V kabátu děravém jde si

a pod kapucí plamínky očí zháší

svíce bílé s nepřestupným rokem tmy

 

prvého je on podél trati  

krok pravou střídá levou půlkrokem 

rád by se dobelhal hospody šedý hladem

kde třesk a plesky vířivé či slovo přivítání

zahřejí jak uhlíky oživených kamen

 

Neví však co by řek´ aby si rozuměli

objednává co oni občas se zasměje

však v místnosti se sbližuje jen dým místních

nejisti z jeho projevu přejí si tuze aby odešel...

 

V kabátu děravém odchází

pod kapucí plamínky očí zháší

klenoty zděděné háže si pod nohy by neuklouz´

je zima praskotu říčních ker chřastí

kolej nástupní zeje nevratností vlaků

 

Potká-li přeci živou duši psí

utrženou odněkud z krátkého řetězu

bude ji muset obejmout

a děkovat skrze slzy

jak stejný stenem stejnému