ráž a nahý a krvácející hraničář Knut. Pavoučice po nich skočila, ale její útok se opět nepovedl. Pavoučí mláďata jakoby zmateně běhala po celé místnosti, po podlaze, po stěnách i na stropě. Knut nevěděl, má-li na ně útočit a bránil se výpadům pavoučice. Ráž se vrhl na pavoučí děti. Jedno se mu podařilo zabít tím, že ho natlačil na oheň, který opět ohříval celou zemljanku. Dalšímu mláděti ukousl dvě nohy, takže se svalilo na bok. Když se pokusilo zvednout pomocí dalších nohou, přiskočil k němu Ráž a zakousl se mu do prostoru mezi hlavou a zbytkem těla. Mládě zapištělo a nehybné se svalilo na zem.

Knut mezitím stále zápolil s obrovskou pavoučicí, která mu v noci dala tolik rozkoše. Uhýbal jejím klepetům i kusadlům a když k tomu našel prostor, ohnal se po ní mečem. Zatím se mu však nepodařilo ji znatelně zasáhnout. Začal couvat směrem ke dveřím, když v tu chvíli zakopl o bezvládné tělo jednoho z mláďat pavoučice a upadl na zem. Ráž si toho všiml a ihned mu vyrazil na pomoc. Cestou k němu se mu podařilo zneškodnit další pavoučí dítě. Skočil pavoučici na záda a kousal ji za hlavou do těla. Zmatená pavoučice se ho snažila setřást a přestala si všímat Knuta. Ten toho využil, zvedl se a rozmáchl se mečem. UHNI RÁŽI!, zavolal na vlka v myšlenkách a jedním mávnutím železné zbraně usekl pavoučici hlavu. Bezvládné tělo pavoučice se svalilo k zemi. Její nohy se ještě chvíli škubaly v křeči, zatímco se Knutovi s Rážem podařilo zabít zbývající mláďata. Všechna až na jedno, které uteklo otevřenými dveřmi zemljanky do lesa. Nechali ho běžet.

Knut se unaveně sesunul na podlahu a Ráž se k němu přitulil. To byl teda dost nebezpečnej špáš. Příště, až si budeš chtít užít, dávej pozor, ke komu lezeš do postele. Další takovou noc bychom už nemuseli přežít, pomyslel si Ráž a začal Knutovi olizovat ránu na boku, která stále krvácela, ale již o poznání méně. Já vim, ale kdo to mohl tušit. Vypadala celkem nevinně. Když se mi pak dala, věřil jsem, že je prostě osamělá. A nakonec nás chtěla i se svýma parchantama sežrat. Příště radši přespíme v jeskyních nebo v lese“, řekl Knut. Opatrně vstal, ošetřil si ránu na boku a oblékl se. Když odcházeli, ohlédl se po zpustošené zemljance. Doufal, že se tělo povoučice vrátí do lidské podoby, ale na podlaze stále ležela obrovská chlupatá hromada bez hlavy. Nakonec celou chaloupku zapálil a odešel.