Bylo krásné slunné odpoledne a příroda všude okolo mne. Užívala jsem si každý závan větru, zvláště, když řidič otevřel dveře autobusu. Venku si svou píseň cvrlikali havrani, listí se pomalu snášelo na hromady a poté se pálilo, malý psík skotačil s klackem, mladým to Reném. Uši mu jemně povlávali do lehkých poryvů větru, v očích se zračilo jeho bezbřehé štěstí, co chvíli mu ukápla slina. Tu a tam se podrbal, to když blecha zavítala do jeho mohutné zrzavé srsti. Pes pobíhal okolo. Nedaleko od této veselé dvojice několik žen žalo trávu. Vůně čerstvé posečené trávy, to nenapodobitelné aroma, které romantikům dopřává takového požitku a alergikům způsobuje takové problémy, ta sladká omamná, šťavnatá vůně sice nepronikla přes oblak dýmu z výfuku, ale jistě prostupovala okolím. Nad silnicí v dáli se tetelil vzduch, obraz vzdálenější krajiny jako by tančil. Blahem se tetelil i junák za mnou, který celou cestu jel bez zaplacení. Na protějším svahu majestátně tyčila se poslední smetanka lékařská, jejíž květy pomalu byly přikrývány uhlím z nedalekého dolu. Autobus líně zakotvil u zastávky a cpal se přívalem nových lidí. Byl v něm i on. Ten, pro jehož krásné modré uhrančivé oči toužila jsem zhynout, za jediný pohled dala bych vše. Podíval se na mě. Rty se mi dmuly, ňadra červenala. Bylo to nepochybné znamení, že můj alergický nos nasál vůně sečené trávy. Neznatelně se na mě pousmál a dále postupoval řadou. Jeho mohutná, chlupatá dlaň lehce objala tyč, druhá ruka spočinula mu v kapse. Kdyby nepřicházeli další lidé, jistě bych ho mohla pozorovat celou cestu a třeba s ním i navázat komunikaci. Tu jsem pojala podezření, že se mu nezdám dosti hezká, a tak jsem rychle počala své rty obtahovat rtěnkou. Bohužel ve stejnou chvíli se silnici postavil do cesty železniční přejezd. Projela jsem tak rtěnkou po celém obličeji a bylo mi jasné, že pro dnešek jsem ztracena. Na druhou stranu, poprvé si mne všiml. Zachoval veškerou přívětivost a klid, kterého byl pln, jemně se usmál až se za břicho popadal a do srdce mi vtiskl první přezdívku – Myšák Mickey. Však s přibývajícími kilometry bylo mi stále hůře – uvědomovala jsem si, že na příští zastávce opustím místo našich prvních kouzelných setkání. Jala jsem se tedy vystupovat a u dveří se to stalo – svou nohou lehce zavadil o mojí. Rázem se mi podlomily kolena a zakousla jsem se do dlažební kostky, ale žádná bolest nemohla smazat můj blažený úsměv pln radosti. Měla jsem tak za sebou jeden báječný den a pod sebou tři své zuby. Den pro mě skončil už tam.

Epilog
  Projela jsem ještě spoustu kilometrů autobusem, ale jeho jsem už nikdy neviděla. Říkalo se, že si zakoupil auto a nyní se dopravuje sám. Ale já věřím, že jednou nastoupí a opět mi věnuje jeden svůj úsměv. Zatím mám na něj krásnou upomínku – tři zlaté zubu s monogramem.