Když trhám se z kořenů, matku svou vzpomenu i otce a hned to jde hladce...
Žíly z řečišť si rvát, cesty mé krve. Nikdy se neptaly, svolení nechtěly... Tak proč teď mám já se ptát? A koho? Sebe snad či Tebe? Ano? A poteče snad má krev Tvým směrem?
Jen ať mi nikdo neříká, že nemyslím na rodinu!
Když trhám se z kořenů, sestru i bratra vzpomenu.
Na řadě srdce je. Loutka žil, bubeník pilný. Když chce klidně se vlní a chvěje bez naděje. Jen tak v pouhém doufání o kousku poznání sní... to si přeje...
Když trhám se z kořenů minulost vzpomenu
Všechny kdo bývali diváky bez očí, že svět sám se otočí modlili se, věřili v zákony a přikázání dary, blaho, odevzdání Čekali a pokorně mlčeli
Když trhám se z kořenů rodinu vzpomenu
Základ státu přece jakože ryby jsou v řece přirozeně přejíce všem spousty dětí žádný žal ani smetí, zdraví, štěstí, přátele
Vždyť myslím na rodinu...! Když trhám se z kořenů...
|