Nemůžu na to ráno zapomenout. Hrál mi Oakvyl – Her Dreamed Eyes, vypila jsem trochu lógru a zírala na nástěnku za počítačem nebo možná někam mnohem dál. To co tam bylo, mě děsilo ještě víc než živé sny před spaním. Mráz mi běhal po zádech a nechtělo se mi pohnout.
Z jedné strany mi teta s bílou tváří a v nemocniční košili šeptala, že tak to má být, že to ani jinak dopadnout nemohlo. Z druhé strany byl sešup dvacet metrů... a já se tety vždycky bála.
To bylo včera kolem jedenácté, po noci plné snů a svítícího měsíce.
Další probuzení nebylo o moc lepší. Po dávce, podle mě halucinogenní rostliny ze Sibiře, jsem slyšela Rage – Paint the Devil on the Wall a po stole mi tancovaly malé postavičky, co při posunutí židle vzad vypadaly jako poskakující hřebíky.
Takovej mejdan jsem dlouho nezažila. Nicméně jsem to zajedla jogurtem, pořádně zapila čajem a šla ven mezi továrny na děti. Hřebíky se skácely za nástěnku.
Hlavou mi pořád běží podivný zmatek z toho kdo jsem, co jsem udělala a proč se za sebe už nestydím. Přišla jsem v poslední době o spoustu lidí, na kterých mi záleželo a nijak extra to se mnou nepohnulo... teda kromě toho pohřbu. Nebo pohnulo? Ty ranní stavy možná nebudou normální.
|