DOMÁCÍ PRÁCE

Věděli jste, že ženy mají desetkrát citlivější kůži, než mužští? Tak ono to asi fakt bude od přírody, že nejsme tak nějak úplně stejně nastavení. Fyzicky, to je věc zřejmá i pro malé robě, teď mluvím spíše o těch mrškách mozkových, šedých, jak říká Poirot.

Nevím, jak vy, moji milí, mladí, krásní, úspěšní a vyjímeční čtenáři (sakra, víc lézt do řiti vám už ani nemohu, tak snad to bude stačit – ha, ha), ale co se mého osobního „nastavení“ týče, mám dosti vyhranění vztah k jistým domácím pracem. Mytí nádobí, to mi nevadí. Naopak, nádobí myji rád (vážně!), je to relaxace (vážně!), baví mě to. Ale musí být splněno několik podmínek: 1./ musí to být doma, ve dřezu, na nějž jsem zvyklý, který je tak akorát a kde je po ruce šikovná houbička, případně akorátní hadr (přivádí mě k šílenství, když u našich na vesnici (slušelo by se napsat v městečku, ale je to vlastně vesnice…) ve dřezu leží namísto houbičky půl kila starého tílka nebo trička!, o pekelném zvyku napustit na špinavé nádobí vodu a nechat ho „odstát“ raději ani nemluvím) a za 2./ nesmí mě nikdo nutit! Jak mě popoženete, byť zdvořilou prosbou typu „ umyješ to nádobí?“, případně zákeřným „až budeš mýt to nádobí, tu velkou misku dej tam a tam“, je po radosti, už to není z vlastní vůle a stojí to za prd, relaxace v čudu, jen mě to štve.

A tím jsem vyčerpal výčet domácích „atrakcí“, které mohu. Následující přímo nesnáším: 1./ vysávání, vytírání, zametání atd. (jako děti jsme musili každou chvilku vysávat starým, silou setrvačnosti fungujícím vysavačem, což nechalo na mé křehké dětské dušince nezvratné změny dodnes), 2./ žehlení (!panebože!, tak žehlení, žehlení je pro mě noční můrou, být to na mě, tuhle činnost zcela vymažu ze světa, je to dřina, absolutně mi to nejde (jak to ta má malá, milá, těhotná přítelkyně zvládá??) a beztak to na sebe mohu spokojeně hodit nevyžehlené a za 3./ praní prádla (pravda, to bych zachoval, ale sám neumím ve svých skoro třiceti ani nastavit všechny ty čudly na automatce, ještě tak přemáchnout si slipy v umyvadle, to by šlo…).

Sečtěte tyto menší vady na kráse s naprostou manuální nezručností („ty musíš na školu, protože máš obě ruce levý“, říkala mi už v dětství maminka – a měla pravdu!), vyjde vám, že nebudu ten, koho je dobré si pozvat na velký úklid. Má křehká polovička to vše zvládá jedna dvě, prádlo je vyžehlené, vyrovnané v komínkách, jak na vojně. Vysáto, vygruntováno. Sakra, jeden by mě skoro pocit, že se to tady v té naší domácnosti beze mě vlastně spokojeně obejde, beztak to nakonec všechno nejlépe udělá ta má ženská, k čemu já vlastně v téhle domácnosti jsem? (Co ti vaši chlapi, co ti, k čemu jsou? :o)

P.S. Ovšem navzdory maminčinu proroctví a absolvované škole, živím se kupodivu zcela manuálně – heleme se!