Moje melancholie.
Tak zvláštně lehko,
kdy brní v zádech
a v očích nepřítomných
ranních ros kapky,
luhů mládí dech.
Pohledy všech dívek v nich,
za moment s nimi dal bych svět.
Za čtyři verše jejich smích,
sbíral bych rád ty
motivy všech výsad oněch let.
Ano, u okna naslouchat,
lávkou ze snů cestu nacházet.
Stáhnout roletu a splíny zvát
za víčky, pro ně
v podvědomí duší procházet.
A potom už nic nechci,
uzavřen do sebe cele.
Když šero plane svící,
rozmlouvám,
jen s lahví Beaujoleis.
Tak zvláštně lehko,
když večer plachtu rozvine.
Zanechá pachuť? Sladko?
Nevím. Tak či tak, v melancholii se rozplyne.
|