Dítě,
navíc dítě rozmařilé z cizokrajných přístřešků.
Jít ven.
Vše, co zajistí ti krov, je minulé.
Z hloubi přálo si, ale
není tu blízkosti, "nevydáváš se".
Zahrady, v nichž vše se vyléčilo, samotné, ztuhlé,
oni raději...
nedůvěřiví.... když rozprávím jim o prazvuku a barvě,
Prázdné, že vše plodí...
mají mne za balvan, plevel, chytře... počtem svárliví...
Přál jsem si, aby porozuměli...
ale hrad z písku je mnou samým bořen
mizí poslední
byť zdánlivý rám dětské součinnosti
Smějí se, posmívají, že jsem přestal chápat
plakat?
- nad čímkoliv... Smutku?...
Smích je vyklouben, i ze zbytečné lítosti...
Náhlé světlo
bezhraničné v tváři...
výraz prorůstání mořem.
Vězel jsem dlouhodlouze
jak slepě světelný šíp
(doteku v bláznivém?)
...a na lavičce umaštěné listy - kopie
Goethova Nástinu nauky o barvách...