O kráse a pravdě
aneb nedokvašené zamyšlení
Je poměrně vzácnou situací, kdy se dva
lidé shodnou při definování krásy.
Krása je brána jako věc osobního vkusu. Nelze tuto
subjektivní zkušenost popřít. Pokud ale zůstaneme
pouze u subjektivní zkušenosti, musíme
s nutností tvrdit, že krásné je to, co se komu
líbí.
Krása je tedy brána jako měřítko
individuální. Je ale dobré si uvědomit, že pak
je pojem krásy ohraničen subjektem, který krásu
reflektuje. Z tohoto pohledu je definice krásy, jako
čistě osobního prožitku správná.
Můžeme tedy s klidným svědomým
říci, že krása je pojem relativní naprosto
závislí na pohledu konkrétního jedince.
Ale prověřme si tuto definici na konkrétním
příkladu. Představme si sochu a začněme
„měřit“ její krásu. Již od
počátku nás začnou překvapovat
nečekané problémy. Pokud hodnotíme sochu, tak
musí existovat. Předpokladem našeho
„měření“ je existence sochy a pozor její
pravdivost. Každá věc musí být nutně
pravdivá, tedy být tím, čím je.
V případě popření těchto axiomů
(kupříkladu z důvodů hluboké skepse) se
vlastně nemáme o čem bavit. Měříme totiž
krásu sochy nesochy, která je
pravdivá nepravdivá a tedy krásná
nekrásná. To, že tak někteří
kritikové uvažují, nás nemusí znepokojovat.
Uvažujeme o kráse a mělký snobismus necháme
stranou.
Krása souvisí s pravdou. Je možné
konstatovat, že krása je
mírou pravdivosti objektu. Tedy objekt je tím
krásnější, čím je
pravdivější, tedy čím více
odpovídá své podstatě. Proto
v dalším textu si budou tyto pojmy odpovídat.
Krása člověka se tedy bude měřit jeho
lidstvím. Vždyť člověk může být
krásný pouze jako člověk. Je to primitivní
myšlenka, ale často se na ní zapomíná. Proto se
sekáváme s „překrásnými“
zločinci, tyrany a dalšími zrůdami
v uměleckých dílech.
Zatím se pohybujeme v obecné rovině.
Nicméně i z tohoto mála se dá odvodit, že
krása obrazu odpovídá jeho věrnosti pravdě, tedy
skutečnosti, kterou zobrazuje. Na první pohled je nelogické,
aby myšlenka byla pro krásu díla
důležitější než jeho provedení.
Vždyť měřítkem obrazu je kvalita jeho provedení.
Při krátkém zamyšlení, ale zjistíme,
že primárním měřítkem obrazu musí
být jeho pravdivost vůči ztvárněnému
objektu.
Upřednostnění provedení před zobrazovaným
objektem je ve skutečnosti pohřbem umění.
To v žádném případě
neznamená, že provedení díla je druhotné.
Respektive je druhotné ale v řádu nutnosti. Pokud
není krásný (pravdivý) objekt obrazu, pak obraz
jako celek nemůže být krásný jako celek. Pro
celkovou krásu je nutné vázat provedení na
pravdivou skutečnost. Pokud tomu tak není, nemůžeme
mluvit o kráse díla, ale pouze o zdařilém
řemeslném pojetí.
Od nezáživné teorie jsme dospěli ke
konkrétnímu výsledku. Vyplívá z toho i
vzkaz pro umělce. Buď budou jejich díla srozumitelná a
pak možná i krásná, nebo budou nesrozumitelná.
Ve druhém případě by se ale měli poctivě
vzdát veškerého hodnocení. Tedy i odborné
pochvaly za svá díla.
Vynořuje se zde vázanost provedení na objekt. Podle
ní lze rozlišit několik druhů krásy podle
vázanosti provedení na subjekt:
1.
Dílo krásné – skrze
pravdivé zpracování věrně
zprostředkovává pravdivý subjekt
2.
Dílo nekrásné –
zprostředkovávaný subjekt není pravdivý a je
nepravdivě zprostředkován.
3.
Dílo (ne)krásné
parciálně – pravdivý je pouze subjekt nebo jeho
zprostředkování
4.
Dílo prázdné –
zvláštní případ nekrásného
díla. Provedení odkazuje na neexistující subjekt.
Z hlediska etiky se jedná o podvod.
5.
Dílo neverifikovatelné
(neověřitelné) – nelze ověřit existenci
či neexistenci subjektu, zprostředkování je
nesrozumitelné. Jedná se o zvláštní druh
díla prázdného. Podvod zde ale nelze prokázat. Tedy
musíme předpokládat, že se o podvod nejedná.
Hodnocení díla ale pak závisí pouze na
víře pozorovatele. Objektivní soud je nemožný.
Od díla prázdného se liší hlavně etickou
klasifikací.
Zvláštní obtíží je
hodnocení díla, které neodkazuje na jednoduše
verifikovatelný objekt, ale na vyjádření
myšlenky, snu, nebo vnitřního stavu. Takto
zprostředkované dílo má v sobě dvojí
hodnocení. Kupříkladu jak věrně se myšlenka
váže na skutečnost a jak věrně je
interpretována.
Další ještě komplikovanější
skutečností je objekt existující pouze v mysli,
který nemá přímou vazbu na reálný
svět (př. krokotuč
(kříženec krokodýla a tučňáka)).
Pravdivost předmětu zaručuje jeho shoda s prezentovanou
myšlenkou. Některá myšlenka může být
logicky verifikovatelná. Tedy pokud nám autor
předloží portrét hranaté koule, víme
jistě, že se jedná o nesmysl a podvod.
V případě myšlenek logicky
neověřitelných, snů a pocitů nám pravdivost
garantuje pouze svědomí autora. Ale tato úvaha o jsoucnech
pouze v mysli vyžaduje samostatné pojednání.
Mou hlavní myšlenkou bylo, prozkoumat zda jsou jsoucno,
pravda a krása objektivní, tedy nezávislé na
pozorovateli. Objektivnost jsoucna, krásy a pravdy nám
zaručuje možnost krásu hodnotit. Myšlenka, že
krása je pouze relativní a její intenzitu určuje
každý pozorovatel zvlášť, je při existenci
objektivní krásy těžko udržitelná. Zmíněná
relativita pak totiž nevyplívá z proměnlivosti
krásy, ale z omezenosti jednotlivých lidí reflektovat
krásu objektu v její celistvosti. Vzhledem
k různé omezenosti různých lidí se pak
vnímání krásy liší. Vypadá to,
že jsme tam, kde jsme začali. Ale je zde rozdíl. Je-li
objektivní krása, má ji cenu zprostředkovávat
dalším lidem. Není-li, pak není co zprostředkovat.
Krása je pak pouze uzavřeným a nesdělitelným
vjememí každého jedince. Zprostředkovat ji
jinému jedinci s vlastními měřítky bez
styčných bodů, které zajišťuje
právě objektivní krása je nesmysl. Kritik,
který krásu chápe jako věc čistě
relativní, by měl rozlámat své tužky a
nerušit svým světem ty ostatní.
Umění musí mít objektivní
měřítka. Bez ohledu na to, že jsou zkreslována
našimi poznávacími schopnostmi. Tato domnělá
relativita se totiž nutně váže k objektivitě.
Přirozeným důkazem tvrzení je skutečnost, že
se o kráse dokážeme domluvit. Na počátku jsme
poznali jak obtížně, ale dokážeme to.
Celé je to jen letmé zamyšlení.
Potřeboval bych několik týdnů na to, abych promyslel
všechny problémy. Ale granuli všem, kdo dočetli až
sem. Nenadávejte mi v hodnoceních sprostěJ)).
Jirka