Dům s bílým křížem
na střeše červené
kde leží ten uzlíček něhy
ta láska vrácená do světa
po milostných nocích
moje dcera zářivá. A jsou jí
sotva roky dva, tři snad.
Jak vlk samotář, pobíhám
dokola, a hlídám ten nedobytný
hrad, a cením zuby na vrátného
co střeží ta vrata zubatá
ježatá, k mé dceři,
která za jeho zdmi prvně
nemocná. Možná mě volá
Možná schoulená naříká
pod tím křížem bílým
střechou červenou
a jen ticho hrne se ven
po trávě podzimně zžehlé
a po vlhkém kameni.
Kdo pohoupe
vykoupe žhavé tělo
po bojánkovém dni?
Leč striktní
neřád řád
těch bílých andělů
nevpustí mě dovnitř
s její vanou, její postelí
medvědem a prvním sněhem
na čepici a na klopách.
A po letech znova
mé srdce tělo poletuje
nad tím křížem bílým
kde moje dcera
tak chvilku dospělá
v dlaních těch bílých andělů
svinutá jako poupě
růže rudá a bílá
sama trny zraněná
proměněná v teplé doupě
pouzdří se, aby ta něha
po hojnosti lásky
v ptáka, mrak, rozseté hvězdy
radost a dítě přetavená
vrátila se do světa
v ten pravý čas.
A zas ten strohý světa řád
hlídá vlk hlídač
cení na mě zuby
když chci u dcery své
touho doupěte záhadného
té trnové růže, té kytky rudé
a bílé, toho vzácného
daru, na chvilku posečkat.
A přinést postel, medvěda
a první sníh na klopách.
|