Musím ti něco říct, mami. Ale nedívej se tak – víš, jak se díváš? Takhle. (Rozesměje se.) Ty čekáš hned tragédii, proč? Není mi nic, není. Nic, nic, nic, nic. A tobě? Že jsi tak bledá, nejsi? Mami, ty se bojíš, ale čeho, proboha? Jsem zdravý, mladý, krásný člověk, poměrně, a dobře spím, osm hodin. I víc. Už zase tak hledíš. Kdyby ses viděla. Jestli se budeš bát, začnu se bát taky a neřeknu ti nic. Já nevím, že ty – že musíš – Pak se nediv, že se ti bojím něco – Prosím tě, nebreč. – Já vím, že nebrečíš, ale vypadá to tak. Tak nebreč, když ti chci něco říct. Něco, co člověk nezažije každý den.
Mně vadí, když klepeš tou špičkou o zem. Tlačí tě střevíc? Tak si ho sundej, prosím tě, a poslouchej mě už. Máš dírku na punčoše, jestli to nevíš. Ale teď to nechej. Mami. Nedej se znervóznit, o nic nejde. Nebo jde, to se ví, že jde, ale o nic tak strašného, o nic tak –
Představ si, že bys přišla do restaurace, do velké, krásné, někde v hotelu, hráškové závěsy, žluté potahy na židlích, vysoké kytky, dlouhé, dlouhé květy. Jako prsty. Plno lidí, ty jdeš, máš se s někým sejít, já nevím s kým, s někým, jsi jenom polehku, v letním, celá šťastná – nebo ne šťastná, ale krásně napjatá, rozumíš? Jdeš
a slyšíš svoje kroky, lupou jako hrášky – proč jako hrášky? Já nevím, napadlo mě to, prosím tě, soustřeď se. Jdeš, jdeš a najednou proti tobě, v uličce mezi stoly židle, dost vysoká židle, vyšší než všechny, a na ní ona. Nevíš kdo, neznáš ji, prostě ona. Rovná, studená, ostrá. „Kdo jsi“ – zeptá se mě. Ale ten hlas. Jako – víš jako co, nevíš? „Kdo jsi“. Ne, jinak. Takhle: „Kdo jsi“. Nebo mi možná vykala. „Kdo jste“. Nebo spíš měkčej – „Kdo jste“.
Ne, řekla to tak nepříjemně, jak vypadala. „Kdo jste“. A teď – co ty. Co bys řekla. Styděla by ses odpovědět? Byla šedivá, trochu. Nebo hodně, já nevím. Já vůbec nevím, jestli měla vlasy! A teď zvedla ruku – ne, takhle – a já nevím: Ukazuje na mě, nebo hrozí? Představ si, že před tebou někdo takhle zvedne ruku – A najednou už neseděla, ale dřepěla – a hleděla nahoru na mě. A já nevím- žebrá, nebo chce skočit jako pes? A teď si představ, že by ti řekla: „Nenene, děvenko, já nežebrám, já ne, já nikdy.
Já čekám“. A ty zařveš: „Na co?!“. A ona: „Kdo jsi“. „Já?“. „Ty. Ty v této hodině“. Není to děs, mami? Mohlo by to – může to něco znamenat? Ale co? Když ani nevím, jestli to byl sen ...
[publikoval Ivan ŠVEC, Praha 25.9. 2002]
