Ty vrány osamění, bod černý,
zlobou okroužkované,
na nebi visí, uvidíme
je létat kolem hlavy,
nevažme jejich cesty
slepé jsou, chudé, naděje kradou
tak znáhla prohlédneme.
Nápory větru jak hadí prsty
a vrány visí jako pihy v nebi
vrány černé a tak zlé.
Já už párkrát upadla jsem
na nebi, zemi, a duši mám
tak jako z děravého vědra.
Nyní se dívám za ostatní
němé, hluché, zraněné,
vzduch a vítr všude dokola
a člověk pořád tolik sám,
sám jako strom v poli, ovečka
v černé ohradě, déšť z vědra
osamělé nebe, měsíc sinavý
jako bič lidská slova zlá.
Však stále se ještě dívám
ve své nekončící důvěře
doufání je můj chleba
když k vám usedám.
Teď já, smutná královna
otrhaná žebračka výšin
k vám vejdu, popiji
zazpívám něco písní,
nebo jen tak tichounce
posedím s vámi, lidmi bolavými.
|