|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„Vidíš. Nic to nebylo,“ řekl smířlivě Kilken.
Vzal svého menšího druha kolem krku a váhavě dodal, „myslel jsem, že se mnou již nikdy nepromluvíš, jak jsem...“
„Jsi aminae. Vím, že ses nabídl první a mě...“ váhavě, ale přesto nadšeně přerušil jeho řeč Baludin, „bylo to skvoucí. I to, že mě naučila líbat. To jsme se pomilovali?“
„Co tě vede,“ rozesmál se Kilken. „Jsem kluk, ty také. Dospělí se milují jinak.“ Lile ses moc líbil. Mohla na tobě oči nechat. Ještě chvíli a začal jsem na tebe žárlit.“
„Žárlit?“ nechápal Baludin.
„Mám Lilu moc rád. No a když se jí líbí někdo jiný…“ vysvětloval Kilken.
„Tak se to tobě nezamlouvá,“ dokončil myšlenku Baludin a na důkaz přátelství se smířlivě zazubil.
„Xartex se bude hněvat,“ celý nesvůj prohodil.
„Nemůžeš mu o tom neříct?“
„Ne. Jsem jeho,“ pokrčil bezradně čarodějnický učeň rameny.
„Sveď to na mě. Dyť říkal, že mě máš poslouchat.“
„Ne! To je moje věc, Kilki,“ nesměle se na něj podíval, „můžeš mi dát pusu?“
„Zbláznil ses?“ byl nadobro vyveden z míry hraničářův syn, „včera jsi nedal pusu ani tomu, kdo je pro tebe vším a teď budeš oblizovat každýho?!“
„Každého ne!“
„Hlavně se zas neomlouvej. Dobrá, chceš ji, bude,“ pokrčil odevzdaně Kilken rameny.
Přistoupil k němu, zaklonil mu hlavu a na kratičký moment se jejich rty setkaly. Baludin si zvědavě oblízl rty a přemítavě dodal: „Od tebe je úplně jiná, než od Lili.“
„Teda, já se z tebe pomátnu,“ rozesmál se Kilken. Zrovna právě došli před krčmu, naplněnou hlučícím davem „to se stačilo zeptat. Nezdržuj a pojď, dobře se tady najíme.“
„Smrade! Na všechny čtyři! Žer!“ vykřikl odulý chlap, podle oblečení žoldnéř, který se s několika druhy rozvaloval nedaleko dveří a hodil na dřevěnou podlahu ohlodanou kost od kuřete. S chtivým pohledem pobaveně sledoval, jak obsluhující hoch v potrhaných zbytcích suknice čarodějnického učně zbledl.
„Budu na pivo čekat dlouho?“ houkl někdo ze zadního stolu. Kilken rozpoznal otce, který tato nasupená slova vyštěkl.
„Tu kost ať si sní ten, kdo ji hodil na zem. Kluku, ponejprv se postarej o hosta. Hospodskej, tady je půltalon. Ten hoch se dneska bude starat výlučně o nás.“
Medvěd kolébavě vykročil k Harzenovi a Xartexovi.
Jenže žoldáci Turkoma, vládce království Ašmeru, se nemínili hned tak vzdát kratochvíle z ponižování chlapce.
„Jsme hosty jako ty, Hraničáři, máme stejná práva! Až najdeme Qverkuse, tak ten spratek nám bude stejně patřit a budeme si s ním dělat, co chceme.“
„Těš se, otroku!“ tato věta už patřila obsluhujícímu chlapci.
Hostinský Medvěd se pomalu otočil. Oči mu potemněly hněvem.
„Krčma a zatím i klouček je můj, zbabělče! Dokazuješ si odvahu na chlapci, který se nemůže bránit?!“ štítivě se odvrátil od žoldáků. Došel ke stolu s Hraničářem a Xartexem. Vojáci zbledli nevolí nad pohanou, ale namítat si nic nedovolili. Dobře věděli, jak by dopadli.
„Nejsem jako oni,“ znechuceně si odplivl Medvěd, „půltalon nechci. Když mi pomůžeš, bude ten malý mág dnešní den i noc váš. Rozuměl jsi kluku?“ obrátil se k dětskému otroku. Ten zakloniv hlavu, odevzdaně klesl na všechny čtyři.
„Jsem tvůj, pane můj. Splním každé přání co vyřkneš,“ a rozechvěle se špatně skrývaným strachem dodal: „Přeješ si, abych přinesl bičík, abys mi připomněl moji poslušnost?“
„Dones pití a jídlo pro naše chlapce,“ promluvil Hraničář ke klečícímu hochovi. Kývnutím se přivítal s Kilkenem a Baludinem, kteří s účastí pokukovali po otrockém chlapci.
„Přisedni k nim a všichni tři se najezte!“
Oba malí přátelé nezaváhali.
„Ano, sedni si s nimi ke stolu!“ zdůraznil Hraničář znovu obsluhujícímu chlapci, dobře věda, že hoch je otrok a podle zvyku měl jíst z misky u jejich nohou. Muži dál dětem nevěnovali pozornost.
„Proč jsi, Medvěde, hocha vlastně koupil?“
„Doufám, že by o něho mohl mít zájem nějaký čaroděj. Výměnou za něj by mi třeba pomohl najít Qverkuse. Ještě, že tu není Kan-tiké, moje žena. Jestli se nenajde, do smrti se mnou nepromluví, umře žalem,“ zalily se tomu mohutnému muži oči slzami bezmocnosti. „Na svých cestách jsi poznal mnoho lidí, dokonce se traduje, že jsi za plat dělal průvodce výpravě mágů do Rozlehlé pustiny,“ s netajenou nadějí pohlédl tázavě na Hraničáře.
„Umíš mlčet?“
„Jumala mi je svědkem,“ spěšně ujišťoval krčmář Harzena, „ctím tajemství. Budu mlčenlivější než hrob.“
„Můj společník je mág.“
Medvěd se s údivem zahleděl na Xartexe. Pohlédl mu pozorně do očí.
„Neuraz se. Má nádherné oči, nevidím v nich ale zlatavé vlnky, neklamné znamení jejich rasy.“
Xartex uchopil žejdlík, zhluboka se napil a poprvé zasáhl do debaty.
„Jsem kouzelník a Venyra,“ zavadil pohledem o otrockého chlapce, „dobře znám.“
Všichni u stolu včetně Baludina se na čaroděje užasle zahleděli. Tak můj Mistr a vládce ho zná, prolétlo jeho žáku hlavou. Odkud asi? Zatímco nešťastný otrok na znamení souhlasu sklonil hlavu. Teprve nyní si vybavili, že v očích Venyra četli jakési srozumění, kdykoliv se na mága zadíval. Úpěnlivě ho sledoval pohledem.
„Byl jsi vypovězen z Říše, viď? Řekni!“ dokazoval prostřednictvím chlapce svá slova pozorným posluchačům.
„Za těžký zločin, jehož jsem se jako učedník dopustil. Můj vládce je s tím dobře obeznámen. Byl jeden z pověřených stolce spravedlivých, který vynesl nade mnou ortel.“ Trhaný hlas a chvění dosvědčovalo vinu bývalého učedníka čarodějného umění.
Přítomní u stolu, až na Venyra, který by se nejraději propadl pod zem, se zaraženě na Xartexe podívali a poté znovu na nešťastného otroka. Baludin se štítivě od něj odtáhl a oči mu zaplály nevolí. Dostalo se mu za to Mistrova tak nazlobeného pohledu, že zbledl a strnul na místě. Vyděšeně pošilhával, čím ho tak rozzlobil.
„Co provedl?“ nedokázal Kilken skrýt zvědavost a poukázal očima na bývalého učedníka, který pro stud nebyl schopen jíst.
„Takže nemáš o něho zájem,“ svěsil hlavu Medvěd, aniž dbal otázky položené synem Hraničáře.
Čaroděj překvapil nejen jeho, ale všechny přítomné. Nejvíce však svého učně.
„Mám! Velký. Stojím o něj! A i kdyby ne a on by nebyl odměnou za nalezení Qverkuse… I bez toho bych ti pomohl.“
Baludin zbledl. Krve by se v něm nedořezal. Zoufale hledal oči svého Mistra. Provinil se? Je to trest za zážitek s Lilou? Chce si toho kluka vzít za učedníka a mne zavrhnout? Pláč měl na krajíčku. Také on v tu ránu nebyl schopen se misky s jídlem dotknout.
Xartex si všiml jeho znejistění. Pohybem hlavy mu naznačil, „přijď ke mně.“ Baludin vystřelil jako šíp. Být co nejdříve u Mistra! Mág ho přitiskl k sobě a pošeptal: „Nezlob. Nežárli! Buď hodný. Znamenáš pro mne všechno na světě! Až bude čas, vše ti objasním.“
Slovo žárlit, to Baludin už poznal. Tak takové to je!
„Běž!“ pokynul mu Xartex.
„Přeješ si, Mistře a vládce, abych se stal Venyrovým přítelem?“ slova doprovodil tázavým pohledem.
„Zakazuji!“
„Mám ho nenávidět?“
„Nezdržuj mě, Baludine, běž si sednout.“
Hoch odběhl a rozpačitě si sedl. Ne na původní místo jako předtím, ale z druhé strany Kilkena. Přitáhl k sobě misku s jídlem. Nerozuměl tomu. Nevěděl, jak se chovat, aby Mistru vyhověl. Bál se, že znovu vyvolá nelibost. Xartexova slova ho uklidnila. Jisté pochybnosti ale přetrvávaly. Nezbývalo než čekat, až mu čaroděj ozřejmí více.
Xartex se obrátil na Harzena a očima mu naznačil, že si přeje, aby ho Venyr přivítal jako mága. Nebylo dobré před žoldáky přiznat, kým opravdu je. Lovec v tu chvíli byl s požadavkem srozuměn: „Otroku, aminae je zvědavý, jak se vítáte mezi kouzelníky. Předveď mu to!“
Venyr se tázavě vzhlédl k Hraničáře.
„Je bystrý,“ s trpkostí si uvědomil Xartex.
Otrok se v mžiku proměnil v čarodějnického učně a slavnostně jako na obřadu Zasvěcení vstal, pomalu přenášeje váhu z nohy na nohu, došlapuje na špičky, tou zvláštní chůzí kouzelnických učňů, došel před mága. Krčma ztichla. Všichni sledovali onen taneční krok, který byl mezi lidmi málokdy k vidění. Chlapec strnul v postoji učedníků a nabídl mu svoji mysl.
„Pokračuj,“ řekl Xartex.
„Já, Venyr, učedník bez Mistra, se skláním před mágem Mágů Xartexem, členem Rady sedmi a Strážcem draků. Pokorně prosím, aby mě uznal za hodného pohledu.“
Kdo neseděl u stolu, nespatřil neznatelný pohyb čarodějovy dlaně. Na roztrhané suknici hocha na hrudi se vybarvil bílý drak, z jehož nozder šlehaly rudé plameny.
Plameny i drak žily vlastním životem. Pohybovaly se a přesto neopustily plátno suknice. Venyr mžikl pohledem dolů na hruď a znovu vzhlédl. V očích se mu zračil úžas. Slova mu uvízla v hrdle. Jen obeznámení přítomní věděli, že to znamená mnohem více.
„Pokud kouzelník vybarví rodový znak na hrudi učedníka bez Mistra, jednoznačně to znamená, že hoch, jestliže bude chtít, se může vydat do jeho moci a ochrany. Tento dráček je rodovým znakem mého Mistra a vládce,“ šeptem vysvětlil znejistělý Baludin Kilkenovi. Jednak byl rád, že má v něčem vůči staršímu aminae navrch a také potřeboval zahnat vzrůstající nejistotu.
Venyr se vzpamatoval. Zajíkavě, ale stále zřetelněji deklamoval: „Odevzdávám se podle tvého přání a vůle do tvé moci až do skonání věků, pokud se nerozhodneš ty sám jinak. Od této chvíle já, má mysl, mé vzpomínky a vše, co mám, je tvé.“
Xartex zvedl ruku. Venyr se obřadně sklonil a přiložil čelo na její hřbet. Vzápětí se narovnal. Sklonil hlavu a na znamení úcty zakryl si obličej dlaněmi, závazek to bezvýhradné poslušnosti. Rodový znak vybledl na chlapcově suknici, aby žoldáci nezaznamenali změnu.
Medvěd, zkoprněl právě shlédnutou podívanou a s uznáním se zahleděl na mága.
„Přivedeš mi syna?“ zašeptal.
„Udělám vše, co je v mých silách a čím vládnu, aby se navrátil spokojený do tvé náruče. Vrátím ti ho živého nebo mrtvého. Cenou za můj čas je tvůj otrok.“
„Přivedeš-li mi Qverkuse, bude on malou pozorností za tuto službu. Pokud ne...,“ významně se odmlčel.
„Ne. Zjistím, co stalo a kde je.“
Medvěd sklonil hlavu. Zaváhal. „Dodrž slovo a chlapec bude tvůj. Do té doby bude u mne. Nemusíš se obávat. Nedovolím mu ublížit.“
Xartex se zamračil. Dal přece slovo, ale uvědomil si, že hospodský chce být jenom poctivý k němu i k sobě. Nebylo mu známo, že v Kultu bílých draků je zpochybnění slova mága bezostyšnou urážkou. Zato Baludin vyskočil jako píchnutý. Cínový talíř, o který nechtěně zavadil, odlétl na půl sáhu daleko. Byl hotov pomstít pohanu Mistra. Začal zhmotňovat kouzlo úderu. Rychlá mágova reakce zachránila situaci a Kilken zabránil, aby se při pádu neuhodil jeho aminae o hranu stolu.
„Ke mně, Baludine!“ Xartexův přísný pohled vyjádřil vše.
Učedník poslušně přiběhl. Byl ochoten přijmout každý trest, ale ani na chvíli nezapochyboval, že jednal správně.
„Tohle si vyřídíme, Baludine. Sedni si a neodvažuj se ani pohnout.“
Vzhlédl k Venyrovi: „Také ty běž si dojíst pokrm.“
„Medvěde, v mé zemi jsou tvá slova smrtelnou urážkou. Můj učedník,“ doznal původ chlapce, „se rozhodl mě bránit.“
„Takový drobek?“ rozesmál se hospodský, „má odvahu. Líbí se mi.“
„Jak se ztratil Qverkus?“ změnil mág hovor.
„Jednoho rána, když dlouho nevstával, přišel jsem do jeho jizby. Lože bylo rozestlané. Okno otevřené. Z oblečení se nic neztratilo. Musel by odejít bos a nahý. Zřejmě ho někdo unesl, ale nikdo o výkupné nepožádal.
„Dobrá, dnes tady přespíme a v noci, až odejdou žoldáci, dám se do pátrání.“
„Nemůžeme začít hned? Pošlu je pryč!“
„Ne. Uběhla drahná doba. Otisky minulosti jsou již slabé. V noci vyvstávají zřetelněji.“
„Dohodnuto,“ nerad souhlasil netrpělivý Medvěd.“ Zatím si užívejte pohostinství. Venyr se o vás postará. Přinese vám všechno, co si poručíte.“
|
|
|
