Klene se nespavost jak nekonečný most a v jejím klíně starost syčí a ráno na kost by pro radost stačilo spatřit: ale noc je ničí plouží se tisíc stínů v ní co blednou teprv k poledni až v kápích přízraků jim zhasnou oči. Tmou vlekou nás teď: ďábel jejich kočí. Jsme plavci představ mimo závěry toneme v neklidu, jež staré strachy mísí s plány, jež čeří nářků záběry a u dna planou viny čísi. Zvlhlí jsme potem naveskrz za oknem zas nás můry děsí blýsklo se na čas za černými lesy a marně stavíš předsevzetí tvrz. Na časy blýská se nám skvělé leč nevejdou se do postele kde hlava občas drcne o pelest. Furie z představ nedokážem svést jsme duše zbloudilé a v kapsách bez obolu zbytečně chceme najít nejtemnější břeh. Až svitne na rorát z mlh jitřní chladu šleh přes nový den si povlečeme spolu malátný povlak věčných otázek jím zatím potlačený stáří skřek. |