Dívali se navzájem do svých očí a museli přitom mrkat. Mluvili spolu a museli kvůli tomu vydechovat, hýbat ústy a jazykem. Tekly jim sliny, když si museli cpát jídlo do úst. Hladili se a cítili, jak jim pod kůži jezdí šlachy. Nenáviděli se.

Proklínali ty cizí svaly, které hýbou těmi cizími prsty, vadily jim ty oči, skrz které vidí ven, vadila jim kůže, která cítí doteky, vadil jim ten dech, který to vše musí živit, nenáviděli své ústa a pánve a všechny ty pocity, ale nejvíc nenáviděli svá srdce a krev, protože se nedaly nijak ovládat a dělaly si s nimi, co chtěly.

Cítili ty dny a nálady, kdy se sami sobě ztráceli v čemsi jiném, připadali si jako podivné oči, které visí někde na temeni hlavy a pozorují cosi, čemu odjakživa říkají „já“. Cítili se podvedeni vším, protože ta cosi se stále měnila a s tím i jejich činy; nedalo se mluvit o „já“. Postupně si uvědomili, že jejich existence není nic víc, než pouhé sledování okolí, včetně jich samých: dívali se, jak se jim nadzvedá břicho, když dýchají, dívali se, jak jejich těla jednají, dívali se, jak se při stresu potí a při sexu vzdychají; sledovali, jak se ty loutky, kterým se říkává „oni samotní“, den ode dne mění.

Nenáviděli se, ale nedokázali si odolat. Líbali a milovali se. Ale nikdy nebyli v úplné blízkosti, protože mezi němi dvěma byli vždycky oni samotní - jejich maso. Uvědomili si však, že rozdíl mezi „já“ a „ona“ je jen v tom, že sebe opustím jen jednou. Tento fakt, společně se slastí a labilní lidskostí, kterou jim přinášela jejich těla, jim byla útěchou za to, že se nikdy nedotkli.

Jednoho dne se něco porouchalo, jedno oko zmizelo a zůstala tu (po něm) jenom ta loutka. Druhé oko tenkrát jen tiše zadoufalo, že jeho tělo tu bezcenou loutku pohřbí, což bylo jediným důkazem toho, že nebylo schopné to všechno přijmout.