BÝT ČI NEBÝT?
Stojí na mostě přes Nežárku a za ruku drží sedmiletou vnučku. Přemýšlí o životě a také o smrti. Co je lepší? Dcera leží po těžké operaci v nemocnici a lékaři jí dávají půl procenta naděje na přežití, manžel má nemocné průdušky a teď právě je u lékaře a vnučka se jí drží křečovitě za ruku, v očích tisíc otázek, na které jí nedokáže dát odpověď. Nemůže přece sedmiletému dítěti říct, že maminku už možná nikdy neuvidí... Co teď? Skočit? Neskočit? Sama skočit nemůže, kdo by se postaral o dítě? Možná otec, možná teta, ale teď? Tady? Má právo s sebou vzít človíčka, který má celý život před sebou? Človíčka, který neví, co se jí teď honí v hlavě? Jen se drží její ruky a má pocit, že se drží té nejlepší věci na světě. Kdyby jen tušila, že, držíce se babiččiny ruky, skončí možná za chvíli rozbitá na kamenech... Zabil by je ten pád? Co když ne? Co když skončí na invalidním vozíku a před očima bude stále mít rozbité sedmileté tělíčko... A co když se dcera uzdraví? Půl procenta je málo, ale co když? Jak by se jí mohla podívat do očí? A i kdyby se zabila také, co by si o ní dcera myslela? O ní, která nikdy nic nevzdala? Co je to za myšlenky, proč ji ruší? Proč se nemůže pořádně soustředit na to, co se chystá udělat? Voda hučí a skáče přes kameny a most je dost vysoko, mělo by se to podařit. Nebude to moc bolet? Ne, takové myšlenky si nesmí připouštět. Budu počítat do tří a pak skočím, řekne si. Zhluboka se nadechne, aby utišila bušení ve spáncích. Jedna, dvě... „Babičko, pojď už, ať na nás děda dlouho nečeká. Pojedeme domů a odpoledne se mnou půjdeš k rybníku, viď? A pak půjdeš telefonovat, jak se daří mamince.“ Pohlédne dolů na malé děvčátko a zhluboka si povzdechne. „Ano, Haničko, půjdeme.“ Otočí se a odchází, dítě vedle ní vesele žvatlá, aniž by tušilo, jak blízko byl konec...
|