Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 11.11.
Martin
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
NEJDELŠÍ ROZBŘESK
Autor: philip08 (Občasný) - publikováno 14.10.2009 (18:11:26)


Bylo okolo jedné hodiny po půlnoci 6. června 1944. Transportní C-47 letěly tmavou nocí, jenž se pomalu chýlila ke konci. Těžko říci, jak je to dlouho, co se kola dakot odlepila od dráhy letiště v anglickém Uppotery. Desítky dvoumotorvých letadel bručely nocí a opouštěly pásmo mraků, které je až doposud krylo před smrtící protiletadlovou palbou. Dole a v okolních šedých mracích se rozsvěcely ostré záblesky explozí protiletadlové munice. První granáty se zakously do tmy kolem trupů letadel.
Paluba stroje se zachvěla, ostré světlo na sekundu ozářilo rozhrkané, zeleně natřené dakoty s bílo-černými invazními pruhy na křídlech. Další výbuch a další otřes. Vojín Charles Joeman se rozklepal hrůzou. Co to probůh bylo? Co to praštilo do toho pitomýho letadla, sakra, letělo vojínovi hlavoul. Zděšeně se rozhlížel kolem sebe. Očima těkal po ostatních vojácích, jimž z obličeje jasně čišelo vzrušení, strach i obavy. Vojínovi se pomalu rozklepala kolena... Byl tak náhle slabý! Neměl by mu teď letět před očima celý život, jak se to vždycky říká? neměl by se teď modlit k bohu? Po pravdě...ani nebyl schopen otočit hlavou. Jen aby proboha nepadl do šoku. To by byl konec!
Určitě se nedokáže zvednout, aby zahákl svoji výtažnou karabinu padáku na ocelové lanko. Zkoušeli to už přece snad stokrát při výcviku... Ale teď? Po skráních a zpod přilby mu vytékal pramínek potu. Nevnímal jej.
Joeman pohlédl malým okénkem ven. Zděsil se! Jak desítky letadel opustily mraky, vnořila se před nimi hradba k nebi letících trasírek protiletadlových kanónů tam dole. Občas se některý z paprsků změnil v plamennou kouli, jak vybuchl granát mezi letadly, popřípadě přímo uvnitř zeleného ptáka a změnil jej v hořící trosku, řítící se s vyjícími motory dolů k nekonečně daleko vzdálené zemi, aby se tu v ohni rozmlátil o oranici.
"Fricové nás vítaj fakt s otevřenou náručí," prohodil desátník Towser. Seděl na sedadle vedle Joemana. Ten měl v krku ale takový knedlík, že se zmohl jen na "ano, pane,". Prostě absolutně nebyl schopen slova. Ostatně přes rachot desítek motorů a dunění explozí bylo dost obtížné slyšet toho vedle na sedačce, který seděl klidně hned vedle vás!
Kolem zuřilo peklo. Granáty vybuchovaly tak strašně blízko jejich letadla! Bylo slyšet, jak se trhají na milóny kousků a s brutálním rachotem explodují. Náhle střepiny prorazily podlahu. Několik mužů vykřiklo. Na dně trupu se okamžitě objevilo několik rozšklebených děr, jimž do šera trupu stroje proniklo mihotavé světlo.
Náhle dovnitř dakoty okénky vtrhlo brutálně jasné světlo. Charlie Joeman vyhlédl ven a míra jeho děsu ještě vzrostla! Jedno z letadel, které letělo hned vedle nich, přímo vedle! Tak to dostalo přímý zásah rovnou do kabiny. Prakticky ihned vzplálo. Řítilo se k příšernou rychlostí k zemi. Z něj odpadlo několik hořících kusů, z čehož nebylo vůbec patrno, jestli to jsou výsadkáři, kteří se snad chtěli skokem do zuřících nebes zachránit, nebo jen hořící kusy trupu stroje, který se pomalu rozpadal.
"Vztyk!" zakřičel poručík Jim Clay. Dvanáct mužů se jako jeden zvedlo a rukama se přidržovalo, nebo balancovalo. Jen aby proboha nespadli zpátky na podlahu a nevzali s sebou svoje kamarády. Série trasírek prolétla nebezpečně blízko letadla. Muži dokonce slyšeli, jak kolem sviští. A vybuchují granáty v okolí.
"Zaháknout se!" znova křičí Clay. Joeman třesoucí se rukou vytahuje svojí karabinu, jenž mu později otevře padák, a upíná ji na ocelové lanko u stropu dakoty. Jak? Ti netuší. Asi silou vůle. Devět jeho spolubojovníků jej následuje. Ozývá se zvuk klapajících západek, hvízdajících ocelových drátků a nějaké nadávky.
Další série výbuchů. Teď to koupil i motor! Z výfuků se táhne dlouhá stuha kouře a kolem hřídele vrtule šlehl plamen! Motor začíná škytat, ale stále ještě běží. Pod Joemanem klesají kolena. Ruce se mu třesou hrůzou a rozšířené zorničky těkají sem a tam. Hledá, čeho by se proboha zachytil, čeho by se mohl chytnout! Připadá si jako panenka, hozená do bouřícího vodopádu bez naděje na záchranu.
"Zkontrolujte výstroj!" velí znova Clay. Ten chlap snad nemá nervy! Stojí přímo u otevřených dveří a vítr mu fouká do tváře. Ze zadu do předu běží postupně hlášení jednotlivých vojáků o ukončení kontroly výstroje. Přichází řada na Towsera. Joeman jej neslyší. Pořád ještě zuřivě dopíná poslední přezku a ne a ne se trefit. Ruce se mu neuvěřitelně třesou. BUM!
Celá jedna strana křídla se urvala a mohutný plát plechu odlétl kamsi do ztracena. V kontrole přišla řada na Joemana.
"Tři, v pořádku!" křičí jako v nějakém agonickém snu. A jaká síla zvedá jeho ruku a klepe na rameno druha před ním, to netuší. Ten před ním řve, že je taky všechno v pořádku.
"Do dveří!" Joeman už jen vidí, jak se Clay otočil zády a stanul ve dveřích letadla. Zhluboka se nadechl a náhle zmizel. Muži se pomalu posunují k tomu hrozivému a rozšklebenému chřtánu palubních dveří, za nimiž není nic jiného, než řvoucí mlýn lidí, motorů, dunění výbuchů a náhlé smrti.
Pak stanul ve dveřích i Joeman. Zapřel se rukama o rám zahnutého obdélníku dveří. Ovanul jej mrak vypáleného střelného prachu. Potichu napočítal do tří. Udělal krok. Paluba dakoty pod jeho botou přestala existovat. Nějaká příšerná síla jej vyrvala z letadla ven a mrštila jím do prostoru. Víčka měl křečovitě sevřená, ruce křečovitě zaklesl kolem popruhu padáku. Vítr s ním házel sem a tam, převracel se a padák se ne a ne otevřít. Stále se jen třepotal někde nad ním. V učích mu hučelo, na víčka mu tlačil tlak vetru a nemohl popadnout dech...
Pak to nad ním prásklo. Ozval se zvuk podobný několika hlasitým tlesknutím. Joeman měl náhle pocit, že letí zpět vzhůru. Otevřel oči. Rozhlédl se. Klidně plachtil vzduchem. Kolem se k zemi snášely desítky, snad stovky bělostných vrchlíků padáků. Sevření prstů kolem popruhů ustávalo. Pohlédl dolů. Boty se kývaly vysoko nad temnou zemí.
Začal se smát. Smál se jako šílenec. Plácl se do kolene. Smál se. Žije, proboha žije! Zatím žil! Neuvěřitelná síla žít se prodrala z jeho zmučené duše na povrch a tam se plně rozlila. Neuvěřitelná euforie jej popadla a cloumala s ním ze strany na stranu.
Jenomže pak mu to zase došlo. Přežil výskok z letadla. Ale na jak dlouho... Země se blížila. Vítr jej zavál nad nějaký les a koruny stromů byly už stále blíž a blíž.


2.


Podrážky bot se dotkly větví. Ozývá se křupání, praskot a lámání větví, jak se pod tíhou vojákova těla bortí a hroutí. Jeho uniformu škrábou desítky trnů, větévek a uschlých šlahounů. Škrábou jej do obličeje a po obnažených rukou. Padák nad ním se páře a popruhy se vplétají do koruny stromu. Nakonec zůstane viset několik metrů nad zemí. Bezmocně tam visí, škube nohama a rukama, aby se jen trochu pootočil.
Dole se ozvou kroky. Joeman se přestane škubat a raději visí jako oběšenec. Co kdyby to byli Němci, probůh. Jenomže pak se zaposlouchá do hovoru. Jsou to Američané! Nějací dva vojáci sem opatrně scházejí z široké polní cesty. Opatrně pohne hlavou v přilbě. Jeden má v ruce jen pětačtyřicítku. A ten druhý svůj thompson.
"Hele, tady taky jeden visí!" hvízdne přiškrceně ten první.
"Chlapi, sundejte mě dolů," prosebně zakňoural Joeman. První muž se zasmál. Vytáhl nůž a vyšplhal kousek nad zem na kmen stromu. Zachytl se rukou za větev a odřízl popruhy padáku. Joeman sebou praštil na zem jak zralá hruška. Voják se samopalem se rozchechtal.
"Jak přezrálý jablko," pronesl. Charlie Joeman se zdvihl a oprášil si kolena. Pohlédl na nášivku na rukávu obou mužů. Srdce mu poskočilo-řvoucí orli! Jeho divize! 101. výsadková divize. Jenomže než stačil cokoli říci, seskočil ten prvý ze stromu.
"Máš sakra kliku. Jsi první, koho vidíme živýho. Kolem se to hemží fašounama a na stromech jsou rozvěšený naši. Pojď s náma," Joeman se zdvihl a chtěl si vzít svoji pušku. Ale kde je? Kruci, ztratil ji. Při tom když jej vychr vytrhl z letadla musel přijít i o vak se zbraní a municí. Prázdně rozhodil rukama.
"Rozházeli nás snad po celý Francii, nebo co. Chtělo by to mapu. Když půjdeme timhle směrem, snad narazíme na nějaký naše. Na silnici byla směrka. Nějaká díra...Sainte Mere Eglise," řekl ten první, Představil se jako desátník Davids. Pete Davids. Ten s tím thompsonem přes rameno byl Jimi Cooper.
"Co je to sakra za díru?" zeptal se Cooper.
"Jaká jste jednotka?" zeptal se Joeman opatrně. Cooper se na něj podíval, povytáhl si přilbu a řekl:
"Rota F, 506. pluk," Joeman přikývl. Museli vyrazit. Jenomže jen matně tušili, kde jsou teď momentálně jejich muži. Asi všude kolem, ale bůhví kde.
"Nevadí, pojďme. Když budeme mít kliku, nějaký naše snad najdeme," mávl rukou Cooper. Trojice mužů zmizela v křoví.
Joeman netušil, jak dlouho mohli jít. Úplně ztratil pojem o čase. O svoje hodinky přišel, když se mu přetrhl pásek. Jak dlouho to celé mohlo trvat? Hodinu, dvě? Netušil. Ale zatím žil a to bylo teď hlavní.
Překonávali hustý porost, plazili se pod křovisky a klestili si cestu živými ploty. Nad nimi žhnula obloha, rachotily výbuchy a hřměla poslední letadla, která shazovala svoje živé náklady a vracela se zpátky do Anglie. Joeman měl srdce až v krku. Oháněl se Cooperovou pětačtyřicítkou, kterou mu voják předal, aby měl aspoň nějakou zbraň.
Sedm nábojů v zásobníku není moc, když člověk potká po zuby ozbrojenou rotu nepřítele. Ale aspoň něco. Něco, co mu může na chvíli zachránit život. Tak to alespoň Joeman viděl.
"Blesk!" ozvalo se zpod kamenného železničního nadjezdu přes jeden rozvodněný potok. Cooper, Joeman s desátníkem Davidsem sebou praštili do příkopu podél trati. Chvíli bylo ticho, přerušované jen doznívajícím brukotem motorů a ťukáním protiletadlových kanónů.
"Naši?" šeptl Cooper Daviesovi.
"Doufej," odvětil sykotem muž vpředu. Potáhl si samopal blíže k tělu a zamířil na okraj mostu, jenž se utápěl v tenkém obláčku mlhy.
"Bouře!" vykřikl odpověď na smluvené znamení. Z druhé strany se ozvaly kročeje bot a nějaké hlasy. Z mlhy vyběhlo asi šest, možná deset mužů. Rozestavili se podél kolejí a pomalu lezli vpřed. Cooper pomalu sklonil hlaveň samopalu a zamžoural do tmy.
Vedle něj se ozvalo cvaknutí závěru Joemanova coltu. Davies jeho pistoli překryl rukou. Zavrtěl hlavou a stále mířil do tmy. Co kdyby to sakra byli Němci, kterým se nějakým způsobem podařilo navléci se do amerických uniforem...
"V pořádku, pane. Jsou to naši!" vykřikl jeden z mužů dozadu. Přišlo to od mostku.
"Krucinál neřvěte tady, chlape. Sesype se jich na nás celá divize," zasyčel nějaký seržant. Tři muži pomalu vystoupili z příkopu. Svoje zbraně zavěsili na řemenech na ramena a pomalu vykročili ke svým kolegům. Na rukávech měli odznaky dvaaosmdesáté výsadkové divize. Většina z nich měla ještě svoje zbraně. Asi vyskočili v nějaké klidnější zóně, kde nebyla protiletadlová palba tak intenzivní.
"Bóže můj. Dvaaosmdesátá? Kde se tady u všech čertů berete? Vy máte bejt úplně jinde!" plácl se Davies do čela. Posunul si přilbu do zátylku a prohlédl si tváře ostatních mužů. Ti se na něj podívali jako na imbecila. Tedy aspoň většina. Než mohl kdokoli cokoli rict, prodral se dopředu nějaký seržant.
"Nechte těch keců a raději sebou pohněte! Na cestě sem je německej pěší oddíl," jmenoval se Frank Kido, odkudsi z Alabamy. Vojáci se pozvedali ze země a pomalu se dali do kroku za seržantem. Sklouzali nevelký násep, po němž vedle trať. Mezi větvemi listnatých stromů probleskovala nějaká louže, kus živého plotu a nějaká ta bíle natřená ohrada. Muži, asi skoro dvanáctka mužů, pomalu sestoupila ze svahu dolů.
Před nimi se rozestoupily větve. Louka tvořila takovou velkou zatočenou nudli, jenž se ztrácela u nějakého statku. Na druhé straně mizela za zatáčkou tohohle živého plotu.
"Rozdělte se. Dvě skupiny po šesti mužích. Zapadněte pod keře a palte na můj signál," zašeptal Kido. Sebral svoji šestici a vmžiku se vytratil na svoji pozici.
Joeman měl v krku obrovský knedlík. Poprvé měl zabít člověka. Poprvé se střela z jeho zbraně neměla zarýt do papírového terče, ale do lidského těla z masa a kostí. Tohle bylo momentálně nejzásadnější rozhodnutí, před kterým stál. A bál se, že teď už není jiná možnost, že nemůže couvnout. Má na to vůbec právo? Zastřelit někoho, jen pro to, že k tomu někdo vydal rozkaz?
Ani nepostřehl, že se mu kolena rozechvěla a roztřásla. Kdosi mu do dlaně vtiskl pušku. Nepřítomně objal její tělo a probralo jej až poklepání jeho druha.
"Hej, chlape. Takhle tě brzo trefí. Prober se!" hlesl mu do ucha Cooper. Natáhl závěr thompsona a přidal se k vojínu Amesovi a Tyreemu z jejich skupiny. Pomalu zalezli pod keře. Byly mokré. Půda lepkavá a rozmoklá. Tu a tam ukápla kapička vody a vpila se do béžových uniforem amerických výsadkářů. Nebe pomalu začínalo blednout...
Charlie Joeman tiše odříkával slova modlitby. Bylo mu zima a vlhkost a chlad se pomalu prokousávali přes látku uniformy. Zpoza zatáčky se vyloupla postava. Vojáci zbystřili. Šestičlennou skupinou prolétla vlna vzrušení. Teď! Teď to přijde! Brzy po cestě pochodoval celý oddíl. Němci byli navlečeni do maskovacích a šedozelených uniforem. Pochodovali nesouměrným krokem a čas od času se nad jejich hlavami vznesl oblak cigaretového dýmu.
Joeman se chvěl po celém těle. Muškou svého garanda přejížděl z jednoho vojáka na druhého. Ruce se však tak chvěly, že by nebyl schopen trefit ani parník, kdyby jej před něj postavili. Měl strach. Nedefinovatelný strach... poprvé měl zabít člověka... Poprvé měl stisknout spoušť, aby jej sprovodil ze světa. A oni o svém osudu nic nevěděli... Netušili, že pochodují přímo před hlavně, v nichž čeká hromada kulek. Jeho myšlenky letěly do všech směrů. Nebyl schopen je číst. Měl v hlavě pouze výr, výr neuchopitelných myšlenek.
Byl to mžik. Kdesi u zatáčky, tam kde leží ten povalený strom! Prásklo tam několik výstřelů. První němečtí vojáci se složili k zemi. Výkřiky. Chroptění a umírání... Výstřely práskají a záblesky z hlavní pušek šlehají. Joeman ani neví jak, ale tiskne spoušť své pušky. Z hlavně plive dlouhý žluto-rudý oheň a rozplývá se kdesi před ním ve tmě. Ani netuší, jestli ty postavy v uniformách před ním se klátí k zemi. Prostě střílí. Střílí dokud mu nedojde zásobník. S každým výstřelem vydá tiché kviknutí.
Něco jej kope do ramene. Zpětný ráz zbraně a kolem ucha mu letí první vystřelená nábojnice. S tichým zazvoněním dopadne do trávy. Ani neví, jestli zasáhl. Nějaká příšerná moc, nějaká divná síla jej nutí tisknout spoušť dál. Výstřely zvoní. Nábojnice létají do všech směrů. Vidí, jak náhle zasáhl jednoho z německých pěšáků. Voják běžel přímo k němu. Náhle se zlomil v pase, upustil samopal a zhroutil se k zemi.
Joemanovi se podlomila kolena. Padl do trávy, pustil pušku a lehl obličejem k zemi. Tiskne si dlaně k obličeji a tiše pláče. Něco jej draplo za límec.
"Do prdele chlape! Vem ten krám a syp to do nich! Sundaj nás!" řve Davies jako pominutý a cpe šokovanému a otřesenému Joemanovi do rukou znovunabitou pušku. Joeman se jí chápe a znova mechanicky tiskne spoušť.
Najednou je po všem. Kolem leží mrtvá těla. Akce byla rychlá. Nyní tu leží skoro dvacítka německých vojáků mrtvá. Těla naházena přes sebe jako nějaké mrtvé kusy stromů. Někteří v podivně ztuhlých polohách. Tak jak je stihla smrt. Vypadá to, že si Němci snad ani nevystřelili.
"Zformujte jednotku. Měli bychom co nedjříve najít ostatní," zavelel seržant Kido. Muži se zvedli ze země a seřadili se.


3.

Došli k nějakému opuštěnému kostelu. Kolem stály i nějaké hospodářské budovy. Bylo tu strašná spousta amerických výsadkářů. Skoro to vypadalo, jeko kdyby tu vzniklo něco jako trh. Chodili tu jednotliví vojáci a jeden na druhého křičeli písmena rot a čísla čet a jednotlivých oddílů. farma kolem kostela nebyla nijak zvlášť obrovský. Ale rozlehlý. To ano. Ve stodole zřídili výsadkáři ošetřovnu a stanici první pomoci.
Joeman procházel statkem a hledal muže ze své roty. Našel jich jen pár. Seděli kolem sýpky a vypadali, že toho mají takříkajíc opravdu plné brýle. Našel vojíny Peterse, Clinta a Pierce. Sedl si k nim.
"Ty vole, tys to přežil! Viděl jsem jen, jak kus od tebe bouchl granát flaku a pak nic!" vykřikl udiveně Pierce. Stál v letadle tři místa za Joemanem a skákal hned za Clintem. Joeman přikývl. Odmítl nabízenou cigaretu a opřel se zády o plechovou stěnu sýpky.
"Zachytil jsem se o strom a našli mě chlapi z dvaaosmdesátý. Hele, víte tady někdo kde jsou vlastně ostatní?" zeptal se mužů ze svého oddílu. Tichý a málomluvný Peters pokrčil rameny a lehce pohnul zápěstím pravačky. Chtěl něco říct, ale pak jen pomalu zavrtěl hlavou.
"Neumíš mluvit, nebo co?" vyprskl Pierce a zastal místo mluvčího:
"Poručík Clay je nezvěstnej, stejně jako zbytek roty. Nějaký naši se prej blížej od nějakýho mostu. Ale kolik jich, je to ví sám ďas," než se Joeman zmohl na odpověď, objevil se tu nějaký vytáhlý velitel. Neznal ho. Svolával všechny muže k sobě a mával na ostatní, kteří právě přicházeli.
"Starouš Norton nás poctil svojí návštěvou," broukl Peters. Bylo to vůbec poprvé, co jej Joeman slyšel promluvit. Už tenkrát při základním paradesantním výcviku v georgijském Camp Toccoa se ostatní společnosti spíše stranil. A mnoho nemluvil. Nikdo toho také o něm moc nevěděl. Snad jen, že pochází odkudsi z Marylandu.
Mezitím se z Joemanova oddílu dostavil seržant Killroy. Jako zatím nejvyšší šarže z Dčka naklusal k poručíku Nortonovi, veliteli roty C. Se svými muži se pozdravil jen letmo. Vypadalo to na nějakou větší akci. V dáli zatím burácely dělové salvy. Šum a hukot výbuchů se nesl okolní krajinou. Byla to směsice všech těžkých ráží. Jednak burácely německé pobřežní baterie, a potom americké křižníky, jenž ostřelovaly pobřeží. Pozemní invaze začala.
Norton ukončil poradu zhruba za dvacet minut. Seržant Killroy se vrátil k sýpce spolu s dalšími pěti muži z roty D. Kde se vzali, ví bůh.
"Tak co, seržante? Kam se půjde?" zeptal se Pierce. Killroy se k němu otočil a sedl si na prázdný palivový sud, který tu Němci zapoměli.
"Vypadá to na velkou akci," odpověděl seržant. Pravdou bylo, že jedno z britských stíhacích letadel odhalilo větší kolonu, která vezla zásoby munice pro děla, na náklaďácích pěšáky a bůhví co ještě. Odhadem tak dvacet, pětadvacet aut. Pokud se tyhle zásoby dostanou na bojiště, mohly by mít spojenecké jednotky problém. Úkol byl jasný: rozprášit nepřátelskou kolonu stůj co stůj.
"Jediný místo, kde můžeme německou kolonu překvapit, je malá křižovatka kus odsud. Myslím, že to uvidíme docela snadno. Je tam kus odsud zničená dakota. Poručík si myslí, že když je překvapíme palbou ze tří stran, bazukami a granáty, máme šanci je zničit. Čím méně náklaďáků projede, tím lépe. Takže odchod za deset minut, O.K.?" vojáci se po sobě podívali. Teď půjde do tuhého. Zlikvidovat kolonu plnou po zuby ozbrojených Němců nebude nic jednoduchého...
Za hodinu, to už bylo ranní šero, zajujala rota D pozice kus od křižovatky, kde mělo k přepadu dojít. Pomalu zalehli do vlhkého porostu. Charlie Joeman se tiše chvěl po celém těle. Tělo své pušky svíral tak prudce a pevně, až mu klouby zbělely. Nepřestával mířit na krátký otevřený úsek cesty, který se za pár hodin měl proměnit v jatka. Oči mu začínali slzet, jak mu do nich foukal studený ranní vánek. Jenomže on oči z mířidel nespustil. Na záda mu dopadla něčí dlaň. Nejdříve ji nevnímal. Ani ji nechtěl vnímat. Teď tu byl on a jeho puška. Jenomže pak mu ta dlaň zaťukala na jeho přilbu.
Otočil se.
"Chceš cigáro?" byl to vojín Kristensson. Joeamn se odvrátil zpět do křoví a sebral ze země svoji pušku. Jak odpověděl "ne", ozval se hluk motorů. Spoustu řvoucích motorů a vrzajících pásů.
"Na místa! Už jedou, sakra už jedou!" vykřikl kdosi. Bleskem se všichni uklidili z cesty do úkrytů. Hlavně mířily na silnici, nálože čekaly na odpálení a rakety bazuk hladově čekaly v raketometech na stisknutí spouště. Za nedlouho mělo dojít k masakru...





Poznámky k tomuto příspěvku
Arrheton (Občasný) - 25.10.2009 > Výborně napsaný popis výsadkové operace, je evidentní, že autor je široce obeznámen s dobovými reáliemi. Na druhou stranu, jak už napsali i jiní v poznámkách pod předešlými příspěvky autora, jde sice o technicky dobře zvládnutý popis děje, avšak je příliš dlouhý a nezáživný, postavy jsou charakterově ploché a statické. Osobně bych doporučil více se soustředit na propracování příběhu tak, aby měl nějaký počátek, který příběh jaksi "zarámuje", a uzavřený konec (nejlépe vrcholící nějakou pointou, zvratem, rozuzlením).
Doporučil 
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter