V lese je zakázáno rozdělávat oheň, což však zcela ignoroval muž držící krabičku sirek. Jmenoval se Karel Leichman. To ten to tu zapálil! Na suchém jehličí přímo mezi stromy. Ani kameny ty šlehající plameny neobložil - to nejspíš jak spěchal -, jakoby se zrovna teď hned, celý zmrzlý z nějaké vánice na Sibiři, musel mermomocí zahřát a vůbec nebyl znepokojen tím, že může ve chvíli shořet celý les!

     Anebo zrovna to moc dobře chtěl. Třeba byl pyroman a toužil po tom, vidět stromy a zvířata a sám sebe chcípat v rudém pekle, spatřit to tu mizející v čelistech žáru, až by nakonec on samotný povstal z popela a čistý s rozpřaženými pažemi odletěl v dál.

     Sirky náhle spadly do plamenů a v okamžiku vyhořely v malý obláček dýmu; jen prázdná ruka po nich zůstala viset ve vzduchu jak marná vzpomínka. Karel Leichman se začal svlékat, postupně sundával jeden kus oděvu za druhým a s jistým uspokojujícím výrazem v koutcích úst je popořadě házel na ohniště. Hořelo to jedna radost!

     Kusy látky postupně chytaly, kroutily se a škvařily a dlouhý oblak hustého bílého dýmu z nich stoupal k nebesům, jak jich ubývalo víc a víc. Nakonec si zul boty a sledoval, jak se ten vysoký sloup barví do černa, smrdí, páchne a štípe v očích a v krku. Když plamen polevil a zůstalo už jen pár rozžhavených uhlíků, nabral do rukou, holých jako zbytek jeho těla, několik mohutných hrstí hrabanky a celou podívanou ukončil, aby se vydal na cestu po štiplavém jehličí.

     Zdejší les byl nezajímavý, nacházel se daleko od všeho dění světa, co stojí za zmínku, a tak se tu lidská noha otočila tak nejvíce jednou do roka; krom kráčejícího Karla byl naprosto pustý. Jen pár kavek a několik plavců na vzdálené nudistické pláži se divilo zbytku stoupajícího kouře. Muž došel k okraji lesního porostu a ocitl se přímo mezi nimi.

     V nahá těla nahý zapadl. Nikdo se nedivil, nikdo divně nekoukal, bylo to tak přirozené, až ho to celého sevřelo na hrudi; trousil se pískem jako malý chlapec v záplavě mnohem starších dívek a doufal, že si ho nevšimnou, proboha hlavně ať si ho nevšimnou! Nevěděl by, co říct.

     Nohy zanořil do vody a klesal dál, až se jim skoro celý vytratil z dohledu. Jen hlava mu zůstala čouhat zpoza hladiny a i tu po chvíli zanořil do hlubin. Byla tam tma a ticho, okolí se mu pomaloučku vtlačovalo do těla a on - klidně se vznášející navzdor všemu - kopal kolem sebe nožičkama, až se dokolečka točil. Bylo to smířlivé a jakoby známé, avšak když to začal poznávat, najednou mu v plicích došel vzduch. Musel se nadechnout. Musel se chtě nechtě vydat na hladinu.

     Zabral tedy rukama v mohutném tempu bývalého plavce, když v tom ucítil, že má celé tělo přivázané ke dnu tlustým motouzem vodních řas, co jej pevně omotává; dalo pěknou fušku se osvobodit! Dokonce takovou a tak dlouhou, že se už začínal dost vážně bát, aby se tu neutopil. Avšak pak se podařilo! a on konečně vystoupal k vodní hladině zanechaje za sebou tu zpropadenou výživnickou šňůru roztrhlou vejpůl.

     Karel Leichman se nadechl vzduchu čerstvějšího, než kdy dřív, načež se vydal pěkně pomaloučku a zlehýnka ke břehu, aniž by pociťoval jakoukoliv potřebu mít jméno. Na pláži stanul za krátkou chvíli a i když koukal směrem k lesu, moc dobře věděl, co v tom rybníce, tam za sebou, za svými zády nechává: plavaly v něm děti a jedna ženská s jakýmsi chlapem, co se ustavičně smál těma svýma žlutýma zubama, až to pěkné nebylo, dům v zatopené vesnici pod modrou hladinou i jedno zapomenuté auto, co tam léta rezivělo, stará trička, kalhoty a šály, dávno rozlepené boty, osamělou troubu a nábytek, opuštěnou půdu, jež se neobdělává a z jejíchž truhel se vše už dávno odstěhovalo do vetešnictví, pár bankovek z toho prodeje, peněženku, tašku, plné zásuvky psacího stolu, rodný list, oddací list, list lípy, co tam chcípla utopením, rozmočené fotky a vzpomínky, shnilého vánočního kapra i ozdoby, co se dědí, staré básně na zažloutlých papírech, tlusté deníky, i ten Ludvíkův červený míč, který zběsile skákal po hladině, jak si jej házela dvojice dětí.

     A ten, co si nepřál být jmenován, od nich kráčel mohutnými kroky k dřevěné boudě s nápisem „Občerstvení“, od níž se vzduchem nesly hranolky a párky v rohlíku, v dlaních kelímky s točeným pivem a limonádou, kafíčka a všechno další, na co si jen člověk vzpomněl. Za pultem stál asi čtyřicetiletý muž a dokolečka se oháněl, aby stíhal všechna přání zákazníků. „Dobrý den,“ oslovil ho váhavě bývalý plavec, z jehož hlasu by se bývala dala vyčíst zoufalost poslední naděje upřené k jednomu jedinému místu, „stala se mi nehoda.“ Muž přestal obsluhovat a významně se zadíval na toho zvláštního hosta, jenž pokračoval: „Zřejmě mi zmizely všechny mé věci. Peněženka s doklady, taška, telefon, deka, boty, ale co je nejhorší i všechno oblečení.“

     „Tady z pláže?“ zeptal se s udiveně čtyřicátník.

„Ne, ne, tady z pláže ne. Měl jsem ty věci v lese - je tam klid -, mám rád klid,“ mluvil s rozpaky a značnými pomlkami, „ale když jsem se pak vrátil z vody, byly pryč. Chvíli jsem to tam prohledával, ale nikde nic nebylo, ani stopa...“ Oba se lehce usmáli, jakoby to byla nějaká zábavná historka. „A tak jsem tu tak nějak bloudil a přemýšlel, jak to vyřešit. Teď jsem si dal ještě jednu koupel na kuráž,“ mávnul rukou za zády, „a přišel se vás zeptat - protože to se mi jeví jako nejvíc pravděpodobné -, jestli tu nemáte nějaké staré pracovní oblečení na půjčení -.“ Polkl a zadíval se svému protějšku do očí.

     Proč zrovna od tohoto muže očekává, že mu bude něco půjčovat? Proč radši neobchází ostatní lidi na pláži, vždyť ti na sobě také musí něco nosit! A navíc kdyby dal každý něco, bolelo by to určitě méně, než celý úbor jednoho člověka. „Samozřejmě vám to vrátím, o to se nebojte – –.“ Jistě! Proto k tomuto muži, vždyť on tu bude celé léto, bude mu to moct všechno vrátit! A ne jen běhat od města k městu a vracet to několika lidem, co mu určitě ani nedají adresu. „I když se vám nemůžu zaručit jinak, než slovem –. Co nejdříve vám to vrátím...“ A celé to vystoupení už začínalo, pro ty pomlky, vypadat jako nějaký horečnatý přelud, že se přihlížející už skoro chtěli ptát, zda-li tomu muži něco není?

     Když v tom do toho vpadl ten, co tu obsluhuje, o jehož vůli teď šlo: „Ale jistě, že vám půjčím oblečení,“ usmál se a z jeho očí bylo nepopsatelně cítit, jak moc dobře ví o lživosti tohoto vyprávění, jak ví, že žádná deka v lese ani krádež nikdy nebyla. „Vždyť vás přeci nenechám běhat nahého!“ A celé to holé přihlížející publikum s visícími genitáliemi se dalo do smíchu. „Vždyť člověk nemůže běhat nahý!“ řekl ještě a zohnul se pod pult, odkud vytáhl modrobílý chuchvalec látky a žabky. „Navíc risk jedněch pracovních kalhot, obyčejného trička a bot, co tu kdysi někdo zapomněl, snad ještě nikdy nikoho nezabil,“ dořekl a všechno to položil na pult. „Mimochodem,“ pokračoval hned, takže se ani nedalo poděkovat, „nedáte si něco na pití? Tak říkajíc vás zvu! Na panáka?“

     A pozvaný převapen rázným rozuzlením situace poděkoval a tak, jak to bývá, neodmítl, takže si už za chvíli oba připíjeli. „Tak na tenhle váš podnik! A na naše setkání co nevidět.“

„A na vás,“ řekl jakoby mu zrovna teď něco došlo, „jak se vlastně jmenujete? Připíjet se musí na jméno.“

„Jméno? Jaké byste mi tipoval?“ řekl, načež se barman naproti jeho zamyslel a s podivným pohledem skutečného telepata pronesl: „Vy byste mohl být Jiří, všichni Jirkové co znám, mají podobné rysy jako vy!“

„Tak Jiří říkáte?“ odmlčel se na chvíli – Jiří, zaznělo mu myslí – a lehce pokývnul hlavou v nápadné podobnosti pasovanému člověku, co víc než významné ocenění přebírá honosný závazek, „Jiří.“ V tu chvíli barman pozvedl ruku se skleničkou a vykřikl: „Tak na Jiřího!“

„Na Jiřího! Na vás a váš podnik!“

     A oba se pak dál bavili, vedli takový obyčejný rozhovor dvou lidí, co se příliš neznají, rozmlouvali o počasí, místních krásách, všeobecnostech; jednou byl Jiří dokonce otázán, zda-li nechce vzít autem, avšak to odmítl, a zatímco se muž za pultem začínal znovu věnovat svým zákazníkům, jejich dialog pomalu upadal.

     „Tak na shledanou a mockrát vám děkuji,“ pronesl Jiří nakonec. A barman, na jehož tváři se už zase objevil ten úsměv muže, který zná pravdu, ví o všem co se kolem něj děje, odvětil svým zvučným průbojným hlasem: „Na shledanou a vůbec nemáte zač, příteli, vždyť tu takhle nejste první!“ A dojem všeho jeho vědění ještě podtrhly jeho uhrančivé oči.

     Pak Jiří vyrazil k lesu, u jehož okraje zastavil, aby se oblékl do vypůjčených věcí, načež, když bylo hotovo, rázným a velkým krokem vykročil na svou dlouhou cestu: domů to měl 64 kilometrů.

     Domů to míval 64 kilometrů, avšak teď už ne. Teď si mohl sednout na nejbližší pařez, prohlásit jej za svůj domov a v únavě už nemuset nikam dál! A stejně tak mohl jít dnem i nocí až na samý okraj světa, nebo kamkoliv jinam...