|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
„Chtěl bych vám představit... i když představování je asi zbytečné... Marii Polednovou,“ řekl terapeut a povzbudivě se na mne usmál. Měl krásný úsměv a zdravé, bílé, pravděpodobně vybělené, zuby. Ostatní se na mne ale nesmáli. Seděli jsme v kruhu a pohledy všech ostatních bývalých alkoholiků mne propalovali. V místnosti vládla napjatá atmosféra a příčinou jsem byla já. Cítila jsem, jako by mne ze svého kolektivu chtěli vytěsnit. Někdo se na mě díval zvědavě, někdo obdivně, jiný naprosto apaticky a další pohrdavě. Všechny pohledy jako by jednotně říkali - nepatříš mezi nás! Nás, obyčejné lidi, s velkými, ale všedními bolestmi a starostmi. Co tu chceš? Jdi pryč! Má teprve dvacetiletá spolubydlící, s dredy z černých vlasů podobných jako má můj syn, se na mne dívala vysloveně nenávistně.
Od začátku jsem v terapeutickém středisku v malé vesničce v Zbudanech budila velkou pozornost. Nebylo divu. Byla jsem celebrita. Kdysi. V současnosti ze mne byla stejně závislá, šedivá troska stejně jako z ostatních. Jsem jako vy, chtěla jsem na ně křičet, potřebuji pomoc stejně jako vy! Je mi bídně jako vám, i když jsem slavná. Sláva mi nepomůže, ta mě nevyléčí. Copak nechápete, že mám stejné strasti, problémy a bolesti jako vy, chtělo se mi křičet. Sláva vás neochrání před prohrami a lidskými selháními. Kdyby jenom tušili, jak je pomíjivá. O co více vystoupáte vzhůru, o to je větší tvrdost dopadu. A teď budu muset bojovat i s tím, abych si získala místo mezi nimi.
Terapeut mě vybídl. „Marie, řekni nám něco o sobě. Proč si myslíš, že jsi se sem dostala.“
Dělalo se mi špatně od žaludku, oči mi slzely a nejraději bych utekla někam do koutka, kde bych byla sama. Sama! Jak jen se mi stýskalo po samotě. Ty tam jsou časy, kdy jsem samotu nenáviděla. Teď to byla má vysněná družka. Měla jsem strach z lidí, z volných prostorů, i z prostého rozhodování, co si třeba koupit k jídlu. Cítila jsem se jenom bezpečná v zamčeném bytě, v posteli a s vypnutým telefonem. Nereagovala jsem na domovní zvonek, neměla jsem odvahu, abych si přečetla noviny, kde se do mě jenom jízlivě trefovali a pranýřovali.
„Marie, no tak,“ pobídl mě znovu terapeut. Všichni otráveně čekali. V ústech jsem měla sucho.
„Neboj, všichni si tím tady prošli. Začátky jsou těžké,“ povzbuzoval mě. Jak se vlastně jmenuje? Ježíš, já zapomněla jeho jméno. Paměť mi nesloužila stejně jako tenkrát kolegovi Kratochvílovi těsně před tím, než zemřel. Jenže on byl nemocný a já jsem si to způsobila sama.
„Tak hvězdo, musíme tě tady přemlouvat? Spusť, pochlub se!“ uštěpačně řekla má spolubydlící. Jako ona se... ano Tereza. Protivná a studená Tereza. S ní to bude na pokoji nelítostný boj. Nadechla jsem se. Musím překonat svůj ostych. Zvláštní, na jevišti nebo před kamerou jsem nikdy takovou trému neměla jako v tom kruhu ztroskotanců s různými tragickými osudy, stejně jako byl ten můj. Postavila jsem se.
„Nemusíš u toho stát, klidně seď,“ řekl terapeut, ale já stála dál. Rozhlédla jsem se kolem dokola, každému jsem se chvíli podívala do tváře. Nadechla jsem se a spustila. „Jmenuji se Marie Polednová, byla jsem herečkou a měla jsem prakticky všechno.“
„Tak sis toho měla hledět a ne chlastat,“ rýpla si spolubydlící Tereza.
„Terezo!“ otráveně ji okřikl terapeut a opět mi pokynul. Nenech se rozhodit, buď statečná. To dokážeš. Opět jsem se nadechla a začala vypočítávat pomalým tempem. „Měla jsem strmou hereckou kariéru. Slávu. Syna Lukáše. Svého otce, kterého jsem nesmírně obdivovala a vážila si ho. matku s kterou jsem sice nevycházela, ale přece jenom je to má matka. Tolerantního manžela. Milence. Peníze. Krásný byt. A mou životní hlavní roli. Hlavní roli v americkém áčkovém filmu po boku slavného Altmana. Měla jsem všechno, ale přesto tady teď stojím před váma. Zmítá mnou pocit zmaru, někdy vztek, jindy sebelítost...“
Spolubydlící Tereza se vztyčila. „Hlavně se nám tady nerozbreč! Já mít desetinu co ty, tak tady v těch sračkách nejsem. Jsi husa! Takhle ložený karty... do prdele, co si dělala, krávo?“
Dosud klidný terapeut zbrunátněl a začal křičet: „Terezo! No tak! Kruci už zase! Je to poslední varování, ještě jednou a vyloučím tě ze střediska! Už toho mám vážně dost!“
„No jo, no. Primadona,“ frflala vzpurná Tereza. Posadila jsem se. Neměla jsem už chuť mluvit. Vložila jsem tvář do dlaní a lokty opřela o kolena.
Slyšela jsem konejšivý terapeutův hlas. „Paní Polednová, nic si z Terezy nedělejte, je už taková, nemyslí to zle.“
„Myslím,“ odsekla Tereza.
Terapeut ukázal rukou směrem ke dveřím „A mám toho právě akorát tak dost! Běž do svého pokoje! Okamžitě!“
Já to tady nevydržím, pomyslela jsem si. Tady přece nemám šanci najít svou ztracenou rovnováhu a nemyslet na alkohol! V téhle partičce, plné podivných a nenávistných týpků? To asi nikdy. Jděte všichni k čertu!
Po konci sezení terapeut se mnou stál na chodbě.
„Omlouvám se, něco udělám s vaším ubytováním, vydržte to s Terezou aspoň chvíli, máme plný stav. Budu to muset nějak zařídit. S Terezou nikdo bydlet nechce. Přinejhorším maximálně týden. Teď svépomocí opravujeme jeden pokoj, až to bude hotový, můžete se nastěhovat tam.“
„To by bylo fajn,“ přikývla jsem.
Terapeut se zatvářil ztrápeně. Rozhodil rukama. „Už nevím, co s ní. Myslel jsem, že když budete bydlet s ní vy, bude to v pohodě.“
„Hm. To vidím.“
„Já vím. Má ráda filmy a divadlo. Předpokládal jsem, že vás bude obdivovat, bude si vás vážit a bude k vám mít respekt.“
„Jo, spekt má. Ale despekt.“
„To se spraví. Najde si k vám cestu. Překvapilo mě, že po vás tak vyjela. Ona prostě teď nemá respekt k ničemu a k nikomu. Ach jo. Mám ji už tady potřetí. Měl bych ji dávno vyrazit, ale... prošla si peklem. Když ji vyloučím z komunity, okamžitě začne pít. Ještě není připravená na běžný život.“
„To já taky ne,“ dodala jsem ironicky.
„Prostě si ji nevšímejte, ono ji pak přestane bavit vás popichovat. Uvidíte.“
Zatvářila jsem se skepticky.
Konečně jsem si vybalila všechny věci. Uložila jsem ji do laciné, rozvrzané skříně z nějakého umakartu. Jeden šuplík byl vzpříčený, na druhém chyběl úchyt, a když jsem se ho snažila vydolovat, nalomila jsem si nehet. Bolelo to. Když jsem věci nějakým způsobem naskládala do skříně, otočila jsem se. Tereza ležela na posteli a zase mě propalovala pohledem plným záště. Na zdi měla filmové plakáty, připevněné připínáčky. Chinatown, Podraz, Vůně ženy, Butch Cassidy a Sundance Kid, samá známá klasika a pod těma krásnými plakáty trůnila kyselá Tereza. Ta se na mě nebude koukat snad nikdy jinak. Najednou začala na mě strašně rychle mluvit. „Jak si mohla? Jak si vůbec mohla to takhle zvrtat? Ježíš, co bych za to já dala! Co ty víš o bolesti? Co ty jenom, kurva, o tom víš? Nikoho jsi neztratila!“
„A co ty víš, koho já jsem ztratila? Nebo co?“
„Umřel ti někdo?“
„Ne... to sice ne, ale...“
„Tak vidíš!“ přerušila mě Tereza. „Tak vidíš, když neztratíš někoho blízkýho, všechno ostatní se dá řešit. Náno!“
„Tak hele odsaď podsaď, panenko, já sice nevím, co ty...“
„Děti. Roční dvojčata. A manžel. Autonehoda. Rozmašíroval je maďarskej tirák. Nějakej podělanej Hungaroin si to podělaně štrádoval podělaně rychle a nedal jim přednost. Vteřina, chápeš? Vteřina a všechno je rázem jinak.“
Slzy se jí hrnuly do očí. A ty? Ježíš, co já bych za to dala dělat u filmu. Hrát! Jenomže jsem vyučená pekařka, moc mi to nepálí, tak mám utrum. Ale ty? Do prdele, cos ještě chtěla? Takhle to posrat?“
Zírala jsem na ní neschopná promluvit. Jediné řešení dle mého bylo, nevšímat si jí. Tereza znovu pohrdavě zavrtěla hlavou a zabořila zrak do knížky. Otočila jsem se a šla se posadit k malému psacímu stolku s oloupaným červeným lakem. Vedle stolu jsem postavila svůj kufr. Pokoj byl malý, prakticky nebylo jinde místo. Zadívala jsem se z okna. Venku byly stáje a v nich několik koní, o které se komuna v rámci pracovní terapie starala. Na ty koně jsem se těšila. Ještě jsem je neviděla. Budou také vzpurní a kopat jako Tereza?
Vzpurná a nešťastná Tereza. Otravná, jedovatá, zlá a nepřející, ale strašně zraněná. Vytažené drápy v obraně proti celému světu, který ji všechno vzal. Dostala od osudu strašnou lekci. Ale za co? A já? Možná má v něčem pravdu. Co jsem, dělala, že jsem se ocitla tady? Co? Ano, také se mi zhroutil svět, ale v porovnání s tím Tereziným... jenže práh psychické bolestivosti má každý postavený jinak. Náhle jsem se rozhodla. V kufru jsem pořád měla ten tlustý sešit s červenými deskami, který mi dal psychiatr Vávra. Jako bych zřetelně slyšela jeho slova. „Nejlíp se poznáte, když napíšete, co cítíte, čím jste prošla, po čem toužíte, co vás trápí. Uleví se vám. Dřív se lide vyzpovídali faráři, to vy nemůžete. Nejste věřící. Tohle...,“ poplácal sešit, tohle bude váš farář. Svěřte se jemu. Nic nezamlčujte a buďte upřímná. Jedině tak vám to k něčemu bude.“
„Dobře, pane doktore, poslechnu vás,“ řekla jsem nahlas.
Tereza se na chvíli odtrhla od knížky, podívala se na mě přezíravě, zavrtěla nechápavě hlavou a zase se vrátila ke knize. „Bože, s tebou to bude fakt očistec,“ řekla uštěpačně.
Já to nekomentovala a otevřela jsem sešit. Jeho stránky byly úhledně nalinkované. Líbila se mi ta jejich pravidelnost a čistota. Vytáhla jsem z kabelky pero značky Parker. Byl to dárek k smlouvě s americkou produkcí od paní Rytychové, která smlouvu vyjednávala. Tu smlouvu jsem podepsala právě tímhle perem. Tenkrát jsem byla na vrcholu. Připadalo mi to, jako by to bylo sto let a ne necelý rok. Tenkrát by mne ani v tom nejhorším snu nenapadlo, kde se za rok octnu. Ale jak to říkal psychiatr Vávra? „Je to prosté, až dopadnete na úplné dno, stačí napnout pořádně síly, odrazit se a dívat se vzhůru. Tam uvidíte světlo. Na dně je tma. A vy musíte dřít a věřit si a máchat rukama, abyste zase vyplula na hladinu. Ta hladina možná bude úplně jiná, než když jste se ponořila a začala se topit, ale každopádně zase uvidíte nebe a slunce. Váš život už nebude stejný, ale to neznamená, že nemusí být šťastnější. Je to na vás. Hlavně na vás, uvědomte si to. Tak se jenom pořádně odrazte. A aby se vám plavalo vzhůru snáze, musíte popsat, proč jste klesala ke dnu, abyste se cestou vzhůru těm věcem dokázala vyhnout. Pište, milá divo, jenom pište. Tady do tohoto sešitu.“
Odšroubovala jsem uzávěr a zkusmo čárla na okraj listu papíru. Psalo. „Budu, pane doktore, budu,“ špitla jsem a začala psát první věty...
|
|
|
