aneb, tak mě bav.

seděli v páru, seděli dva a docela i pasují vědeckému pohledu, kdy jeden si vybírá povětšinou sobě fyzicky podobného. a tihle dva byli. ona, kdysi snad sportovkyně, podle velikých ramen a shrbených zad a s příliš malou pečlivostí o zevnějšek. byla ještě mladá (mladá - co to je? ale nějakou představu to dává), ale za sebou už přeci jenom něco, a proto patrný odstup životní. a taky krásně žárlivá.

přisedla si k nim jejich společná přítelkyně a exsportovkyně demonstrativně si hned hladí toho svého po vlasech a přidá i mazlivě ouško... společnice obou vykládá a je roztomilá a ani ne tak hezká jako půvabná a přitažlivá. drží v ruce cigaretu a doplňuje slova rukama a přítel bývalé sportovkyně nemůže oči z ní odtrhnout. teď pozoruje hořící sirku a dívka jen mává a povídá a sirka hoří. sirka hoří a přítel nevydrží a sfoukne. a další majetnická demonstrace hlazením po vlasech a oušku... jiná přítelkyně k jinému stolku spěchá a omluvy z pozdního příchodu nemají konce. z mladého kluka v bradce se vyklubal netrpělivý oslavenec a dostává dárek. vše odpuštěno. a navzdory proklamovanému: „muži jsou nemluvní mrzouti a ženy slovy vše zachraňují“, já pozoruji pravý opak. a nejen dnes a nejen tady. přítelkyně s dárkem pro odpuštění vyřkne své: „tak povídej“, aniž by se jednalo o jakousi konkrétní událost. a že to znám i z domova....

jsme přizvaní do tohoto světa žen jako šaškové na pobavení, kde se tváříme, že hrajem hlavní roli. a v této krásně fotkama obtočené kavárničce je to všem putna a medúza nad pultem se tváří jako jediná, že ví, jak je to doopravdy. a dřevěné stolky s cukřenkou nás lákají k posezení s hudbou dobarveného kostýmu pohody. a když přinesou naložený sýr s úsměvem vykresleným na talíři, tento svět nemá chyby.