Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Nekropolis - Kapitola 1 II.
Autor: Mildouch (Občasný) - publikováno 11.11.2002 (06:16:03)

Ještě než opustil svůj tábor, křikl směrem k vojákům držících ve svých rukou zbylé hochy: “Dejte je k ostatním. Však oni se už ve zlatých dolech budou hodit.”

Znovu a znovu kopal svého koně do slabin a tím mu způsoboval nesnesitelnou bolest, jež ho ve vražedném tempu neustále hnala vpřed. Ostatní členové jeho družiny tak měli co dělat, aby se vůbec dokázali vyrovnat jeho ďábelské rychlosti. Nejprve jeli po travnatých planinách, zanedlouho se už ale museli ponořit do Černých lesů, pokračovali po lesní cestě mizející v hustém lesním porostu a když se dostali na rozcestí, Rolland se hrubě zeptal malého hocha na další směr. Plačící chlapec mu vždy neochotně rukou ukázal, kudy se mají vydat. Přesto mu byl jedinou odpovědí ze strany jeho věznitele další pohlavek.

Konečně se přiblížili ke svému cíli. Rollandovi muži utišili své koně a mezi stromy pozorovali vesničany, kteří se zde tak jako každý rok připravovali oslavu konce sklizně. Vladař pokynul mužům stojícím okolo, aby ještě zůstali v úkrytu ztemnělého lesa a sám se s malým chlapcem vydal mezi vesničany. Příjezd neznámého vzbudil mezi hovořícími očekávaný rozruch.

Když Rolland popojel na svém koni až doprostřed malého náměstíčka, odkud na něj měli všichni dostatečný výhled, uchopil plačícího chlapce sedícího na hřbetu jeho koně těsně před ním a postavil ho na zem. Malý hoch se okamžitě rozeběhl směrem ke své matce. Když oči všech spokojeně shlédly, že chlapec spokojeně skončil v jejím náručí a pomalu přestával vzlykat, své pohledy znovu zaměřili na Rollandovu postavu, která oblečená v černém brnění vypadala v záři zapadajícího slunce jako by právě opustila samotné peklo. Rolland pomalým pohybem své ruky zajel do kožené brašny, kterou měl připoutanou k sedlu svého koně, vytáhl již téměř zničený kus Utherova pláště a pak jej obloukem hodil mezi přihlížející vesničany tak, aby v si ho v jeho pomalém letu mohli všichni dobře prohlédnout. V očích mnoha z nich se náhle objevilo zděšení. To ho utvrdilo v tom, že je na správné stopě. Ještě na malý okamžik počkal, až se mu všichni opět věnují veškerou svou pozornost a pak s náležitou důležitostí promluvil.

“Kde je ten, komu to patřilo,” zeptal se chladně a tónem hlasu naznačil, že pokud mu urychleně prozradí, co chce vědět, možná ušetří jejich životy.

Jedinou odpovědí mu bylo rozpačité mlčení všech vesničanů, kteří stáli okolo něj. Rolland však nijak nepospíchal. Na okamžik se odmlčel a tím dal přihlížejícím ještě krátký čas na rozmyšlenou. Několik lidí si mezi sebou vyměnilo zmatené pohledy, ale nikdo z nich se neodvážil promluvit. Pochopili, že neznámý cizinec nemá s hostem dobré úmysly.

Rolland znovu zopakoval svojí otázku. Když mu ani teď nikdo nechtěl odpovědět, došla mu trpělivost. Kývnutím pravé paže vydal čekajícím jezdcům rozkaz k tomu, aby vyrazili ze svých úkrytů a připojili se k němu. Jeho muži popohnali své koně kupředu a za několik okamžiků už stála před překvapenými vesničany stovka králových válečníků a jezdci uzavřeli dav přihlížejících na malém náměstíčku. Vladař seskočil ze svého koně a vydal se k první z okolních dřevěných chýši, aby tak osobně zahájil jejich důkladnou prohlídku. Když ustal zvuk lámaného nábytku a Rolland znovu vyšel ven, bylo všem jasné, že právě skončil s prvním domkem.

Pak už to jeden z vesničanů nevydržel a vykřikl: “Ukrývá ho naše stará kořenářka. Je to ten domek s rozvěšeným usychajícím plevelem.” A aby nemohl žádný z nájezdníků pochybovat, tak na něj ještě ukázal rukou a vyřkl nad jeho obyvateli rozsudek smrti.

Pozornost všech se zaměřila k označené chýši. Rolland zlostně odmrštil jednoho z vesničanů, kterého právě držel pod krkem a skrz zaťaté zuby na něj chrlil spoustu otázek. Mladý muž tvrdě dopadl na záda a sykl bolestí. Toho si už ale nikdo nevšímal. Rollandovi a jeho mužům stačilo udělat několik rychlých kroků, aby se dostali až před chatrný příbytek. Pak bez předchozího varováni vyrazili staré dřevěné dveře, které se pod jejich nenadálým útokem rozletěly na několik částí. Na lůžku ležel bezmocný Uther a nedaleko něj stála stará kořenářka, která právě nad plápolajícími plameny míchala jeden ze svých lektvarů.

Nenadálý příchod neznámých mužů jí vyděsil tak, že rukou srazila jednu z kovových podpěr a nazelenalá tekutina z převráceného kotlíku se rozlila po podlaze. Stařena se pokusila prchnout, ale sotva stačila naznačit pohyb směrem k rozbitým dveřím, zachytily jí mohutné. Když jí žoldáci svým stiskem znemožnili jakýkoliv pohyb, upřeli zraky na svého pána. Zdálo se, že teď odříká vítězný projev, který si pro tuto chvíli připravoval již několik let. Rolland skutečně pootevřel ústa a chystal se cosi povědět. Znovu si prohlédl ležícího válečníka. Opatrně mu pravou rukou přejel po bledé tváři. Bylo jasné, že z jeho chladnoucího těla již před dlouhou chvílí vyprchal veškerý život. Tolik se těšil na slastný okamžik, ve kterém vlastní rukou zabije svého nepřítele a tak slavně dovrší své velké vítězství. Uther mu již toto potěšení nedopřál. Vztekle se otočil a když opouštěl její chatrný příbytek, pokynul rukou svým mužům. Jeden z vojáků jí uchopil za vlasy, zvrátil jí hlavu dozadu a ostrou dýkou jí přejel po obnaženém hrdle. Teprve když Rolland spatřil, jak její bezvládné tělo dopadlo na zem a její krev se pomalu mísila s kaluží zeleného lektvaru, alespoň trochu se mu ulevilo. Ale to neznamenalo, že by se utišil jeho hlad po krvi. Venku ho totiž očekávala spousta dalších nevinných obětí.

Jako první vytasil svůj meč, pak několik okamžiků počkal, až se za ním seřadí skupina mužů, kteří opouštěli domek mrtvé kořenářky a teprve po té vydal rozkaz k útoku. Krátce se rozpřáhl a nemilosrdně udeřil. Jediným úderem zasáhl dva staré muže. Jeden z nich prudce dopadl na obě kolena a snažil se rukama skrýt obrovský krvavý šrám zdobící jeho obličej. Druhý zůstal ještě krátký okamžik stát, po té sklonil hlavu, očima sklouzl k rozpáranému břichu a pak se zhroutil k zemi. I ostatní muži z Rollandova doprovodu se činili. Lidé však v sobě dokázali najít všechny zbývající síly a během chvíle se jim podařilo prorazit hradbu jezdců a zoufale se rozprchli do všech stran. Marně. Černí jezdci prokázali, proč patří k elitním jednotkám a většina z prchajících zemřela ještě dříve, než se vymanila z dosahu jejich zbraní. Bahnitá země tak byla během krátké chvilky poseta desítkami umírajících. Mnozí z nich ještě žili, ale běsnící válečníci jim bez větších průtahů přesnými údery svých mečů a seker ukončovali dohasínající životy.

Někteří odvážní vesničane se zmohli alespoň na částečný odpor vůči nemilosrdným nájezdníkům. V čele statečných nedobrovolně stanul místní kovář. Doběhl až ke svému příbytku a v rukou pevně sevřel ohromné kladivo. Jeho pozornost jako první upoutal voják sklánějící se nad jednou z žen, chystající se zaútočit na malé dítě, které zoufale bránila svým vlastním tělem. Jeho úder zůstal nedokončen. Do zátylku ho zasáhlo mohutné kladivo, které mu rozdrtilo vaz. Voják ze sebe nedokázal vydat ani jedinou hlásku a zhroutil se vedle své předcházející oběti.

Další na řadě byla dvojice útočníků, která vběhla při pronásledování mladé dívky do jednoho z dřevěných domků. Když kovář vtrhl dovnitř, spatřil, jak dívka stojí za stolem a její pronásledovatelé ho obcházejí z obou stran a tím jí odřezávají všechny únikové cesty. Oba vojáci se zlostně podívali na neznámého muže, který je vyrušil z práce.

Dívka využila jejich překvapení a protáhla se okolo nich. Mohutný vesničan počkal, až dívka vyběhne ven a pak rázně zastoupil oběma protivníkům cestu. Oba válečníci se na sebe podívali, lehce pokývli hlavou a současně se vrhli na osamoceného muže.

Kovář s tím počítal a svůj první úder vedl s mohutným rozmachem zespoda na hlavu jednoho z nich. Zasáhl přesně a důkazem toho byl i nezaměnitelný zvuk lámaného drcených obratlů. Druhý voják však nelenil a jeho ránu mířící na odkrytý bok, již nemohlo nic zastavit. Statný vesničan vykřikl. Sice se v sobě snažil tuto známku slabosti potlačit, ale palčivá bolest brzy překonala jeho zoufalý odpor. Bolestivé zranění mu však do žil vlilo novou sílu a než stačil jeho protivník vytrhnout meč z hluboké rány, mohutným kladivem, mu zlámal několik žeber. Cizinec se bezmocně zhroutil na zem a marně se snažil dostat z kovářova dosahu. Před dalším úderem se pokusil odvalit stranou. Zuřivý útočník těsně minul jeho hlavu a kladivo se zarylo hluboko do hliněné podlahy. Kovář procedil skrz zuby několik hrubých nadávek, ale za okamžik již zasáhl přesně. Vyprostit kladivo z rozlámaných žeber mu dalo více práce než si původně myslel. Teprve když byl znovu připraven k boji a potácivou chůzí pomalu vyšel vstříc dalším nepřátelům.

První čeho si všiml, když opustil částečné bezpečí dřevěné chýše, bylo mladé děvče, kterému před chvílí zachránil život. Nyní bezvládně leželo před rozbitými dveřmi a ze zad jí trčely dva šípy. Z pravé strany se k němu na koni blížil další z nájezdníků. Prudce se rozmáchl a úderem kladiva ho vyrazil ze sedla. Když cizincův kůň odcválal stranou, chystal se mu zasadit poslední ránu. Z úst neznámého vytékal tenký pramínek krve a již nejevil známky života. Na kovářově tváři se na malý okamžik objevil šílený úsměv.

Pak se rychle rozhlédl okolo sebe a vyhlížel svou další oběť. Jenže tentokrát byl jeho nepřítel rychlejší. Když se otočil, sotva stačil zahlédnou černého jezdce držícího dřevěnou tyč s kovovou špicí namířenou na jeho hruď. Než stačil cokoliv udělat, neznámý dorazil až k němu a využil rychlosti svého koně k tomu, aby svým následným úderem usmrtil statného vesničana.

Když mu okovaný hrot vnikal do těla, ucítil nesnesitelnou bolest, která mu podlomila kolena. Tvrdě dopadl na rozbahněnou zem pokrytou krví, rukama ještě stačil zachytit kopí, které mu trčelo z těla a pak už se bezmocně zhroutil na levý bok. V okamžiku, kdy vydechl naposledy, před sebou spatřil nádhernou dívku oděnou v lehké kožené zbroji, kterak mu nabízí svou ruku. Na malý okamžik zaváhal, ale po té ji pevně sevřel ve své dlani a nechal svou průvodkyni, aby ho pomalu odvedla do chladné říše smrti.

Z jednoho domku vyběhli dva z rabujících vojáků a v rukou nesli několik zapálených pochodní. Ostrý hvizd jednoho z nich upoutal pozornost několika jezdců. Každý od něj přebral dvě pochodně a začali zapalovat dřevěné domky.

Selfir se nechápavě rozhlížel okolo sebe a marně se snažil pochopit krvavé divadlo, jehož scény se mu míhaly před očima. Před několika okamžiky probodl jeden z nájezdníků svým kopím kováře, který se jako jeden z mála pokusil vzdorovat rabujícím vojákům. Pomalu si začal uvědomovat, že jestliže se urychleně nedostane do bezpečí, pravděpodobně dopadne jako jeho přátelé, jejichž životy většinou právě dohasínaly v rukou bezcitných vrahů.

Rychle se rozhlédl a snažil se najít cestu, kudy by mohl uniknout. Na pravé straně právě vojáci zapalovali poslední domy; vlevo právě několik nájezdníku dobíjelo poslední vesničany, kteří se jim odvážili postavit na odpor. Neměl na výběr, rychle se otočil a chystal se prchnout do lesa. Sotva se stačil rozeběhnout, zaslechl tiché vzlykání. Ještě stačil udělat několik krátkých kroků, ale pak se zastavil. Nedaleko od něj klečel u své matky malý chlapec a dva pramínky jeho slz skrápěly její tělo. Selfir ho uchopil do náručí a chtěl ho odnést pryč z dosahu běsnících nepřátel. Nestačil urazit ani polovinu své cesty a jeho tělem projela palčivá bolest. Jeden z nájezdníků ho zasáhl střelou z kuše do pravého ramene. Ještě udělal několik klopýtavých kroků a po té ho zasáhl další šíp. Selfir cítil, jak se mu zarývá mu hluboko mezi lopatky.

Prudce dopadl na obě kolena. Postavil na zem malého chlapce a pohybem hlavy mu naznačil, aby pokračoval směrem k okraji lesa, který mu nyní měl poskytnout ochranou ruku. Malý chlapec mu porozuměl a pak se rozeběhl. Selfir ještě stačil odpovědět křečovitým pousmáním, jímž mu chtěl naznačit, že vše bude v pořádku. Věděl, že to není pravda, ale každé povzbuzení mu teď snad příjde vhod. Pak zaslechl zlověstný svistot letícího šípu, který prořezával okolní vzduch. Tušil, že ani on svůj cíl nemine a již brzy ukončí jeho život. Nemýlil se. Třetí šíp se mu zabodl do zad těsně pod levou lopatku. V křeči ještě stačil zdvihnout ruce k obloze, z úst začal vytékat vytékal tenký pramínek krve a přes zkrvavené rty se namáhavě prodral poslední výdech. Jeho tělo se pak bezmocně zhroutilo kupředu a nikdo si ho již dále nevšímal.

Nájezdník, jež před několika okamžiky na třetí pokus dokázal zastavit prchajícího vesničana, si znovu připravil svou kuši ke střelbě a chystal se zamířit na malého chlapce, který pokračoval v útěku. Věděl, že nesmí minout. Než by si totiž dokázal připravit další ránu, rychlonohý hoch by zmizel mezi stromy. Stačilo jen lehce stisknout spoušť.

Vzdálenost mezi prchajícím chlapcem a letícím střelou se rychle zkracovala. Šíp byl již téměř u svého cíle, když malý hoch zakopl o kořeny na okraji lesa a upadl na zem. Když se vzepřel na rukou, hluboko do stromu nad jeho hlavou se zaryl vystřelený šíp. Klučina se raději ani neotočil, aby nemusel zhlédnout obraz zkázy, který vytvořila skupina neznámých nájezdníků, jež sem přivedl. Raději se postavil na nohy a rozeběhl se vpřed.

Celá vesnice byla v plamenech. Pobíhající vojáci v záchvatu zuřivosti dobíjeli poslední vesničany. Rolland stál na malém náměstíčku mezi hořícími domy a spokojeně pozoroval řádění svých věrných. Před ním na zemi leželo Utherovo mrtvé tělo. ní snad konečně nastal konec dlouholeté válka a nastal čas míru pod jeho krutovládou. Vyšvihl do sedla svého koně a v čele poloviny svých nejvěrnějších se vydal zvěstovat, že je jediným právoplatným vladařem.

Zbylí měli prohledat nejbližší okolí vypálené vesnice a zajistit, aby nepřežil nikdo, kdo by jim svým případným svědectvím o krvavém řádění mohl způsobit nemalé problémy. Žoldáci ještě pohledem vyprovázeli své odjíždějící spolubojovníky.

Teprve když jim zmizeli v potemnělém lese, zapálili několik připravených pochodní a vydali se znovu štvát svou bezmocnou kořist. Jejich počínání nechápavě pozoroval i pár uplakaných dětských očí malého chlapce, který se schovával v hustém porostu na okraji lesa a nyní se strachem sledoval, přibližující se muže. Věděl, že musí urychleně opustit svůj dočasný úkryt, protože by bylo pouze otázkou času něž by znovu padl do rukou svých nepřátel.

Malý chlapec přestal vzlykat. Tušil, že si tím teď už nijak nepomůže a pouze by na sebe mohl zbytečně upoutat pozornost bezcitných nájezdníků. Začal pomalu ustupovat dále do lesa a dbal na to, aby byl před pátravými zraky skryt v temnotě. Jeho pronásledovatelé totiž pečlivě prohledávali každé místo, kde by se před nimi mohl někdo skrývat. Po chvilce se již odvážil otočit se k nim zády a dal se do pomalého běhu lesním porostem.

Ticho nočního lesa narušovaného pouze tlumeným hovorem krutých pronásledovatelů náhle proťal zoufalý vykřikl. Malý chlapec pouze bezmocně otočil hlavu. Ten hlas dobře znal. Bylo mu jasné, že žoldáci právě nalezli svojí první obět, protože křik za chvíli ustal. Do očí opět vtrhl příval hořkých slz. Ještě čtyřikrát při svém běhu zaslechl oslavný řev, když vojáci objevili další bezmocnou obět a pak jí nemilosrdně zavraždili. Prchajícího chlapce při něm vždy polil studený pot. Mnohokrát si během noci přál, aby byl o několik let starší a mohl se podlým nepřátelům postavit se zbraní v ruce. Snad by se tak zbavil pocitu bezmoci a zoufalství.

Pomalu doběhl na lesní mýtinu ozařovanou svitem měsíce. Zdálo se, že pronásledovatelé konečně ztratili jeho stopu. Opatrně se rozhlédl okolo sebe a doklopýtal ke starému stromu. Rukama se opřel o jeho mohutný kmen. Po té už ho zmohla únava.

Malý chlapec ze sice ze všech sil snažil přemoci spánek, ale nevydržel vzdorovat příliš dlouho a ponořil se do říše snů. Jeho spánek byl neklidný a každou chvíli se probouzel, protože se mu v mnoha útržcích vracel předcházející den . Mnohokrát se mu chtělo vykřičet ze sebe svou bolest, ale nebyl schopen vydat ani jedinou hlásku.

Pokaždé, když zaslechl nějaký podezřelý zvuk, vyděšeně otevřel oči a marně se snažil, aby jeho zrak pronikl neprostupnou temnotou. V tlumeném svitu měsíce se zdálo, že každý z okolních stínů je nepřátelský voják, který ho chce zabít. Jakmile se přesvědčil, že mu alespoň prozatím žádné nebezpečí nehrozí, znovu mu ztěžkla víčka a během krátké chvíle opět usnul.

Všude okolo něj se rozhostilo naprosté ticho. To ho přimělo k tomu, aby otevřel oči. Jeho pohled upoutala mladá žena sedící na zemi nedaleko od něj. Okamžitě poznal svou matku. Marně se snažila v ustaraném obličeji vyloudit povzbuzující úsměv pro malého chlapce, který by mu dovolil zapomenout na strašné události předchozího dne.

Hoch se sice snažil odvrátit hlavu, ale mladá žena ho k sobě dokázala pronikavým pohledem svých očí připoutat tak, že nebyl schopen odtrhnout zrak. Alespoň se pokusil pozdvihnout pravou ruku, aby se jí mohl dotknout. Když jí napjal před sebe, stále ho od důvěrně známé tváře oddělovala dlouhá mezera, kterou nemohl ani přes veškerou snahu překonat. Bezmocně pak spustil svou paži zpět ke svému boku a znovu se zvědavě zadíval na svou novou průvodkyni.

Když se na něj znovu mile pousmála, vytratil se z něj pocit nejistoty i počáteční strach. Mladá žena udělala několik krátkých kroků, posadila se vedle něj. Teprve když povšimla, že si získala jeho naprostou důvěru, odvážila se k němu promluvit.

“Neboj se, teď už bude vše v pořádku,” pronesla tichým hlasem a současně ho jemně pohladila po tmavých kudrnatých vlasech.

Malý chlapec ale nedokázal udržet příval slz, pevně se k ní přitiskl a pak začal znovu vzlykat. Nezbývalo jí nic jiného, než aby se ho pokusila znovu utišit a mohla mu pak sdělit své poselství, které je mělo znovu spojit dohromady.

“Musíš se vrátit zpět do naší vesnice,” zašeptala tlumeně.

“Tam ale přece jsou…,” snažil se zoufale namítat malý klučina.

“Věř mi. Musíš překonat svůj strach a důvěřovat mi. Však uvidíš, že to pro tebe bude to nejbezpečnější místo, jaké teď můžeš nalézt,” pronesla příkře.

Dala mu tak jasně najevo, že tentokrát nepřipustí jeho další námitky. Chlapec se od ní odtáhl a překvapeně se jí zadíval do očí. Z nádherných bezedných černých očí nyní zbyly pouze dva prázdné tmavé kruhy, ze kterých se nedalo nic vyčíst.

“Pojď, již čas vyrazit,” pošeptala opatrně k ležícímu chlapci, pevně stiskla jeho drobnou ručku a pomohla mu vstát z jemné trávy.

Malý chlapec nevěděl, jestli se na zem vrhl sám nebo mu nějak pomohla, ale když tiše ležel vklíněný mezi silné kořeny mohutného stromu na okraji lesní mýtiny, povšiml si přicházejících mužů. O tom, že zde byli právě kvůli němu, nezapochyboval ani na okamžik a utvrdily ho v tom i útržky vyslechnutého rozhovoru. Strachy zadržel dech, aby na sebe nijak neupoutal jejich pozornost a vyčkával, co bude následovat..

Skupina pronásledovatelů se rozdělila a chlapec nevěřícně pozoroval, jak se jeden z nich vydal směrem k němu. Jediné, co viděl, byly vysoké kožené boty, které se k němu rychle přibližovaly. Pomalu se smiřoval s koncem svého života, ale neznámý pronásledovatel se zastavil a zkoumavě si prohlížel své nejbližší okolí ozařované září plápolající pochodně. Chlapec zděšeně ucukl rukou, vedle které začala odkapávat hořící smola. Žoldákův pátravý zrak však v okolní temnotě nespatřil nic podivného a tak se neochotně otočil a vydal se zpět za svými spolubojovníky. Když malý hoch zahlédl jeho vzdalující se záda, zhluboka si oddechl.

Ještě několik okamžiků zůstal chlapec nehybně ležet. Neodvažoval se udělat cokoliv, co by mohlo jeho úkryt prozradit, i když už vojáci byli daleko od něj a nemohli si ho ani při nejlepší vůli povšimnout. Pokud by mohl, asi by na vlhké zemi mezi mohutnými kořeny zůstal ležet až do úsvitu, ale netrvalo dlouho a vyrušil ho jemný ženský hlas ozývající se nedaleko od něj.havě pozdvihl hlavu a spatřil svou průvodkyni, která ho zvědavě pozorovala. Až nyní sebral odvahu k tomu, aby se opatrně postavil a společně mohli pokračovat ve své cestě. Již věděl, že ho vede zpět do jejich vesnice, ale ještě stále netušil proč.

Pomalu spolu dorazili až na okraj lesa, odkud mohl sledovat prostranství, na kterém se ještě odpoledne nacházela jeho vesnice. Když teď zhlédl opuštěné spáleniště, těžko uvěřil, že se jedná o to samé místo, jež bylo ještě včera plné života. Stát nezůstal ani jeden z mnoha dřevěných domků a teď z nich zbyly pouze ohořelé trosky, mezi kterými byla roztroušená mrtvá těla. Otočil se ke své matce a podal ji svou drobnou ruku. Lehce mu ji stiskla, usmála se na něj. Chlapec zůstal zmateně stát. Vůbec se mu nechtělo opustit les, kde se cítil v bezpečí.

“Tak už se přestaň bát. Se mnou se ti teď už opravdu nemůže nic stát,” pronesla mladá žena tichým hlasem směrem k překvapenému chlapci.

“Jen se teď už klidně vyspi a nezapomeň, že pokud nás budeš zítra potřebovat, my ti pomůžeme,” zašeptala mu do ucha jeho matka.

Mladá žena se opatrně usadila na zem vedle ležícího chlapce a sledovala, jak ho přemáhá spánek. Věnovala mu další ze svých úsměvů a v okamžiku, kdy se mu zavřela ztěžklá oční víčka, ho naposledy pohladila po tmavých vlasech.

Malému chlapci přejel po tváři lehký vánek. To ho přimělo k tomu, aby neochotně otevřel oči. Objevila se před ním nádherná bleděmodrá obloha s několika obláčky, jimiž prosvítaly hřejivé sluneční paprsky. Před krátkou chvílí začal nový den. Jeho pohled upoutalo několik poletujících ptáků, kteří mu kroužili nad hlavou. Byl to nádherný pohled, kterým se probouzel ze strašlivého snu, jež ho jako stín věrně doprovázel celou minulou noc.

Chtělo se mu vykřiknout radostí, že je vše tak, jak má být a konečně se znovu shledá se svými přáteli. Jenže pak otočil hlavu a spatřil hrozivé dílo zkázy, které ho obklopovalo. Trvalo mu ještě dlouhou chvíli, než sebral odvahu, aby se opatrně postavil. Rychle udělal několik krátkých kroků a dostal se k prvnímu bezvládnému tělu. Poklekl na pravé koleno jeho a drobné ruce pomalu otočili neznámého na záda. Když se mu to podařilo, zděšeně ucukl. Tolik ho vystrašil pohled do vytřeštěných očí mrtvého vesničana s proříznutým hrdlem. Ale v duchu si slíbil, že prohlídku ležících těl neukončí, dokud se na vlastní oči nepřesvědčí, že jsou všichni mrtví.

Bezmyšlenkovitě procházel okolo zohavených těl a stále nenacházel nikoho, kdo by vykazoval známky života. Když už se vzdal skoro veškeré naděje, usmálo se na něj štěstí. Ne však na raněného muže k němuž přišel. Ležel ve velké kaluži lepkavé krve, přes hrudník měl několik hlubokých ran a zdálo se, že má rozdrcenou pravou ruku. Normálně by ho ničím neupoutal, protože se příliš nelišil od ostatních, ale zdálo se, že se mu nepatrně nadzdvihl hrudník. Chlapec k němu opatrně přistoupil a opatrně mu položil hlavu na prsa. Chvíli trvalo, než se zraněný znovu nadechl. Bedlivě se rozhlédl okolo sebe a snažil se nalézt něco, čím by mu alespoň trochu ulehčil jeho palčivá muka v posledních okamžicích jeho života.

Nedaleko od něj ležel na zemi jeden z nájezdníků. Ze zad mu trčely hluboko zaražené dřevěné vidle, kterými ho překvapil jeden z vesničanů. Zbraně mu sebrali jeho spolubojovníci, když opouštěli místo svého vítězství. Ty se jim ještě někdy mohou hodit nebo je v nejbližším městě vymění za pár korbelů piva a připijí na jeho počest. Pochopitelně chyběl i jeho váček s penězi, ale u opasku mu zůstal malý kožený měch se zbytkem vody.

Hoch se vydal se svým drahocenným nákladem zpět k ležícímu muži. Lehce si navlhčil ruku a přejel jí raněnému po čele. Znovu to zopakoval a raněný lehce pootevřel oči. Něco tiše procedil skrz bolestí zaťaté zuby. Chlapec mu opatrně přiložil měch k ústům a tenkým proudem mu mezi pootevřené rty nalíval čirou tekutinu. Nejprve dychtivě polykal, pak se ještě naposledy vzepjal, pokusil se zdvihnout ruce a už jen klidně zavřel oči.

Netrvalo dlouho a znovu pokračoval ve své strastiplné cestě od jednoho těla k druhému. Když jeho pohled sklouzl k mladé ženě, která ležela po jeho pravé straně, tak se mu téměř podlomila kolena. Nebylo pochyb o tom, že se jedná o jeho průvodkyni, která tu bezvládně ležela na vlhké zemi. Chlapec udělal několik rychlých kroků a ocitl se vedle ní. Ze zad jí trčely dva šípy, které byli jasným důkazem toho, že zemřela společně s ostatními během včerejšího nájezdu nepřátelských vojáků. I přesto by malý chlapec přísahal, že to byla skutečně ona, se kterou strávil několik posledních hodin svého života, kdy se s nepopsatelným strachem ukrýval v potemnělém lese před svými pronásledovateli. Nevěděl, co si má myslet. Když po dlouhé chvíli konečně dokázal odtrhnout zrak od jejího bezvládného těla, znovu se postavil na nohy, ale již neměl sílu k tomu, aby dokončil prohlídku dalších lidí, ležících všude okolo něj.

Nevěděl, co dělat a tak bezmocně usedl na zem pokrytou šedým popelem. Přemýšlel o své budoucnosti a marně se snažil přijít na to, proč právě on byl ušetřen. Než se však ve svých úvahách stačil dobrat k nějakému cíli, vyrušil ho rozhovor několika přicházejících válečníků, který se začal ozývat ze zarostlé kupecké cesty na okraji lesa.

Ukryt v mělkém příkopu mohl pozorovat, jak se skupina vojáků vrací zpět a přivádí spoutanou dívku. Z útržků jejich slov vyrozuměl, že se tu během několika následujících chvil sejdou s ostatními a také to, že si ho ještě nikdo z nich nevšiml. Pak nevěřícně pozoroval, jak hrubě smýkli s bezbrannou dívkou a přivázal jí k ohořelému kůlu.

Ještě včera byl středem jejich vesnice a měl na sobě přibitý cár zažloutlého papíru, který stejně jako vše ostatní pohltily ohnivé jazyky. Hoch tiše oddychoval a vždy, když se některý z mužů podíval jeho směrem, se zoufale přitiskl k vlhké zemi a zatajil dech.

Netrvalo dlouho a z lesa vyšli další vojáci. I oni se hlasitě bavili a nedbali opatrnosti, protože byli přesvědčeni, že je nemůže nic ohrozit. Měli pravdu, protože ve vypálené vesnici zbyla naživu pouze jedna spoutaná dívka a malý chlapec. Vždy, když dorazili další vojáci, přidali se k ostatním a jejich rozhovoru. Hoch nemohl pochopit, jak se mohou tak klidně a bez jakýchkoliv výčitek bavit uprostřed spáleniště pokrytém bezpočtem zavražděných vesničanů.

Zanedlouho byli všichni připraveni k odchodu, velitel je ještě jednou přejel zkoumavým pohledem a když se ujistil, že mohou vyrazit, rázně zdvihl pravici a vydal tak povel k pochodu.

První muži pomalu vykročili a zdálo se, že již brzy opustí místo svého krutého řádění a navždy ho vypustí ze svých myšlenek. Malý chlapec zůstal bezmocně ležet, zoufale se tiskl k chladné zemi, aby si ho nikdo nevšiml a vzteky se kousal do rtu, když pozoroval, jak šiky vrahů pomalu odcházejí aniž by jim hrozil jakýkoliv trest.

Náhle však prořízl okolní ticho hlasitý výkřik: “Počkejte. Támhle někdo leží.”

Chlapec byl tak zabrán do svých myšlenek, že si při pozorování pochodujících vojáků nestačil povšimnout další malé skupinky vojáků přicházejících z druhé strany. Ležící postava pozorující jejich spolubojovníky, jim nemohla uniknout. Nejprve se k ní chtěli opatrně přiblížit, aby neznámého cizince polapili, ale když shlédli, že jejich druhové je už pomalu opouštějí, rozhodl se jeden z nich vykřiknout, aby upozornil ostatní na jeho přítomnost.

Sotva malý hoch zaslechl ostrý mužský hlas, věděl že je jeho úkryt byl prozrazen. Bezmocně sledoval, jak se někteří z odcházejících žoldáků pomalu otáčejí a pozorně se dívají jeho směrem. Před jejich zraky ho však kryl osamocený výmol na rovném spáleništi. Když však klučina zvolna otočil hlavu, mohl si prohlédnout šestici mužů, kteří se k němu zvolna rozeběhli. Tři z nich tasili krátké meče, dva pevně sevřeli ve svých rukou sekery a poslední se chopil luku. Než se malý chlapec stačil rozmyslet, co udělá, několik palců od jeho hlavy se do země zaryl první šíp. Žoldák se prvním nezdarem nenechal vyvést z míry a klidně si připravil další střelu.

Když si postávající šik žoldáků všiml nečekané kořisti, která se pře nimi náhle objevila všichni zpozorněli. Jejich neuspořádaný houf se roztáhl, aby prchajícímu znemožnil únik.První z vojáků již doběhl až na jeho úroveň a úderem mohutné paže ho srazil k zemi.

Běžící chlapec prudce dopadl na tvrdou zem. Vzepřel se o ruce a rychle se pokoušel znovu postavit na nohy. Jeho pronásledovatel to předpokládal a pravou nohou mu šlápl na záda. Hoch zoufale vykřikl. Dobře si uvědomoval, že se jeho konec začal neodvratně přibližovat. Když už si byl voják jist, že mu jeho kořist neunikne, trochu nadzdvihl nohu a tak dovolil svému zajatci, aby se alespoň trochu nadechl. Otřesený chlapec zalapal po dechu, ale na útěk už neměl sebemenší pomyšlení. Voják, který ho srazil k zemi, se sehnul a uchopil ho za vlasy. Prudkým trhnutím ho přiměl k tomu, aby se postavil. S pobaveným úsměvem mu pohlédl do vyděšené tváře. Pak s ním hrubě smýkl a srazil ho na kolena. Pomalu pozdvihl pravici, ve které držel meč, a rozpřáhl se k úderu, jímž chtěl ukončit život zuboženého chlapce.

Hoch se strachem zavřel víčka a smířen se svým osudem očekával smrtící ránu. Před očima mu opět proběhly události minulé noci, kdy zemřeli všichni jeho přátelé a on tomu mohl pouze bezmocně přihlížet ze svého úkrytu. Znovu si mohl prohlédnout jejich tváře, kterak se marně snaží vykřičet ze sebe bolest a nenadálé zoufalství. Vše dohromady tvořilo obrovskou krvavou mozaiku, ze které vystupovala do popředí postava mladé ženy, jež mu před několika lety darovala život a včera ho doprovázela potemnělým lesem.

Neměl jinou možnost. Jeho němý výkřik naplněný čirým zoufalstvím jí žádal o pomoc.

Kovář tiše seděl v nádherném sále. V ruce pevně držel pohár s medovinou a jedna z mladých žen, které se starali, aby všichni hodovníci měli veškeré pohodlí, mu přinesla pořádný kus pečeného kančího masa. Při pohledu na talíř se mu ihned začaly sbíhat sliny a libé vůni nedokázal vzdorovat příliš dlouho. Z veselých úvah ho vzápětí vytrhl zoufalý výkřik. Ten hlas dobře znal, protože patřil jednomu z chlapců, kteří mu každé ráno při práci znepříjemňovali život. Rozhlédl se okolo sebe, ale všude viděl pouze zástupy hodujících bojovníků, které obletovala nádherná děvčata a pečlivě se starala o to, aby měli všeho dostatek. Znovu očima přejel po rozlehlém sále, ale ani tentokrát nemohl najít hocha, jehož zoufalý hlas dokázal překonat nekonečnou propast mezi světem živých a mrtvých.

Výkřik se ozval znovu. Naplněný vzrůstající beznadějí zněl mnohem hlasitěji. Věděl, že pokud nezačne rychle jednat, jeho malý přítel brzy zemře v rukou nelítostných nájezdníků, ale nevěděl, jak by mu teď mohl pomoci. Bezmocně se rozhlédl okolo sebe a jeho pohled upoutala postava nového pána, který seděl na zdobeném trůnu a mlčky popíjel z poháru vína. Chtěl se k němu rozeběhnout, ale zastavila ho hostitelova zdvižená paže. Než stačil otevřít ústa, pohlédl směrem, kudy zdobenými dveřmi dovnitř proudili noví válečníci. Kývl hlavou na znamení, že porozuměl a rychlým krokem se vydal k bráně, která mu měla umožnit vrátit se alespoň na krátkou chvíli zpět mezi živé, aby mohl pomoci svému malému chráněnci.

“Jsme tu všichni s tebou,” zaslechl malý chlapec šeptající hlas své matky.

Nechápal význam těchto slov, ale i přesto se mu na tváři objevil široký úsměv. Věděl, že mu pomohou, stejně jako mnohokrát předtím. Pomalu se odvážil otevřít oči, aby si prohlédl své okolí. Vše vypadalo úplně stejně jako před chvílí. Roztroušena těla mrtvých vesničanů a voják, který ho držel za vlasy odhodlaný mu zasadit smrtelnou ránu.

Něco se však přece jenom změnilo. Když se rozhlédl pozorněji, zdálo se, že spatřil všude okolo sebe nepatrný pohyb. Během okamžiku pochopil význam slov své matky, jež mu říkala, že jsou tu všichni s ním a že se nemá čeho obávat.

Jeho zoufalá prosba je dokázala přivézt zpět z chladné říše mrtvých. S jejich pomocí se mu určitě podaří přemoci krutého nepřítele a pomstít tak jejich zbytečnou smrt.

Když žoldák spatřil, jak se mrtvá těla začínají pomalu pohybovat, nevěřícně vytřeštil oči a z rozpřažené ruky mu vypadl meč. Během krátké chvilky se vystrašený výraz objevil i na tvářích všech ostatních, protože pohled na statného kováře, který se pomalu posadil, pevně sevřel kopí, jež mu probodlo hrudník a bez dalšího otálení jej vytahoval ze své rány, by zaskočil i mnohem tvrdší povahy. Všichni stále překvapeně pozorovali, co se okolo nich odehrávalo. Teprve až když kovář vycenil své zažloutlé zuby, mohutným rozmachem prudce vrhl kopí směrem k muži, jež držel za vlasy malého chlapce, a zasáhl ho do pravého boku, si uvědomili skutečné nebezpečí, které pro ně jejich nečekaní protivníci představovali.

Když klečící chlapec zaslechl, jak žoldák nad ním zachroptěl a začal se bezmocně hroutit k zemi, vyškubl se z jeho sevření, postavil se na nohy a vyrazil ke svým přátelům.

Velitel žoldáků se pokoušel nenadálou situaci zvládnout nejlépe jak mohl. Zhluboka se nadechl a zakřičel na své vojáky, aby se stáhli k sobě a společně se mohli lépe bránit strašlivému nepříteli, jenž se před nimi náhle objevil. Několik lučištníků sáhlo po svých zbraních, pečlivě zamířili a vystřelili na přibližující se masu nemrtvých spršku střel. Téměř všechny zasáhly svůj cíl. Někteří ze zasažených překvapeně pohlédli na svá zranění, pak rychlými pohyby zalomili šípy tak, aby jim nepřekáželi v dalším pohybu a bez většího zaváhaní pokračovali ve své cestě, na které rozsévali smrt do řad bezradných žoldáků.

Když si žoldáci povšimli, že je jejich počínání naprosto zbytečné a spatřili první spolubojovníky, kteří umírají v rukou nemilosrdných nepřátel, odhodili své zbraně a chtěli se dál na útěk. Když se otočili, s hrůzou si uvědomili, že se ocitli ve smrtelné pasti, protože na okraji lesa za jejich zády se objevili další nemrtví, kteří se vydali na pomoc malému chlapci.

Jeden z válečníků pevně sevřel svojí sekeru a s odvážným výkřikem se vrhl mezi ně. Do svých úderů vkládal veškeré zbytky sil a se šíleným úsměvem pozoroval, jak jeho zbraň odděluje části těl jeho nepřátel. Ze tří nemrtvých zbyla pouze zkrvavená torza, okolo kterých se na zemi povalovaly odsekané končetiny. Tohle snad mohla být cesta jak mohli zvítězit.

Pak se ale stalo něco s čím nemohl počítat. Vesničan, který měl po nočním přepadení rozdrcené obě nohy a nemohl chodit, ležel nehnutě na zemi nedaleko od něj a trpělivě vyčkával na svou šanci k útoku. Prudce vymrštil své ruce, pevně sevřel jeho levou nohu a s ďábelským úsměvem se zakousl do jeho lýtka. Zraněný muž zoufale vykřikl, upustil svou zbraň a ruce mu bezděčně sklouzly k bolestivému zranění. Stal se tak mnohem dostupnější svému nepříteli a ten toho také dokázal náležitě využít. Své ruce tentokrát nasměroval k jeho krku. Válečník se marně pokoušel vymanit z jeho smrtícího sevření, bezmocně okolo sebe rozhazoval rukama, ale nemrtvý nepovolil, dokud nenabyl jistoty, že mu rozdrtil hrdlo. S vítězným úsměvem na rtech znovu ulehl na zem vedle jeho mrtvého těla a nehnutě vyčkával na svou další oběť.

Další z válečníků, kteří se včera nemohl nabažit pohledu na krev skrápějící ostří jeho meče, se nyní ocitl v obklíčení čtyř protivníků. Zoufale se otáčel a snažil se mezi nimi najít skulinu, kudy by jim mohl utéct. Když už byli nemrtví skoro u něj, nezbylo mu nic jiného, než aby se rozpřáhl a pokusil se prosekat si cestu z jejich obklíčení. Sotva stačil zdvihnout ruce s mečem nad hlavu, aby mohl zasadil ženě před sebou první ránu, muž stojící za ním, pevně uchopil čepel jeho meče a zabránil mu v tom. Žoldák sotva stačil otočit hlavu, aby se podíval co se stalo. Po té už mu do těla pronikly pařáty nemrtvého děvčete. Mohl cítit jak její chladné ruce pomalu objímají jeho tepající srdce a mohutným stiskem ho rozdrtily.

Další z vojáků ležel se zlomenou nohu bezmocně na zemi a pomalu se začal smiřovat se svým osudem. Jeden neozbrojen, druhý držel dřevěné vidle a byl připraven zasadit mu smrtící úder. Bylo nesnesitelné, jak pomalu se k němu přibližovali. Těch několik okamžiků mu připadalo jako celá věčnost, během níž si mohl prohlédnout výraz v jejich tvářích, ze kterého sálala čirá nenávist a hluboké opovržení. Konečně došli až k němu. Pokud by to trvalo ještě o chvilku déle, pravděpodobně by zešílel hrůzou. Nemrtvý se rozmáchl a dal si záležet na tom, aby raněného zasáhl přesně tam, kam chtěl. Když se vidle zaryly hluboko do jeho hrudního koše, prudce s nimi trhl a zdvihl umírající tělo vysoko nad svou hlavu, aby si ho všichni ostatní mohli dobře prohlédnout. Teprve když údy nabodnutého vojáka začaly bezvládně viset směrem k zemi, odhodil mladý muž svou zbraň na zem a začal s hledat jinou.

Sotva se stačil sehnout k odloženému kopí, přiskočil k němu jiný žoldák a kopl ho do zad. Nemrtvý padl na břicho. Chtěl se otočit, aby mohl vzdorovat nečekanému sokovi, ale ten byl rychlejší. Šlápl mu na záda a použil svůj řemdih k tomu, aby mu jediným mohutným úderem rozdrtil hlavu. Spokojeně sledoval, jak tělem pod jeho nohama probíhají poslední záškuby a podruhé během jediného dne ho opouští život. Ale než se mohl o svůj poznatek s kýmkoliv podělit, srazila ho k zemi mohutná postava s kladivem, jež se u něj nenadále objevila. Nemrtvý si mu sedl na hrudník a pevně mu přitiskl dřevěnou násadu na krk. Strašlivému stisku nebylo možné odolat a poslední zvuk, který žoldák zaslechl, bylo drcení obratlů své krční páteře. Až teprve když si kovář povšiml, že umírajícímu muži vystoupily oči z důlků, povolil své sevření a pátravým pohledem si vybral nepřítele, který se z posledních sil snažil odplazit pryč z jeho dosahu.

Již jen několik posledních válečníků dokázalo vzdorovat náporu mnohonásobné přesily. I oni byly během krátké chvíle poraženi, protože náporu početnějšího nepřítele nešlo příliš dlouho odolat. Kovář si tak mohl spokojeně prohlédnout spáleniště pokryté spoustou zohavených těl. Jenže tentokrát už nebyla pouze jejich. Nejprve nesměle zdvihl ruce nad hlavu a pak se mu přes rty se zaschlou krví prodral hlasitý výkřik oslavující dnešní vítězství.

Když pominulo první nadšení a vesničané se znovu rozhlédli okolo sebe, téměř všichni se zděsili hrůzného pohledu. Nikdo z nich si během předchozího boje plně neuvědomoval, co vlastně dělá. Do vypálené vesnice pouze přibylo několik desítek dalších mrtvých těl. Ale jaký to všechno vlastně mělo smysl? Záchrana malého chlapce, který je ve chvíli největšího zoufalství žádal o pomoc, tak naléhavě, že je dokázal přivést zpět mezi živé?

Vesničané se pátravě rozhlíželi okolo sebe a marně se snažili najít jakoukoliv stopu po malém chlapci. Jedinou osobou přeživší předchozí krutý boj, byla totiž mladá dívka, jež se spoutanýma rukama seděla uprostřed spáleniště a nevěřícně pozorovala okolní dění

Kovář si jí povšiml jako první a vydal se k ní tak rychle, jak mu to jen jeho zmrzačené tělo dovolovalo. Strnulým pohybem k ní poklekl a pokoušel se uchopit její pouta, aby jí mohl osvobodit. Děvče zděšeně ucuklo, jelikož stále ještě nemohlo pochopit, co se okolo ní odehrávalo. Lehce se na ní usmál a opatrně začal rozvazoval provazy omotané okolo jejích zápěstí. Dívka na okamžik ztratila obavy ze starého známého. Pak si ale znovu všimla jeho hluboké bodné rány na boku, pěti šípů, jež měl zabodnuté hluboko do zad a čtyřpalcové díry v jeho hrudníku, skrz niž mohla spatřit další nemrtvé, kteří se k ní pomalu přibližovali.

To už na ní bylo příliš. Z očí ji vytryskly slzy a začala se zoufale smát. Sotva kovář dokončil rozvazování jejích pout, zděšeně vykřikla a rozeběhla se směrem k okraji lesa, kde chtěla najít útočiště. Mezi nemrtvými byl i otec nebohé dívky, jež se za ní okamžitě rozběhl nedbajíc na zlomenou nohu, ale když viděl, jak si ho prohlíží šílenýma očima a prchá dál od něj, pochopil marnost svého počínání. Bezmocně poklekl na zem pokrytou popelem. Chtěl ke své dceři vztáhnout ruce, aby jí ukázal, že se nemá čeho bát, ale dívka i nadále pokračovala ve svém útěku.

Ticho prořízl šeptající hlas, který oznamoval, že se mu podařilo nalézt malého chlapce. Na vzlykajícího otce uprchlé dívky, který zůstal ve své bolesti sám a nepřítomně zíral do modrých oblaků, si nikdo nevzpomněl. Hoch se na ně usmál a znovu si je všechny prohlížel pátravým pohledem, ale stále nemohl objevit osobu, na kterou se těšil nejvíce ze všech. Až teprve když se nemrtví rozestoupili a vytvořili mezi úzkou mezeru, jíž mohl projít, v očích se mu objevil radostný záblesk. Až na samém konci jejich truchlivého procesí stála mladá žena, jež ho doprovázela během včerejší noci. Rozeběhl se a za chvíli jí už visel okolo krku.

Když je ostatní zaslechli jeho radostný smích, začali si uvědomovat, že to vše mělo alespoň nějaké ospravedlnění a pomalu dali průchod svým radostným pocitům. Jenže vzápětí všem došlo, že se budou muset rozloučit a znovu se vrátí do chladné říše smrti. Nemrtví po sobě vrhali zmatené pohledy, ale neměli na vybranou. Kovář pomalu došel až k malému chlapci, vzal ho jeho matce z náručí, postavil ho na zem před sebe a hledal nejvhodnější slova, jimiž by mu mohl v krátkém čase, který mu ještě zbýval sdělit své poselství. Než stačil otevřít ústa, aby z nich vypustil první větu, slova se nečekaně chopil jeho chráněnec, jež mu dosahoval sotva k pasu.

“Ani jsem nedoufal, že by se něco podobného ještě mohlo stát,” vykřikl radostně, aby ho všichni mohli slyšet a rukou pak ukázal na krvavou spoušť, jež byla všude okolo nich. “Teď když jsme je dokázali poprvé porazit, vydáme se společně za jejich králem a zabijeme ho stejně jako všechny jeho přisluhovače!”

Kovářovi se na rtech objevil neznatelný úsměv, ale pak položil svou ruku na rameno malého chlapce, čímž ho utnul jeho řeč, sklonil se k němu svou hlavu a vyřkl jedině slovo, kterého jeho přítele zasáhlo mnohem více, než jakákoliv zbraň. Hoch na jeho otázku marně hledal odpověď a pak váhavě zakoktal: “Proč? Protože to je spravedlivé, podívej se okolo sebe, co vám všem udělali! To chcete dovolit, aby jim to jen tak bez potrestání prošlo? Copak netoužíte po tom, abyste to těm vojákům mohli oplatit?”

“To možná pochopíš až budeš dospělý,” odvětil mu s úsměvem kovář. “Ty jsi v pořádku. My už jsme zde tedy svůj úkol splnili a teď tě budeme muset opustit.”

“Ne. Já tu přece nemohu zůstat sám! Co bych si tu bez vás počal? Vždyť nebýt vaší pomoci, již bych byl mrtvý! Teď nesmíte odejít,” vykřikl malý hoch panovačně.

“Nesmíme? Vždyť my musíme,” okřikl ho kovář a tentokrát již bylo možné v jeho hlase rozpoznat menší zlobu. “Již tu nemáme co pohledávat. Nyní se navrátíme tam, odkud jsme přišli. A ty si tu budeš muset poradit sám. Ale neboj se. Pokud jsi měl v brzké době zemřít, již by se tak stalo a bohové by se nezdržovali tím, aby nás poslali zpět k tobě! Určitě s tebou mají velké plány. Jednou třeba budeš vládnout celé Severní Říši!”

“Souhlasím, podle mě se máš na co těšit,” vložila se do hovoru jeho matka a přitom jej něžně pohladila po tváři pokryté prachem a zasychajícím pramínkem krve.

Když se malý chlapec rozhlédl okolo sebe, mohl na tvářích všech, jež stáli nedaleko od něj, vyčíst přání dlouhého a spokojeného života. Kovář naposledy pohlédl na malého chlapce, bratrsky ho poplácal po ramennou a pak už následoval mladou dívku v lehkém koženém brnění, jež ho opět měla doprovodit do jeho nového domova. Když procházel otevřenou bránou do obrovské hodovní síně, chtěl se ještě jednou otočit, ale jeho průvodkyně pouze lehce zavrtěla hlavou. Nyní již patří do jiného světa a tak nemá smysl, aby byl ve svých myšlenkách neustále spjat s tím starým. Jakmile si znovu prohlédl hodovní sál, uvědomil si, že hodovníků opět přibylo.

Na rozlehlém spáleništi za několik okamžiků zbyl už jen malý chlapec se svou matkou. Když mladá žena spatřila několik havranů, kterak netrpělivě posedávají za jejím synem, pochopila, že se přiblížil čas jejího návratu. Chtěla toho svému chlapci ještě tolik říct, ale dobře si uvědomovala, že na to již nemá dostatek času. Naposledy se mu podívala do očí, pevně ho objala a doufala, že to vydá za všechna slova, jež mu nestačila povědět. Z očí ji vytryskly dva pramínky slz, které pomalu dopadaly na zašpiněnou košili jejího synka. Její duše opustila zmrzačené tělo, jež se pak už jen bezvládně svalilo na popelem pokrytou zem.

Chlapec znovu přejel svým pohledem hrozivé spáleniště pokryté zbytky lidských těl a začal přemýšlet o své budoucnosti. Teď už tu neměl co pohledávat. Dobře si uvědomoval, že část jeho pronásledovatelů, která v noci odtáhla pryč, ho už nemůže nijak ohrozit a ti ostatní jsou mrtví. Naposledy se rozhlédl okolo sebe, aby si zapamatoval hrůzný výjev, jež ho obklopoval. Bylo to zbytečné. Tušil, že na něj stejně již nikdy nebude schopen zapomenout.

Otočil se a pomalým krokem vyrazil k okraji lesa. Nikde na něj nikdo nečeká a tak nikam nepospíchal. Když došel na úroveň prvních stromů, zastavil se a váhal, zda se má ještě naposledy ohlédnout, ale pak rázně vykročil kupředu za svým posláním.

Držel se staré kupecké cesty, co už málem zmizela v drobném lesním porostu a vypálenou vesnici společně se všemi nepříjemnými vzpomínkami nechal daleko za sebou. Alespoň na chvíli tak jimi nemusel trápit svou mysl.

Krátce před polednem dorazil na rozcestí. Na stromě u cesty byly umístěny směrové šipky. Chlapec se tiše pousmál, ale tentokrát se za jeho úsměvem skrývalo ještě cosi jiného. Udělal ještě několik kroků ke stromu se směrovkami, rozhlédl se okolo sebe a ve vysoké trávě spatřil ulomenou větev, která patrně padla za oběť nedávné vichřici. Pevně ji uchopil, rozmáchl se a podařilo se mu srazit šipku ukazující k jejich vesnici.

Váhal, jakou cestu zvolit. Ve svém nitru si dobře uvědomoval, že příští rozhodnutí určitě ovlivní celý jeho následující život. Lehl si do suché trávy a pozoroval modrá oblaka, jak pomalu plynou nad jeho hlavou. Nevěděl jak dlouho tu ležel, ale když si povšiml, že slunce již vystoupalo do svého nejvyššího bodu a pomalu se začalo stáčet k obzoru, znovu v rychlosti zvažoval všechny možnosti. Boj v jeho mysli vyhrála myšlenka na spravedlivou odplatu.

Vydal na cestu, ze které již nebude návratu. Muž, který ho na svém koni dovezl k jeho blízkým a pak je dal bez jediné výčitky všechny povraždit, musí za jejich smrt zaplatit. Dobře věděl, že na to sám stačit nebude. Jeho přátelé, o kterých byl přesvědčen, že jej na jeho cestě budou doprovázet, ho opustili. Přemýšlel, na koho jiného se tedy může obrátit. Netrvalo dlouho a věděl, kdo jeho prosbu neodmítne. Tentokrát bylo možné za jeho škodolibým úsměvem vyčíst i neutuchající chuť po krvavé lázni, která spláchne všechny, jež měli něco společného se smrtí jeho přátel. Z malého hocha, jež žil svými dětskými sny, se tak zaviněním skupiny bezcitných válečníků během jednoho dne stal odhodlaný mladík poháněný myšlenkou na spravedlivou pomstu, jež uvede do záhuby celý lidský rod, který se k němu zachoval tak krutě a bezcitně. Ve své hlavě právě vyhlásil válku celému světu, který si chtěl podmanit.

Hoch pomalu procházel lesem, ale tentokrát se na něj díval zcela jiným pohledem. Tam, kde při své minulé cestě viděl poletující ptáky, jež si lehce prozpěvovali, nyní mohl spatřit, jak na obloze krouží dravci, kteří na zemi hladově vyhlížejí svou kořist. Stejně jako on, blesklo mu hlavou. Jakmile spatřil, jak se jeden z dravců snesl k zemi a do svých pařátů uchopil bezmocného zajíce, jež se pak marně snažil vymanit z jeho sevření, již nelitoval nevinou oběť, která umírá ve spárech silnějšího, aby utišila jeho hlad. Na tváři malého chlapce se dokonce objevil úsměv.

Když se slunce pomalu schylovalo k obzoru a začalo mizet ve vysokých horách, věděl, že již není daleko od svého cíle. Jak se mu přibližoval, okolní příroda strachy umlkala a obklopovalo ho hrozivé ticho. Pomalým krokem vyšel z okraje lesa v záři zapadajícího prostranství před sebou. Pokaždé, když mohl pozorovat západ slunce, jak se odráží na klidné vodní hladině, ho tento pohled ohromil, ale se od těch ostatních přeci jen odlišoval.

Před ním totiž ležely v mělké vodě říčního brodu stovky padlých bojovníků, kteří zde zůstali po včerejší krvavé bitvě. Měli se stát jádrem jeho budoucí armády nemrtvých. Společně s nimi si podmaní celý svět. Pomalým krokem došel po vyšlapané cestě až k písčitému břehu. Nedbal na to, jak je voda studená a rázně vkročil do chladivého říčního proudu. Udělal ještě několik drobných kroků a pak se zastavil.

Zaklonil hlavu, zdvihl ruce směrem k zapadajícímu slunci a zavřel oči. Znovu rušil mrtvé z jejich klidu a žádal je o pomoc. Žoldáci, kteří se vyplenili bezpočet měst a pobili spoustu nevinných, si nyní v chladné říši smrti odpykávali svůj spravedlivý trest. Volba mezi ním a účastí na další válečné výpravy byla velmi snadnou.

Malý chlapec se až po drahné chvíli odvážil otevřít oči. Před ním z chladivého říčního toku vyvstala strašlivá armáda, s jejíž pomocí mohl zahájit své tažení Severní Říší. Nemrtví se nejprve nevěřícně rozhlíželi okolo sebe, ale když se přesvědčili, že je hoch dokázal vyrvat ze spárů smrti a přivedl je zpět, chopili se svých zbraní a začali mu provolávat slávu. Chlapec se spokojeně usmál. Několik stovek vycvičených válečníků mu právě přísahalo věrnost.

Tu nejtěžší část měl totiž za sebou. Získal dostatečný počet stoupenců, kteří jsou ochotni v jeho jménu prolévat krev, ale stále byl jen na začátku své cesty.



Poznámky k tomuto příspěvku
fungus2 (Občasný) - 11.11.2002 > Tak to je za jedna!!
Body: 5
<reagovat 
 Mildouch (Občasný) - 11.11.2002 > fungus2> Dík. Zbytek (Kapitoly 2-6) je ke stažení na mém webu www.mildouch.wz.cz, ale zatím ještě čeká na korekci. (Dle osnovy je to zatím asi polovina z celého díla...)
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + jedna ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter