Honba za dokonalostí
Ženská krása je něco tak pomíjivého a neuchopitelného, že je velmi těžké popsat ji tak, aby se stala srozumitelnou. Pro nás, pro ženy je to ovšem něco, čeho se celý život snažíme zmocnit v různých odstínech úspěšnosti.
Snad každá žena chce být krásná a žádoucí a to zvláště v dobách, kdy jaro vrcholí a my cítíme, že léto, které je za dveřmi, nám velí být étericky štíhlými a bronzově opálenými bytostmi a to i za cenu, že nám v hlavě hlodá červík strachu o všeobecně známé škodlivosti slunečního záření.
Pod tíhou těchto skutečností a s časopisem v ruce – přeplněným všemi těmito bytostmi, o kterých jsem se již zmínila, jsem musela zkonstatovat, že jsem sice zase přibrala, jako před každým létem, ale za to s pocitem, že ta lehká a vzdušná trvalá, která mě nepříjemně pálí a tahá ve vlasech, ze mě udělá cosi, čemu budou muži podléhat tak snadno, jako pozvání na party, na kterém obsluha probíhá formou orientálních krasavic „nahoře bez“. A tak jsem se snažila všechny tyhle nepříjemné pocity zaplašit představou, že výsledek bude stát za to. A taky že stál, ale podobal se noční můře, jenž jsem zažila pouze jednou a to při shlédnutí jakéhosi hororového filmu.
Pamatuji si jenom, že jsem seděla před zrcadlem – hlasivky už dávno opustily mé hrdlo a tak snad pouze mé oči naznačovaly, že to, co vidí - je od mých původních představ vzdáleno asi tak, jako platinový šperk od pouťového prstýnku. Paní kadeřnice ovšem byla se svým výkonem velmi spokojena a nenechala se zastrašit mým vyděšeným výrazem. Nedala najevo, že se od svého původního záměru odchýlila o několik světelných let a tak radostně ševelila na téma, jak mi to úžasně sluší. Moje žádost, aby původní střih mých vlasů zachovala, přešla konstatováním, že tato pasáž mých vlasů je zde navíc a surově ji odstřihla. Pro zbytek mé návštěvy kadeřníka jsem již ze svých úst nevyloudila ani slabiku a plaše jsem uhradila částku, za kterou by se nemusel stydět přední pražský vlasový designer zdejších celebrit.
Při životě mě držela skutečnost, že si s tím doma poradím – jako vždycky a že to nebude tak strašné jak by se na první pohled mohlo zdát. Domů jsem se přesunula jako měňavka a prosila boha, abych nemusela potkat nikoho ze sousedů našeho panelového domu. Mé přání bylo vyslyšeno a tak jsem vrazila domů jako vichřice a zaplula do koupelny tak lačně jako ryba, která celý den strávila na suchu a teď má pro sebe celý rybník. Jaké bylo mé překvapení, když jsem s mokrou hlavou zasedla k zrcadlu a zjistila, že mé umění ve vlasové tvorbě je sice nadprůměrné, ovšem tento materiál vyžadoval spíše znalosti v oboru zahradnickém, neboť mé vlasy připomínaly drn trávy na sluncem vyprahlé stepi. Snažila jsem se zaplašit sebevražedné sklony a sebrat ten zbytek rozumu, který mi ještě zbyl k tomu, abych z toho, co mi zůstalo na hlavě vyloudila něco, co by alespoň zdánlivě připomínalo účes. Po několika týdnech jsem se vzdala představy zdravých lesklých vlasů a smířila se s pocitem, že jediným lékem na můj problém jsou pouze nůžky a tak jsem ve střídavě krátkých intervalech navštěvovala různé kadeřníky za účelem zbavit se té příšernosti, která by údajně měla být ozdobou každé ženy.
Absolutní tečku za představami o prožití léta, co by krásný doplněk svého manžela jsem učinila zhruba po třech měsících mučivého sebetrýznění a snahy přiblížit se k ideálům, hromadně vnucovaným všem ženám a mužům prostřednictvím časopisů a médií tím, že jsem se jednoho rána probudila a zkonstatovala, že s tímto materiálem na své hlavě již nechci žít a svůj nesouhlas jsem projevila prostřednictvím nůžek, po jejichž koncertu na mé hlavě zůstal zhruba centimetrový porost, o jehož slušivosti by se dalo dlouze diskutovat. A protože jsem nevyléčitelný idealista, běžela jsem k odborníkovi, který by můj radikální zásah napravil. Teprve po té, co jsem opouštěla prostory kadeřnictví – dosáhla má zoufalost vrcholu a já prosila boha, aby mi dodal sílu skočit pod první autobus, který projede kolem. Bůh mě nemínil vyslyšet, neboť nejspíš došel k názoru, že to by bylo moc jednoduché a tak jsem byla nucena na pokraji zhroucení doklopýtat až domů a potkat před domem několik sousedů. Zbytek dne jsem strávila v slzách a v beznadějném přemýšlení, jak to udělat, abych mohla tak na půl roku zrušit svou existenci a nemusela vycházet z domu. A protože nežijeme ve filmu, kde se tyhle věci dají běžně zařídit – nevymyslela jsem samozřejmě nic, kromě toho, že jsem si hned druhý den zajela do Prahy pro paruku, kterou teď po příchodu z práce odkládám tak, jako normální lidi odkládají tašku :o).
Je zcela zřejmé, že léto, které se neodvratně chýlí ke konci, nemá šanci mě zastihnout coby éterickou bytost, snad kromě skutečnosti, že trable s účesem se mě již netýkají, neboť konečně mám účes svých snů.