Rychta tady nahoře, na vnějších drahách v páře hvězdných polí… co? Dopolední tahy, kdy se mi žije tak lehce a šťastně ..chvíle kdy nepotřebuju jídlo ani lásku.. Kdo ví, řekli by.
Jsem tu jenom proto abych dýmal, bafal a vnímal festivalový taháky a skrz clonu sledoval to děvče který se umí tak krásně motat ( který nebude nikdy moje, protože mi na tom hodně záleželo, protože mi to bylo fakt jedno),.... jako celá širá zem.
Atmosféra je potrhaná a moje hlína se rozpouští na dešti a opět vysoušená zpevňuje sluneční lesk beze skvrn… kusy řeči trčí s oken při probírání věcí nad hovězím na česneku.. chvíle nahýho oběda v každým z nás, ústa jsou našpulená a vlhká od slin, přejíždějí po šíji až k ramenům moří …pak se to přetáhne a ústím se nabije vnitřek, sílou pokračování, sílou zachování. Vše je závislé na půdě -v prachu pod vikýřem- to jediné místo si pro sebe vyčlenilo poslední nebeskou modř: Pravidelnej tvar nebeský výseče na který stojej nahuštění andílci ve spodním prádle. Stojej jak na žehlícím prkně, na surfu bez hladin vln a obratů pěn. Maj svoje přilby z vlastních těl …a tváře…!!!! To by ses pominul -děsivá krása, krása jak krvavej stejk s hranolkama, ručně vyrobený okrasný pásky. Ptám se jich, ze svýho mustanga, kde maj Prvního. Jen kroutěj motorovejma hlavama a neví o čem hovořím. Udělám ještě jeden oblet, koukám na jejich pomalu krnící labutí křídla.. je mi jich líto, ale musím pokračovat, jsem šmouha sféry, v hrozivým smíchu akrobata odhaluju svoje koňský zuby. Jsme stejný krve..!! V rámci obecných věcí by se dalo říct: Vole co to zase plácáš? No jo já vím, jenže ono se moje nahlížení opravdu posunulo. Věci v mozku se daly na pochod. Změny změn….taky jsem přibral z piva.. Dotek tě vychová, stejně jako rány pěstí… nikdy mě neuslyšíš říkat velká slova… ale můžeš mě vidět hrát si… a zeptáš-li se „Zatančíme si?“ odpovím „Velmi rád.“ ……Škola kurví, hudba zušlechťuje…
|