Olim lacus colueram
olim pulcher exiteram
dum cygnus ego fueram
Tvé vlasy voněly jak
snítka levandule, jak
konvalinka v květu rozvitá,
teď už ne, mrtvá jsi, má milá
Krvavě rudý lístek
vlčího máku, tvého života,
uvadl a spadl, a těžká
noha vojáka, světa, naň šlápla
Pampeliška, kdysi zlatá
nyní hnědá, smutně kouká
z herbáře, folií zakrytá;
ptá se: Má to smysl?
Křivé mysli, rozumu mdlého,
přece myslí na píčoviny,
chytrého udolá, hlupáka ubodá
knihovnu spálí a septik vykopá
Zub vedle zubu,
a z druhé strany druhý,
jeden vedle druhého,
všechny hřeben tvoří
Moře bílé, mračna vln,
leckdo by v nich zabloudil,
kol paseka, tráva zelená,
ovce se v ní prochází
Inženýr, kladivem tlučíc
do kapky nitroglycerínu
neví, že poletí do výšin
a stejně jako Ikaros spadne do moře.
Světlometem do očí si
mířím, nesvítím, léč
panenky tvých očí se zúžily
jako panenčin pas z porcelánu
Klíčem v zámku otočil
a otevřel zámek..
knihy, které se na něj
vysypaly, nepřečetl.
Desatero luk přelétl
oblak bílý, než spadl
přes výše listů bučin
do stříbřitých vln řeky.
