Jazyk sbírky málokdy obsahuje nějaké novotvary, zdrobněliny charakteristické např. pro poetiku Ivana Blatného. Spíše využívá slovních spojení nezatížených dvojsmyslem, které by počítaly s hlubšími znalostmi věcných, mytologických a historických souvislostí jako je tomu třeba u skrz naskrz metafyzického Vladimíra Holana. Poetika Hany Fouskové je sdělná a průměrnému čtenáři poezie srozumitelná - přístupná, tím však v žádném případě nemyslím jednoduchá či banální. Umně zaznamenává svou impresi pomocí výpravných prvků nejen podještědské přírody, na kterých se jako na pevném podloží nesou její zpovědi bez bližšího určení adresáta, v lyricko-epickém sevření veršů. Stranou nezůstává ani jedinečnost výrazu zraňované ženy a její intuice, jíž je mnohdy vedena.
Příroda, její malebná a dynamicky se proměňující scenérie a zásvětí přírodních zákonů a vnitřní historie a paměti, se dere okny do příbytku Hany Fouskové. K přírodě promlouvá zaklesnuta mezi čtyřmi stěnami např. zde: Soumrak se vkrádá do světnice/ za chvíli ho bude více, … stěny mě svírají jako brnění/ okna mají slepé oči a mé duši brání v letu, Bledý prs luny mi hledí do okna/ saju jeho mléko/ hladovýma očima.
Čas lidí pro ní není určující veličinou, jako spíše ukazatelem plynutí v duchu řádu vesmíru a lidské smrtelnosti: Zdechlinu dne zas někdo vleče do minula/ možná že kdybych se nepohnula/ přežene se čas přese mě/ já zůstanu taková jak jsem teď/ vystoupím z času/ jako jsem už ze světa lidí vystoupila anebo Zas den je za námi/ každý den smrti blíž.
Vciťuje se do přírodních živlů: Jsem plamen/ a jako svíce vzlínám k bohu. Dále se o plameni dozvídáme: Dívám se do plamene jako do věčnosti - personifikace dává tušit, že hledá v sobě a dalších skutečnostech odpovědi po podstatě a směřování jsoucna. Ztotožňuje se pak dále třeba se stromem. Promlouvá k absolutnu, blíže nespecifikovaném bohu Zpovídám se tobě bože/ který sídlíš v hvězdném stanu/ všechno co jsem chtěl - zde dochází záměrně ke změně rodu - tos mi dal, jen bolavou duši z těla nevyrval.Žádá vyšší moc, aby básnířce vyšla vstříc.Přijď mi na pomoc/ mé sukovité ruce k nebi nedosáhnou.
Očividný pocit osamění a marnosti vystupuje z veršů zde:
K čemu jsou mi všechny ctnosti
když stále plápolám
a jsem na světě sám
Dále:
Samota mě trhá zaživa
a má střeva požírá.
Čas mě drží
jak špinavý strop.
Svět si ze mě dělá hromosvod
blesky se o mně tříští za bouře
když se nebe se mnou rve
má samota táhle řve
a všichni si před ní zacpávají uši.
Do dlaní Ti položím svou duši
a Ty ji vypiješ
jak syrové vejce k snídani.
Až svítání zahoří
bude po hoři.
Bolest stravuje, životem zraněná a duševní nemocí stižená psychika neumožňuje básnířce kontakt s lidmi. Okolní svět vnímá, přijímá jeho signály, ale rve se s ním, nedokáže s ním splynout, je hluboce zaklesnutá do sebe sama. Ale nikdo jí nepopřává sluchu. Opět apostrofa fiktivního, snad blízké duše v dáli, která je více mlžným oparem než skutečností
Nikdo není pod nebesy
Jsem poslední člověk na zemi
Pak zas protichůdné stanovisko k výše vyřčenému:
Nikdo není sám
kdo jednou miloval
Autorčino probuzené vnímání přírodního člověka vyznívá v její poetice jako zemitá živočišnost. Své šaty věším na stromy a už běžím k tobě/ Srst nebes sténá jiskramiě, pro běžného (civilizovaného) člověka netypický čin, snad signalizující návrat k přírodě. Hana Fousková je žena plná kontrastů, ambivalentních pocitů: Někdy tma hřeje a někdy děsí. Fousková je prosta ambicí „vysoké poezie“, nepohrává si nijak zvláště s kompozicí řazených veršů, jde spíše o jakýsi volný proud, výtrysk vně se deroucích emocí, který je mimoděk zaznamenán. Ostatně to také potvrdila sama autorka v jednom z rozhovoru, jehož přepis je součástí této práce.
|