Z Žaponska export, a ne Sony,

To ony, sakury, růžový ubrus

Na asfalt kladou;

A jdou moje nohy, kráčejí po něm dál,

Okvětní lístky

Zalézají do sandál a mezi prsty.

V pěnici pění láska, tak.

Dnes býti pták, ta držela by. Kdyby libo bylo.

A to by bylo, ne?

Ty ale víš, jak zlý je touha rádce,

To radši na zahrádce pivo, párek s křenem.

Lidé, se ženem zjara do polí a do zahrad,

Jak libosad svět malujem si,

Nově zas se definujem,

Ten samý průjem pořád dokola:

Ať je dán muž em, tajemný em,

Muž s příběhem, a ať je dána žena žet, 

Je jaro, jaro a nelze, nelze zahálet. 

Jará vylétá pěnička,

Jasný sokol vysoko vyletuje.

A tu je – další den. 

Okvětní lístky, z Žaponska export, a ne Sony

Na zemi černají a hnědnou,

Zas jednou opil ses, ne z piva.

A tak to bývá, je dán muž em, žena žet

A víc nic.

Do slepic pěničky rostou.

A ty sokole, strážce noci,

Zdaž bez pomoci zvládneš zpět

Na sokolovny štít vyletět, kde kamenět 

A pelichat zas budeš

Celý příští rok?