|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Ráno poznám poslepu. Plíží se ke mně pod peřinu chladnými kroky. Probouzím se pomalu, ale zdání klame. Rychlost, se kterou se vracím ze svých snů, je pro ty kolem tak neuvěřitelná, že ji ani nepostřehnou. Do očí mě, i přes zavřená víčka, bodá ostré světlo. Až nyní jsem si jist návratem, až nyní se nadechnu. Upažím ruce a dotýkám se tváře, je dětsky jemná. Své vrásky nosím uvnitř.
Ranní rituály v ústavu mě uklidňují svou neměnností. Studené prsty sester, dusivý pach shrnutého povlečení, cinknutí použitých teploměrů o kovový tácek. Odpor mě naplňuje až po okraj. Je to dobrý pocit, udrží pod pokličkou všechny ostatní emoce. Otevřeným oknem sem proudí cizí vzduch. Nemohu pořádně dýchat, ale vím, že musím. Musím to vydržet. Než přijde další noc.
Jak je to dávno, co jsem měl poprvé ten sen? Pamatuji si to jako dnes. Všude v něm vládla tma a já se v studeném povětří prodíral mezi skalami. Nebe bylo plné hvězd, které se zdály být na dosah. Běžel jsem, v tom snu, hnán nejasnými obavami. Pořád vpřed, ať je na konci té cesty cokoli. Prsty, rozedřené o hrubé kameny, mi dávaly zapomenout, že jen sním. Pod nohama mi vířil stříbrný prach. Bořil jsem se do něj, dýchal jeho částečky rozptýlené vzduchem, nedalo se mu uniknout. Už se blížil cíl, už jsem tam skoro byl, splnil úkol, zachránil… koho?
Tenkrát mě probudil tichý hlas. Patřil do snu a současně i do skutečnosti. Probuď se, říkala. Rozespalýma očima jsem mžoural na jednu ze svých chvilkových přítelkyň a marně se snažil udržet tu krásnou vidinu. Měla smutný oči a, při vší úctě, ta moje slečna to rozhodně nebyla.
Den je dlouhá doba. Tupě zírám a slintám na lavičce v parku, stejně jako ostatní. Zpočátku mi přišly ty netečné a prázdné obličeje stupidní, ale postupně jsem se naučil je mít rád. Jsou to hodní lidé. Nemají jen srdce na dlani, většinou na ni položí celý svůj život. A bohužel se v jejich blízkosti vždy najde někdo, kdo si ho vezme.
Je mezi nimi někdo jako já? Kdo neuposlechl? Kdo se podíval na noční oblohu. Komu stála ztráta života za jediný pohled na Měsíc? Mluvit mezi sebou je zakázáno. Klidně bych to pravidlo porušil. Není však s kým.
Nejsem nijak výjimečný, to si nenamlouvám. Bez toho snu bych se svého činu neodvážil. Je přece nesmyslné vzpírat se něčemu, co je bezmála zákonem, ne?
Je zapovězeno všem hledět na Měsíc, tu zkázonosnou družici Země!
Každý, kdo pohlédne za tmy na jeho zjizvenou bílou tvář, oslepne!
Ochranné prostředky jsou k dispozici v každé lékárně, škole a informačních centrech!
Chraňte své životy i životy svých blízkých!
To bylo zpočátku radosti, když se objevily na Měsíci známky života. Jenže, při zjištění, o jak pokročilou formu civilizace se jedná, euforie pozemšťanů vzala za své. Z vítaných přátel se postupně stali podezíraní nepřátelé. „Nešťastnou“ náhodou upustilo Apollo 1084 nad povrchem Měsíce malou bombu. Kdoví s jakým obsahem. A rázem měl Měsíc vlastní atmosféru. S nepatrným zádrhelem. Byla toxická pro zrak obyvatel Země.
Skutečně prý pár lidí osleplo, desítky jich onemocněly, několik i zemřelo. Byl však za tím vliv Měsíce? Nebo jen náhodná situace nahrála vládní propagandě? Vyhrožování ztrátou zraku mělo nevídaný úspěch. Kdekdo by se bouřil a vzdoroval nařízením, jenže… přijít navždy o schopnost vidění? To si každý rozumný člověk rozmyslí, ne?
A já? Nejsem žádný hrdina. Měl jsem jen, na rozdíl od jiných, zcela mimořádný důvod. Ač pouhý sen. To z něj jsem čerpal odvahu. Nebo pošetilost?
Blíží se večer, blíží se moje chvíle. Poslušně spolykám svůj přísun léků a zavřu oči, jak oponu za tímhle světem. Nejdřív cítím slabé brnění v nohách, pak hučení v uších, vzápětí mě nadnáší pocit lehkosti. Nevážím ani gram. Zadržím dech… dokud mě neovane měsíční prach. Lačně jej vdechnu z plných plic. Nesmím otálet, není čas užívat si pocitu, že jsem na jediném správném místě, kam patřím.
Obezřetnost je mé druhé jméno. Odvaha třetí, rychlost čtvrté, rozhodnost páté. Mám mnoho jmen. A jeden cíl.
„Jdeš pozdě, Sebastiene.“
„To říkáš pokaždé,“ ušklíbnu se. Hrajeme s vůdcem zachránců, Lothirem, tuhle hru už dlouho. Pokaždé běžím skalami rychleji a on je přesto na místě dřív.
„Nějaké nové zprávy?“
„Přechod přes okraj Oceánu bouří se nám nepodaří. Hlídka byla odhalena a průzkumná skupina zničena. Budeme muset ten úsek obejít.“
Chvíli se ještě přeme, a pak už je nejvyšší čas vyrazit. Čeká nás dlouhá cesta přes lávové pole na okraji kamenného pohoří. A boj s nepřítelem. Jako pokaždé. Nezdá se, že bychom byli záchraně Zorrii blíž. Dlouhý pochod je vyčerpávající, ale aspoň mám čas přemýšlet.
Nikdy jsem ji neviděl. Zorria, Měsíčňanka, důležitá persóna, snad vědkyně. Ačkoli já jsem nepronikl přesně do systému rozdělení jejich pohlaví, prostě, hovoří-li se o ní, dělá Lothir jiná gesta, než když mluví o svých mužích. Sám má v očích jakýsi něžný svit. Pochopil jsem, že ona zná, nebo může vymyslet nový způsob pohonu jejich lodí. Všechno mi taky neřeknou, že jo. Skupina odbojných Měsíčňanů ji unesla, když se domnívali, že jejich velitel nechce z Měsíce odletět úmyslně. Tenkrát mě ta informace rozesmála. Vysloužil jsem si zato okamžitě několik prudkých ran, co mě srazily k zemi. Obtížně jsem pak vysvětloval, že mě pobavilo, jak moc jsou svým uvažováním podobni nám, pozemšťanům. Sci-fi knihy, které jsem v dětství hltal, ukazovaly přece vesmírné návštěvníky jako moudré, nadřazené, inteligentní bytosti, ne? A tihle měli stejné vlastnosti jako my lidé. Ty dobré i ty špatné.
Byl jsem tomu rád.
Jdu první, mé pohyby přesně kopírují terén, mé vnímání je ostré, slyším každý pohyb uvolněného kamene na kilometry daleko. Zbraně Měsíčňanů jsou lehké, svírám jednu v ruce, další dvě mám za pasem. Na zádech batoh s lany a lezeckou výbavou. Když zahlédnu neopatrnou hlídku nepřátel, dám smluvené znamení. Jdeme na věc. Na zvlněném pahorku není, kam se skrýt. Zvířený stříbrný prach nás stejně tak schová, jako prozradí.
Byli jen dva. Boj trval krátce.
Přes veškerou snahu se nám je opět nepodařilo získat živé. Bereme jejich zbroj a já lačně piji z nedalekého jezírka. Voda, to je jediná výhoda nové atmosféry. Chutná slaně, ale už jsem si zvykl. Čas se mi krátí. Vím, že míříme správným směrem, zvyšující se počet hlídek nepřátel tomu jen napovídá, ale kdy dosáhneme cíle? Spoléhají na mě! Ačkoli nechápu proč, snažím se, abych nezklamal. Snad, že je to poprvé, co mi někdo věří, počítá se mnou. Nevím. Jsou přesvědčeni, jaký nejsem hrdina, když jsem i přes zákaz pohlédl k obloze. Nepřinutil jsem se říct pravdu. Směšné. Vím o tom.
|
|
|
