Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pátek 22.11.
Cecílie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Recenze, názory
 > Recenze, názory
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Anna Pammrová - Život a dílo I. část (duchovní přítelkyně Otokara Březiny)
Autor: Janele z Liků (Občasný) - publikováno 14.7.2009 (00:38:28)

Zvedni na mne kámen v poli,

ranou nepohneš v mých snech[1]

Anna Pammrová  (29.6.1860 - 19.9.1945)

     Anna Pammrová  se narodila o pět let později než Irma Geisslová, v myslivně mezi Náměští nad Oslavou a Kralicemi. Rodina se stěhovala s otcem myslivcem za prací do lesnických revírů.

   Byla odvezena od rodičů do Jesenice - za pěstouny Novákovými, po narození čtvrté sestry Antonie o Vánocích 1865, bylo jí tehdy pět a půl roku. Myslela si tehdy, že k nim jede pouze na návštěvu, uvyklá na čistý lesní vzduch, zde však v prostředí hospodářského statku vše zapáchalo hnojem, lidskými potem a výpary z kuchyně. Ke kmotře nemohla přilnout, přestože zpočátku k ní byla přívětivá a vábila ji někdy na svůj klín. Anna cítila instinktivně v ní hrubého, sobeckého, panovačného člověka bez lásky. Záhy se ukázalo, že ji tušení nezklamalo. Kmotra stále častěji něco nařizovala, zakazovala, vyhrožovala, ba i trestala. Tím ovšem malou schovanku jen více od sebe odpuzovala a vyvolávala u ní vzdor. Nutila dítě do sedavých a stereotypních činností (vyšívání), jídel, které se mu protivilo, například maso a hovězí polévka (Anna se později stala celoživotní vegetariánkou). Přirozenou dětskou živost a radost a touhu po přirozeném pohybu venku v ní cíleně lámala. Měla zakázáno si hrát s druhými dětmi, které ji kmotra sama nevybrala. Malou Annu úmyslně držela zcela mimo venkovské děti, mohla jen na dvůr a přilehlou zahradu ohraničenou plotem okolo domu. Anna v blízkosti pěstounky byla roztržitá a nic se jí nedařilo. Churavěla a trpěla často horečkami. Kmotr to zpozoroval, snažil se ji rozveselit a vodil je někdy na procházky do přírody a na vyjížďky do okolí. Byla mu za to vděčná a vždy ho ve všem uposlechla. Dobromyslný kmotr mírnil všemožně útrapy Anny, neboť zpozoroval, jak hyne pod břemenem nakládaném jí v tak raném věku. Nevytýkal jí její dětské záliby, proto ona s upřímnou duší jeho příkazy plnila.[2]

Podobný vztah měla i s otcem.  

     Rádoby zušlechťující maloměstská výchova, plná strojenosti a „pudrové moudrosti“, stále více předznamenávala její budoucí směřování k lesní samotě. Kmotře záleželo velmi na tom, aby dítě přivyklo společenskému chování, malá Anna již tenkrát vycítila společenskou přetvářku, unavovaly ji věčné otázky paniček, kterým nerada líbala ruce, a protivil se jí zakouřený vzduch.

     „Jednoho srpnového večera skládali dělníci u stodoly velkou fůru chvojí. Ta božská vůně pryskyřice vyvolala vzpomínky na nezapomenutelná místa přilákala dítě lesa. Vyšplhalo se na kupu, zbožně pokleklo a v návalu radosti, jako tam dosud nepocítilo, zazpívalo píseň. Cítilo se lehounkým jako obláček.“[3]

Ještě ve stáří vzpomínala Anna dojatě a ráda na tuto blaženou chvíli.Takových chvilek zažila málo (česání ovoce na podzim apod.)

     Anna nedocházela do české školy, docházel k nim třikrát týdně kantor. Roku 1872, kdy bylo Anně dvanáct let, nechtěla jí již kmotřenka poskytovat české vzdělání a nařídila jí, aby se sama učila z německých cvičebnic, a pečovala o častou společnost německých rodin. V tom Anna při své výtečné paměti rychle pokračovala. Co jednou přečetla, již nezapomněla. Téhož roku se vypravili Novákovi s Annou do Prahy. Velkoměsto ji však unavovalo, takže si málo zapamatovala.

     V roce 1873 zajeli do Vídně na světovou výstavu. Z mnoha dojmů vzpomínala jen strojnický pavilon, když pohled na kovové nestvůry v ní vzbuzoval hrůzu i odpor, rovněž lidé stroje obsluhující.

     V roce 1875 odvezla kmotra Annu do Znojma učit se šití, hře na klavír, francouzštině a na zdokonalení se v němčině. Profesor hospodářské školy dával ji hodiny chemie a fyziky. Tento obor ji však nezajímal, ale jazykům se učila hravě.

     Roku 1876 přestěhovali se Novákovi i s Annou z Jesenice do Náměště nad Oslavou. Odtud chodívala Anna pěšky na návštěvu k rodičům do Březníka, ale jen asi dvakrát až třikrát do roka. Zatímco sestry bývaly divoké, lezly po stromech jako veverky, Anna sestrám připadala nastrojená a upjatá, říkaly „že již dělá dámu“.

     Anna představovala v Náměšti vzdělanou slečnu a mnohé mladé dívky ji chtěly napodobovat a učit se také cizí jazyky. Ráda se učila cizím řečem, uměla výborně francouzsky. S náměšťským kaplanem ujednali vyučování angličtiny. Kaplan však neznal správné výslovnosti ani frazeologii. Četla tedy anglické časopisy, vypůjčené ze zámecké knihovny, zpočátku pomocí slovníku.

      V roce 1880 odchází Anna do Vídně, kde působí jako vychovatelka v důstojnické rodině. Když rodiče odešli, mívala Anna velké trápení, protože nejstarší hoši z pěti dětí byli velice rozpustilí a nedali se zkrotit. Doslova z bytu dělali „kůlničku na dříví“. Paní domu vytýkala Anně, že je málo energická. Anna toužila odejít někam k hodnějším dětem. Poštěstilo se jí to brzy, bylo to v rodině šlechtice rytmistra z Czesanyi, kde měli jen jednoho hodného pětiletého chlapečka Adolfa. Zde byla Anna spokojená. Avšak vídeňský vzduch jí nesvědčil. Její slabé plíce onemocněly katarem, poněvadž od útlého dětství sedávala shrbená nad ručními pracemi. Toužila po lese. Rovněž ruch a celý způsob života se jí nezamlouval. V té době poznala vážného, málomluvného muže Leopolda Stögra. Pocházel z hor a měl být dědicem statku.

      Anna byla velmi hezká - bílé pleti, růžových lící, jemných tahů, modrých očí, hustých tmavohnědých vlasů. Vkusně a elegantně se vždy strojila. Byla vzdělaná a nemluvila zbytečně, což zvláště imponovalo mladému Leopoldu Stögrovi.  Obyvatelé statku byli k ní všichni přívětiví, zejména Leopold, přemlouval ji, aby se již do Vídně nevracela, aby u nich zůstala, že se zde zlepší její zdravotní stav a on že udělá vše proto, aby byla šťastná. Nemohla se rozhodnout, uznávala, že stále v cizích službách je život trpký, avšak zůstat zde by znamenalo stát se hospodyní na statku a to se jí nezamlouvalo. Bohužel se stalo něco s čím nepočítala, otěhotněla. Nyní nemohla ani zůstat na statku, ani jet do Vídně. Domů k rodičům se teprve bála. Leopolda Stögr ji odvezl do Lince ke svým známým.

     3. ledna 1884 - se zde narodila malá Alma, Anna se vrací  jako svobodná matka domů k rodičům, mezitím umírá kmotra Antonie Nováková. Netrvalo dlouho, přijel si pro ni Stöger. Anně se však z domova nechtělo, manželský život ji nelákal. Anna mu v dobrém vykládala, že se pro manželský život nehodí, aby od ní opustil. Nepomohly ani Stögrovy nářky, „že se z toho zblázní“- později se skutečně „zbláznil“.

      I přes své mateřství a péči o dceru vyučovala a stále se vzdělávala, vypůjčovala si knihy z bohaté knihovny náměšťského zámku, také ráda pracovala v zahradě. V kuchyni se ale mnoho nezdržovala, říkala: „Pro stálou hrnco a hadroslužbu se duch ženy nemůže povznésti.“[4] Sestry jí pomáhaly.

Únor 1887 - umírá jí sestra Antonie na tuberkulózu. Zajímavá je příhoda z doby Toninčiny nemoci, kdy upoutána na lůžko se chtěla bavit s malou Almou. Anna přirozeně nechtěla pustit dítě za ní do pokoje. Toninka s vrtošivostí a sobeckostí pacienta prohlásila: „Vy ji nechcete ke mně pustit, bojíte se, ale nešť! Až já umřu a Alma bude velká, já si pro ni přijdu“[5] Anna se zachvěla. – Časem se na to zapomnělo, ale stalo se tak, jak vyslovila sestra. Anně se také začala dělat boule pod paží jako zemřevší sestře. Poradila se s medikem, kterého vyučovala. Poradil jí, aby se nebála, přestala jíst maso a co nejméně solila pokrmy. Anna se přesně touto radou řídila a po čase se jí boule ztratila, byla úplně zdravá a téměř nikdy nestonala. Vegetariánkou zůstala až do smrti. Tato osobní zkušenost ji zavedla ke studiu staroindických lékařských knih, zcela propadla indické filozofii a mystice, z pramenů si dělala poznámky. Někdy dokonce říkala napolo žertem: „Já jsem musela být v minulém životě Indkou.“[6]


[1] PAMMROVÁ, A. Zrcadlo duše. Brno: Brněnské tiskárny, 1945, s. 47.

[2] KŘEMENOVÁ, A. Anna Pammrová. – životopis. Tišnov: Sursum, 2005, s. 21. ISBN 80-7323-113-1.

[3] KŘEMENOVÁ, A. Anna Pammrová. – životopis. Tišnov: Sursum, 2005, s. 15. ISBN 80-7323-113-1.

[4] KŘEMENOVÁ, A. Anna Pammrová. – životopis. Tišnov: Sursum, 2005, s. 33. ISBN 80-7323-113-1.

[5] Tamtéž, s. 35.

[6] Tamtéž, s. 36.

[7] KŘEMENOVÁ, A. Anna Pammrová. – životopis. Tišnov: Sursum, 2005, s. 45. ISBN 80-7323-113-1.



Poznámky k tomuto příspěvku
anae (Stálý) - 14.7.2009 > Zajímavé, zajímavý život, na svou i současnou dobu také svobodomyslná žena! Jsme snad všichni od řeky Gangy .. indoevropané :-) a pro koho že si Tonička přijde - pro Almu nebo pro Annu?

díky, bude pokračování?
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je tři + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter