Jsem tvoje sestra, vážný dým,

z přítmí a zákoutí svolávám jemné zvuky

zpět ke světlu

v průhledné řeky záře.

 

To, že tě nemohu pohladit dáno je,

jinobytím znaků a řečí zraku jinak spřádanou,

 

tak jako ty, milý, nesnídáš v parku

živou rudou růži,

tak také já v hloubce indiga sluneční žlutí

se tě dotkýkám jen zlehka ...

 

a má obejmutí čirá jsou jak světy na počátku,

neznají nic ze sevření a hořkých úsilí,

které vás pozemšťany váží k tíze

a zimní půdě tmy.

 

Jsem tvoje sestra, blízká ti,

ranním i podvečerním lemem říční mlhy,

kde prošlapuješ paty smutnění,

tam kde bys přál si absolutní obejmutí...

 

znáš (a přece vůbec nechápeš) celistvé,

jež pojímá prostorem sjednocení u bezhraničné oblohy,

kde by ses rozzářil, jak klenot se mnou navždy spojený

slunečního obdarování...