Letošní novinka dál rozvíjí to, na co jsme byli z předchozích dvou desek vydaných v devatesátých letech zvyklí: orchestrální či synteticky pseudoorchestrální aranžmá, hojně podporované dusavou taneční rytmikou a hlasem zpěváka Neila Tennanta, který je pro charakteričnost zvuku tím největším přínosem. Nyní však měli Pet Shop Boys, respektive jejich spolupracovníci, šťastnější ruku při mixáži i produkci a také vlivy taneční scény se neomezují pouze na kopírování ultrajednoduché rytmické šablony, v muzikantském slangu nazývané kopáček, hajhetka a tleskačka.

Ne, že bychom snad slyšeli na Nočním životě něco nového. Tak kupříkladu úvodní skladbu For Your Own Good, lze částečně považovat za jakousi poklonu německé houseové scéně, rytmické přiznávky smyčců a mohutné sbory na začátku skladby Happiness Is An Option nám zase neodbytně vtírají srovnání s Gangsta´s Paradise, hitem černého rappera Coolia. Jak se dalo také očekávat, neopominulo toto britské duo zachytit módní vlnu modernizovaného diska 70.let (I Don't Know What You Want But I Can't Give It Any More či pilotní singl New York City Boy), tak jak jí představila americká zpěvačka Cher na svém posledním albu Believe. Přátelé neprogresivních pořádků zase jistě rádi přijmou anestetikum v podobě písně s dlouhým, avšak dráždivým názvem You Only Tell Me You Love Me When You´re Drunk, kterou bychom s klidem mohli hledat třeba na jejich debutovém albu Please z roku 1986. Když pak ve skladbě Boy Strange dojde i na notně kýčovitou akustickou kytaru, je jasné, že tentokrát Pet Shop Boys líčili jak na neposedné náctileté tanečníky, tak i na usedlé posluchače v "nejlepších letech".