Od roku 1991, kdy mi byl přiznán invalidní důchod, jsem víceméně odsouzen k životu o samotě. Mimo kolegů v bývalé práci jsem v Praze nikdy nikoho neměl. Jen tu přítelkyni na Moravě, se kterou jsem se seznámil na inzerát v roce 1976 (to se mi dobře pamatuje, tenkrát mi bylo třicet).
      Prvních 5 let invaliďáku jsem za tou holkou dojížděl vlakem na důchodcovskou slevu, ale v roce 1996 jsem měl vážnou nehodu na kole – srazil jsem se tvrdě s tramvají na křižovatce Na Veselí, na níž jsem měl papírově přednost. Sanitka mě pak odvezla do nemocnice, kde mě léčili jako na otřes mozku, ten se však nepotvrdil, tak mě po dvou dnech propustili. Že se mi při nehodě přece jen stalo něco vážnějšího, na to jsem přicházel postupně.
      Nejdřív jsem si koupil nové kolo se spoustou převodů s řazením přímo na řídítkách a s pneumatikami jako u horského kola. Hned první jízda za hranice Prahy mně řekla, že něco není v pořádku. Jestliže jsem před nehodou dokázal na starém bazarovém kole Favorit (kdo tu značku dneska zná?) ujet 70 až 90 km, na novém kole se ničivá únava dostavila už po 35 km. Pochopitelně jsem nejdřív podezíral kolo, konkrétně ty "horské" pneumatiky jak balony s velmi hrubým vzorkem. Zajel jsem tedy do koloservisu a nechal si pláště vyměnit za čistě silniční. Pomohlo to jen částečně.
      Přesto jsem aspoň ze začátku na výlety jezdil. Dojel jsem na kole z domova na nádraží Praha – Vršovice, kde jsem kolo naložil na vlak, aby mě vyvezl za Prahu. Nejraději jsem jezdil do Tábora a odtud už na kole třeba do Mladé Vožice nebo do Pacova. Zpátky jsem pak dojel na Táborské nádraží, které jsem už důvěrně znal, zejména tamní zaplivanou hospodu. Pak mě vlak dovezl zpátky na mé oblíbené Vršovické nádraží.
      Při těch výletech na novém kole jsem nikdy neujel víc než 45 km, ale býval jsem unaven jako na starém kole po 80 km. Přesto jsem nedbal této výstrahy a vyrazil jsem na kole z Tábora s úmyslem se tam už nevracet. Měl jsem namířeno do Benešova, pochopitelně že ne po hlavní silnici, ale přes mou oblíbenou Mladou Vožici a pak přes Vlašim. Ve Vlašimi jsem byl už téměř na smrt unaven. Sice tam také jezdí vlak (do Benešova), ale tenkrát právě bylo první zdražení dopravy zavazadel – za kolo se nově platilo 18 Kč v každém vlaku. Jelikož se musí v Benešově přestupovat, platil bych těch "nelidských" 18 Kč dvakrát. Rozhodl jsem se tedy, že do Benešova dojedu na kole. Na starém Favoritu bych těch celkových 70 km jistě zvládl, ale na novém to byly galeje. 20 km z Vlašimi do Benešova je sice krásná krajina, ale dost kopcovitá. Často jsem kvůli únavě musel zastavovat, do kopců jsem kolo vedl a nakonec jsem se do toho Benešova doplazil. Naložil jsem kolo do vlaku a odjel do Prahy. Stalo se to 21. srpna 1996 a byla to až do letoška moje poslední jízda vlakem. Já jsem totiž po tomto výletě totálně rezignoval. Nejen na další výlety, na kole i pěšky, ale téměř i na život. Přestal jsem jezdit i za přítelkyní na Moravu. Přestal jsem se holit a nechodil jsem k holiči. Předtím mě totiž pravidelně stříhala přítelkyně. Ona to totiž uměla.
      Pak mě občas ostříhala jen kadeřnice, která byla ochotná přijít ke mně do bytu. Dohodila mně ji pečovatelka.
      Já jsem pak už trvale zůstával doma a vše nechal na pečovatelkách. Věnoval jsem se plně počítači – získal jsem od bráchy zadarmo starý Autocont s operačním systémem Windows 3.11. Jediné, co tam dobře chodilo, to byl Word, který mi brácha taky obstaral. Zkoušel jsem psát, ale to, co jsem tenkrát "napáchal", nikdy nikomu neukážu. Brácha mně to jednou neuváženě pochválil a tak byl i jediným čtenářem. Brácha a jeho družka, protože byl dvakrát rozvedený a družky občas střídal.
      Operační systém Windows 3.11 mně brzy přestal stačit. Nakonec, v roce 1999, jsem si koupil nový počítač s tehdy novými Windows 98. Internet jsem z počátku odmítl jako věc drahou a přitom pro mě celkem nepotřebnou.
      Tenkrát proběhlo sčítání lidu. Ještě dnes se pamatuji na některé své odpovědi:
      Lednička ANO. Automatická pračka NE. Počítač ANO. Internet NE.
      Po roce jsem však svůj postoj k internetu přehodnotil. Tehdy byl jediný možný přístup přes telefon vytáčeným připojením.
      Po roce přesáhl můj poplatek za telefon 2500 Kč. To je pro důchodce hodně. Svěřil jsem se s tím problémem bráchovi a on mi slíbil, že to vyřeší. Nebo aspoň nechá vyřešit. Uzavřel za mě dohodu s firmou GTS Novera a nechal mi zavést ADSL internet, který mi bude brácha platit. Značně se mi tím finančně ulevilo.
      V roce 1996 (v roce mé nešťastné havárky na kole) zasáhl brácha finančně ještě jednou. Nechal mi profesionální stavební firmou zrenovovat byt, k čemuž ho přemluvila moje přítelkyně, když mi předtím chtěl koupit nový byt nebo zaplatit pobyt v domově seniorů v Hnojníku (okres Frýdek-Místek).
      Finanční stránka renovace mého bytu mi zůstala navždy utajená. Já ji odhaduji aspoň na půl milionu Kč. Plynový kotel, etážové topení v celém bytě vyhřívané tím kotlem a teplá voda v kuchyni a v koupelně. Předtím jsem měl jen kotel na uhlí. Koupání byl tenkrát horor. Pak došlo i uhlí. Natáhl jsem si do koupelny hadicí plyn a ohříval si v kotli vodu plynem. Pak ale  přišel revizák a nechal mi odpojit i plyn. Odebíral jsem ho dál. Načerno. Pak ale vše smazala renovace bytu.
      Zkrátka, brácha mi po mé kolohavárce pomohl hodně, ale jen finančně. Zaplatil, vyjednal. Nebo spíš nechal vyjednat. Nikdy se mu však nepodařilo mi porozumět. On je totiž o 15 let starší než já a vždycky byl úspěšný – prostě můj pravý opak.
      Mě a mou přítelkyni nejvíc mrzí, že jsem po své kolohavárce "hodil život do kontajnéru", jak kdysi někde napsala Aglája. Když nebyly možné dlouhé výlety, měl jsem jezdit aspoň na ty krátké. Něco dělat je rozhodně lepší než nedělat nic. Tohle mi měl říci psychiatr. Já měl tenkrát dobrého, ale ten někdy v roce 1994 "emigroval" do Plzně, protože se tam mohl stát primářem. Také se jím stal. Náš styk se pak omezil většinou na telefon. Dvakrát jsem za ním v Plzni byl, z toho jednou ze Zdic na kole po tehdy ještě nedostavěné dálnici. Pak mě tam brácha dvakrát dovezl autem. To bylo všechno.
      Loni mně v Bohnicích řekli, že psychiatr jen na telefonu je pro mě naprosto nedostačující a že si musím najít nějakého v Praze. Jelikož mé telefonovací úsilí přímo v Bohnicích vedlo jen k samým zamítavým odpovědím, chopila se věci staniční sestra a našla mi Michaelu. Je to na Karláku, už mimo dosah míst, kam dokážu dojet sám, tak tam jezdím za 200 Kč pečovatelským autem. Za taxíka bych však zaplatil dvojnásobek. Z Bohnic však už dva roky taxíkem jezdím. Směrem tam mě vždycky ochotně a zadarmo odveze sanitka. To když je mi parádně blbě, když přijde náhlá krize. Takové ani Michaela nezabrání, stejně jako jí nezabránil psychiatr v Plzni. Karlák nebo Plzeň, někdy mi to připadá stejně daleko. Tramvaj ve směru na Pankrác je neúsnosně přecpaná, tam mi ani průkazka ZTP moc nepomůže. Metrem jsem byl na Karláku jen jednou. Letos v létě, když na čas povolily deprese.
      Každý den je jiný a nic nelze předvídat. Např. letos v létě jsem byl určitou dobu v mimořádné pohodě a vyjel jsem si několikrát na výlet vlakem. Nejhorší bylo dojet metrem na nádraží, ale využil jsem kartu ZTP a požádal na vyhrazených místech o plac k sezení.
      Pohoda trvala jen několik týdnů, pak jsem náhle dostal deprese a musel jsem do Bohnic. Dvakrát. Ani jednou mi tam výrazně nepomohli, nakonec jsem se vrátil k původním lékům a je to lepší. Dnešek je celkem nadprůměrně dobrý, ale během dne jsem si přesto vzal 3 uklidňující prášky a večer si vezmu "večerní sestavu", což je asi 8 léků. Při letních cestách vlakem jsem vozil v batohu balík podobných léků , jaké jsem bral dnes, a mobil, abych si mohl v případě potřeby zavolat pomoc. Naštěstí jsem ji nikdy nepotřeboval, všechno zvládly léky, které jsem měl s sebou. Ve všech dopravních prostředcích jsem byl hodně nervózní z lidí. Ve vlaku jsem byl nejspokojenější, když proti mně nikdo neseděl. Taková pohoda skončila, když skončily prázdniny.