stála na zastávce. stála na zastávce, ale tak nějak jinak. stála na křivo. měla něco s kyčlemi. (ach ano musí být krásná). a byla. říkejme jí jana. jana byla ráda, že už nevláčí sebou ty protivné berle. francouzské berle. proč se jim tak blbě říká? když pomyslí na francii nechce vidět berle, zavře oči a vidí kavárničky a lidičky čtoucí a povídající, v ruce sklenku bílého. krásný číšník přinese dortík a kávu. to nádherné spojení chutí a barev. vydrží se chvíli kochat pro tu chvíli sladkého opojení. zaplatí a číšník ji pochválí francouzštinu, jana se usměje a úklonem poděkuje za pomoc se židlí. číšník se nakloní a řekne tiše – jste krásná. červená se, ví, že se bude červenat, jak by se neměla červenat, když... ne, nestěžovat si a krásná je, to ví.

a teď stojí křivě na zastávce trolejbusu, v ruce knihu a na zádech baťůžek. ještě má pětset, které si šetřila. vzpomínka na budoucnost v paříži ji otočila ze zastávky trolejbusu. kolébavou chůzí se vydá pomalounku do cukrárničky, kterou viděla výlohou už tolikrát. dělá ji potíže nespěchat svou kolébavou chůzi. je menší než ostatní dívky a má pokroucené nohy tak nějak podivně. téměř utíkala když dříve měla dojít pěšky.

 ten útěk když jste ještě oberlená není o dupání a funění. je to útěk vnitřní, kdy každý další roh domu přitahujete k sobě svým bolavým pohledem. bolavým jen uvnitř, bolest bytí mladé krásné dívky s nohami nechodícími... ne, ne, to není pravda, chodí a není na vozíku! a znovu hrdý úsměv a teď jen v klidu do pařížské kavárničky s francouzským krásným číšníkem v plzni asi za třetí ulicí. tři přechody, a obrubníky raději nepočítá. je silná, ví, že je silnější, než kdokoliv kolem.

babička svou důsledností jí předala svou energii života. babička. odmítla se jakkoliv bavit o postižení, které komplikuje život malého děvčete. máš výhodu, obrovskou výhodu přede všemi jako zdravými, říkala. máš výhodu nadhledu, ty jejich první pocity znáš a oni musí v sobě překonávat vnitřní problém s jinakostí, s přístupem který nechápou, kterému nebyli vychováni. naučila se tuhle filozofii babičky vnímat, naučila se jí využívat.

 teď s novou knihou v ruce. nosí ráda něco v ruce aby mohla kdykoliv se začíst a odříznout ten svět, ty pohledy, stud a lítost. mačká kliku pařížské kavárny, uvítá ji postarší dobře upravená dáma s úsměvem. proč klopí hlavu? nechce být za stydlivou, ale je. na okamžik boje pro pohled na milou číšnici už nemyslí. teď sedí a má dobré místo a nejsou jí vidět nohy. postarší dáma přinese svůj milej úsměv až ke stolku a zeptá se jestli se jí sedí dobře a přesných pět vteřin bez odpovědi doplní nabídkou na „skvělý“ čokoládový dortík. a zas sedí v pařížské kavárně a krásný číšník ji řekne, že končí v osm. teď sedí spolu na břehu seiny a on mluví a povídá jí o...ani neví. jen vnímá jak je krásný, jak živě gestikuluje a jak se na ní co chvíli usměje.

 právě někdo odešel a v plzeňské cukrárně sedí sama. postarší noblesní číšnice se zeptá na francouzské šansony, které pouští. ne nevadí, jak by mohli.. a je jí tak krásně..