Prý hluk nás zastřeší, kdy uschováme svěží

své vnitřní děsy, běs kalendáře okupací

na cestách blátivých, po nichž za nocí sněží

a přizabitých krev: k nim nenávist se vrací.

Roráty mrazů. Zem po lopatách ztuhle řičí

měsíc se šplhá sám, je mezi mraky hnán

do břesku lesků mizí, dokud jej neponičí

na suchých stráních moří pak zůstane už sám.

Je všude lomoz, zde ďáblů řehot slova ničí

v těch sklepech každá duše naze zbude cizí

a žlutí hadi lezou k nám ze zimních jam.

Do dálek touha pak jak bez příčiny mizí.

Co si jen vypřejem, čím vyplníme pásma

svých žesťů falešných a nocí objatých

až nic už nebude než odsouzení jasná

a za ním z hloubek tmy jen starých čertů smích?