|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Bůh je pryč a temná bohyně Shilien ovládá svět. Její armáda Nesmrtelných požírá celou zemi a nikdo není v bezpečí. Upíři, vlkodlaci, draci a další stvoření jsou ve vesnicích a každý, kdo je natolik hloupý, aby se jim stavěl na odpor, je zabit. Ale ti, kteří jsou samotnou Shilien označeni za zrádce, nejsou zabiti. Ti se stávají částí její armády. Lidé nemají šanci.
Ale pokud vidíš, můj drahý příteli, svět v zrnku písku, mohl bys – možná – najít také naději v těchto temných časech. Bohužel, náš svět je plný prachu. Otázkou je, ve kterém zrnku je náš svět.
Ty, kdo čteš můj dopis, bys měl vědět, že tento svět nebyl vždy pouze touto kopii světa. Bylo to překrásné místo, plné květin, motýlů, ptáku a samozřejmě lidí. My lidé jsme nikdy nebyli dokonalí, ale kdo ji dal právo lovit nás, jako nějakou zvěř? To oni jsou zvířata, ne my. My jsme… Ve jménu božím, už mluvím jako ti starci, kteří ze srdce nenávidí její armády. Jistě, my všichni je nenávidíme, přece nelze milovat své vrahy, ale kromě nenávisti se jich také bojíme. Ti starci ne.
Pamatuji si jednoho, myslím, že se jmenoval, Bono. Často opakoval, že když byl mladý, nebyly tady nestvůry ani válka. Jak ráda bych poznala jeho svět. Škoda jen, že mi nemohl říct víc. Zemřel asi před měsícem. Zabili ho draci nebo vlkodlaci. Víš, nikdo si tím není jistý, ale je tato stvoření mohou cestovat ve dne, takže se to předpokládá. Ale říká se, že Shilien má v zásobě spoustu jiných příšer, takže se také mohu mýlit.
Mám dvě děti, příteli. Roxan a Toma. Dcera má 17 let a myslím, že by se mohla sama bránit, ale Tom je malý, jsou mu teprve čtyři. Modlím se za ně každý den. Víš, já pořád věřím v Boha. Není mrtvý, jak to o něm říkají lidé. Jen musel odejít, ale on se vrátí. Přijde a odvede nás. Nebo alespoň naše duše. Na tom už nezáleží.
Poslouchej, slyšíš to? Doufám, že ty už slyšíš jen ticho, ale pokud ne, pokud stále slyšíš víření bubnů, uteč, jak nejrychleji můžeš, protože to by znamenalo, že válka zuří dál. Ale teď… Někdy se mi zdá, že vzduch jsou bubny.
Můj drahý příteli, musím jít. Mám strach o své děti, proto utíkáme. Třeba se jednou potkáme, prozatím mne můžeš najít v Tobrovsku. Přeji ti hodně štěstí a pamatuj, že je Bůh na tvé straně. Jen stačí, pamatovat si jeho jméno. S láskou
Sylvie, jedna z Věřících
Dívka, sotva 18 letá, držela kus papíru v zakrvácené ruce a oči jí létaly po řádcích psaných drobným a poměrně úhledným písmem znovu a znovu. Když konečně došla k názoru, že má jeho slova pevně vtištěná do paměti, pokusila se z něj setřít několik kapek krve, které na zašlém papíru vytvořily nepěkné fleky, ale ruka se jí natolik třásla, že to nedokázala. Pevně ten důkaz sevřela ve dlani, jakoby měla strach, že se odněkud jeho autorka vynoří a vztáhne se po něm. Trochu zadýchaně, možná až příliš na tak krátkou vzdálenost, se zastavila před něčím, co možná dříve bývalo domem. Teď už se zde těžko dalo žít. Ze dveří zůstávala tak polovina, zdi na tom nebyly o nic lépe a téměř celé střecha zmizela. Trámy, které kdysi podpíraly strop a na které pravděpodobně ten, kdo tady žil, věšíval prádlo nebo na nich nechával sušit bylinky, se válely po zemi nebo se částečně opíraly o zbytky zdiva. Všechno vypadalo, jakoby to bylo opuštěné už několik let, ne pouze pár týdnů.
Před zříceninou se otřepala. Chtěla se tím zbavit pavučin a prachu, který na ni v troskách určitě napadal, a spěchala k muži, který stál na vrcholku skály, která se tyčila nad údolím, a se spokojeným úšklebkem sledoval okolí.
„Pane,“ oslovila ho nejistě, hlavu skloněnou, ruku s dopisem napřaženou. Cítila závan vzduchu, když se muž otočil i mlaskavé třesknutí křídel, když je rozepjal. Potom konečně zvedla hlavu a setkala se s planoucím pohledem svého velitele. Jeho silueta vrhala na zem stín něčeho, co dívku jistým způsobem vyděsilo, nebo alespoň její lidskou část. Částečně roztažená křídla dračího muže vydávala zvláštní zvuk, když po nich klouzal vítr a vlasy, spletené do tenkých copánků vypadaly, jakoby mu někdo na hlavě usadil chobotnici. „Přeměň se, musíme spěchat,“ poručil, se spokojeným výrazem roztáhl křídla a vzlétl. Snášel se v podobě temného stínu nad údolí a štěkavými zvuky cosi přikazoval. V odpověď se ozvalo mručení, pokřikování a šoupání tisíce nohou, jakoby se někdo pokusil rozpohybovat sto let nefunkční stroj.
Jako jeden muž se údolím pohybovala část armády. Vlkodlaci, dračí lidé, succuby. Někteří ještě v lidské podobě, jiní zcela přeměněni. Za tímto vojem se pohybovalo několik skal, které hořely, alespoň dívce to tak připadalo, a ačkoli znala skutečnost, nedokázala se tomu ubránit. Věděla, že jsou to trolové, kteří se k armádě přidali až z Lávových doků. Tyto kolosy, bylo jich v tomto oddílu něco kolem 70, vytvářely ochranou stěnu před světlem, pro noční voj – upíry. Ty nebylo vidět, přesto děvče vědělo, že tam jsou. Vždycky tam byli, aby lidem nedali ani během noci možnost žít.
Celý konvoj byl chráněn draky. Uhlově černí, krvavě rudí, s ocelovými drápy a hrdlem plným ohně. V žádném oddílu nechyběli.
„Sáro!“ Dívka se za hlasem otočila a na poslední chvíli rozpřáhla ruce, aby ji další z prolétajících dračích lidí mohl zachytit. Roiben byl ukázkovým dračím mužem. Silné tělo, velká a pevná křídla, která dokázal obratně využít, rychlý postřeh a touha bít se. Sáru však nejvíce uchvátil jeho vzhled. Měl vystouplé nadočnicové oblouky, to ale koneckonců bylo jedním ze základních znaků těchto tvorů, a pod hustým obočím skrýval zářivě zelené – trochu ještěrčí – oči, které v bitvě získávaly barvu krve. Nos měl větší, mírně hákovitý, ale lidský, stejně jako ústa. Ta na lidskosti ztrácela, když se usmál. Lidské zuby nahradila řada špičáků, ale Sáře to nevadilo. Nevadí vám něco, v čem vyrůstáte. A navíc, dračí lidé měli rozeklaný jazyk, kterým dokázali děla neuvěřitelné triky, a to vám vždycky ten šok z úst plných špičáku nějakým zvláštním způsobem nahradilo.
„Připrav se,“ houkl Roiben a téměř okamžitě ucítila Sára pod nohama tvrdou zem. Vzhlédla, aby zamávala, ale muž se mezi tím již ztratil ve změti křídel. Zavyla. Viděla, jak se ji končetiny prodlužují, ale ne tolik, jako při klasické přeměně. Páteř se nahrbila, ale pouze natolik, aby dívka dosáhla rukama na zem. Slyšela praskot v lebce, jak se kosti přemisťovaly, aby udělaly místo jejímu vlčímu já. Zavyla znovu a tentokrát ji přišla odpověď snad ze všech stran. Padla na všechny čtyři a běžela. Vlk v ní, chtěl jíst.
|
|
|
