|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Nestál absolutně za nic. Nejdřív propadl můj příspěvek o koncesionářských poplatcích. Už když jsem ho vkládal, měl jsem podezření, že není moc dobře napsán, ale neměl jsem nic jiného. Blbá výmluva, že? Během dne se to projevilo pramalou odezvou. Odpoledne jsem ten blábol smazal, nacpal se nějakými prášky a šel si, celkově životem znechucen, lehnout. Vzbudil mě zvonek. Přišla sestřička z Domácí péče. Lucka, tančící step, ale trochu při těle. Kdysi mi ukazovala své umělecké fotky. Má je někde na internetu, hledám, hledám... http://www.centrumtance.cz/step „Dneska vás nepotěším, pane K. Obě doktorky, Irena i Daniela, mají dovolenou. Pošlete si v pondělí pečovatelku k Ireně, už tam bude.“ řekla. Lucka pochopitelně používala příjmení doktorek. „Nemám dobré zkušenosti s posíláním pečovatelky k Ireně. Už dvakrát tam musela hodinu čekat a pak mi to naúčtovala.“ „To já se nedám tak snadno odbýt.“ řekla Lucka. „Já po čtvrthodině tvrdě buším na dveře. Vaše pečovatelka se asi nechce hádat, ale já nemám v pracovní náplni chodit klientům pro recepty.“ Takže si budu muset léky obstarat svým "trojfázovým" způsobem. Telefonicky recepty objednat, telefonicky ověřit jejich napsání a pak si teprve pro ně dojít. Irena bude mít po týdenní dovolené v čekárně určitě narváno. K večeru se moje deprese vystupňovala, tak jsem polkl své obvyklé večerní léky a šel spát už před sedmou večer. Předtím ještě volal můj osobní asistent, že už se uzdravuje (měl chřipku, ale k doktorovi vůbec nešel) a Renata, která konečně dala na mé naléhání a naopak k doktorovi šla. Vyfasovala antibiotika na své zanícené hlasivky. Asi si s ní o víkendu po telefonu moc nepopovídám. Ráno jsem se vzbudil ve 2, ale odmítl jsem vstát. Pak jsem se probudil v 5. To už jsem vstal a zapnul počítač. Pustil jsem si Literru a k ní Gene Autryho. Takhle brzy ráno vstávám často, protože po ránu (po kafi a dávce Cipralexu) téměř nikdy deprese nemívám. „Především se snažte myslet pozitivně,“ říkala nám "nezdolná" psycholožka Weigertová na paviloně 27. Tam to bylo dobré, snažili se opravdu pečovat o naši duši. Je to už dva roky. Od té doby nikdo žádnou snahu pečovat o moji duši neprojevil. 7:37 Před barákem, přímo mně pod okny, stojí sanitka. Obyčejná, ne ta vysoká záchranářská, které mě vždycky vozí do Bohnic. Tentokrát nepřijeli pro mě. Uvnitř nikdo není. Možná tu jen parkují... už odjeli, nevím, s kým. Především se snažte myslet pozitivně...
|
|
|