Když Čas přišel do tohoto vesmíru, byl zmaten. Netušil, jak rychle se má pohybovat. Má běžet? Jít nebo stát? Z míst, odkud pocházel, byl zvyklý utíkat. Ale co tady? Od té doby, co přišel, neví a vlastně jen zkouší, jak se má pohybovat. Mezi bytostmi tohoto vesmíru se o tom mluví jako o evoluci času. Čas postupně snižuje výchylky mezi rychlostí pohybu a snaží se přizpůsobit. Proto se zdá, že někdy téměř stojí a někdy je nedostižný.

Bylo pochmurné londýnské ráno. Lidé s deštníky nad hlavou spěchali do útrob nenasytného metra, aby pak byli vyvrženi někde úplně jinde. Jazyky deště mlsně olizovaly střechy a ztrácely se v zamřížovaném vězení kanálů. To ráno se Události vlekly pomalu, líně a unaveně. Po boku jim šel Čas - vězeň svázaný všeobecnými konvencemi. Kdysi ho Události chytily jako nezkrotného a krutého vraha, který zabíjel každý Okamžik. Události jej nekompromisně svázaly nekonečným tikotem. Studovaly jej, trápily a snažily se z něj sedřít veškerou divokost. Kapky odtikávaly z pout Času i rytmus jeho kroků zněl jako by byl předem odměřen. Dvojice zabočila do vchodu stanice…Události zde měly práci sice trochu špinavou, ale nebyl nikdo, před kým by se mohly zpovídat. Nemusely spěchat, Čas byl jejich vězněm. Dnes byl Čas nezvykle klidný. Dvojice zabočila k nástupišti. Lidé zde odklepávali vodu z deštníků. Nikomu nebylo do hovoru, stáli a čekali, až přijede souprava. Času odtikávala pouta. Pohledy lidí se otočily za světlem, které se vynořilo z tunelu. Vítr se jim slepil ve vlasech s deštěm a mastnotou. Přesně na to Události čekaly. Utáhly pouta Času a staly se. Ruce se zabořily do zad, v konečcích prstů bušila vzrušená krev. Anóóó. Pojď blíž. Pojď ke mně. Jsi můj. Ukážu ti světlo. Dlaněmi projel lehký impulz. Noha uklouzla po slepené mastnotě. Ohlušující řev brzd. Výkřiky přihlížejících.

Dál už tomu Události nechaly volný průběh a začaly si zapínat plášť. Je to za námi. Teď nás čeká práce jinde. Zatahaly za tikot pout. Odpovědí jim bylo jen zaskřípání mrtvých ozubených kol. Sakra, ten parchant zase pláchl. Události si krvavě odplivly do kolejiště. Začaly se zmateně rozhlížet kolem. Lidé se hemžili okolo hromady masa a kostí mezi kolejemi nezvyklou rychlostí. Opodál stál o stěnu opřený Osud.
„Co ty tu děláš?“ zeptaly se Události.
„Tohle je divná práce, “ řekl drsným tónem Osud. „Vidíš toho mladíka v kolejišti? Právě jsem se naplnil.“
„Utekl nám Čas, neviděl jsi kam běžel?“
„Ne, jenom jsem viděl, že utíká pěkně rychle.“
„Sakra.“
„Jestli chceš, můžu vám pomoct. Zastavím Čas, “ nadhodil Osud a narovnal si límec pláště.
„To nejde.“
Osud se jen tázavě podíval.
„To bychom se i my zastavily a nikdy bychom Čas nedostihly. I když byl náš vězeň, měl nás ve svých rukou. Kdyby se zastavil, my bychom se musely také zastavit. A my se musíme dít. Musíme být neustále v pohybu. Kdybys pro nás zastavil Čas, dohnaly by nás Vzpomínky a my bychom splynuly v jedno.“
„Hodně štěstí. Čas byl vždycky nevyzpytatelný. Kdybych ho uviděl, dám ti vědět. Už musím jít.“ Události se rozhlédly. Osud byl pryč, nástupištěm proudily davy lidí a soupravy metra přijížděly jako splašené. Události se otočily a rozeběhly. Nemohly si dovolit stát. Rozutekly se do všech směrů, příjezdů a odjezdů metra, do všech eskalátorů, cvaknutých lístků, zavření dveří. Čas jim utíkal a měl náskok. Události se děly rychleji než obvykle. Vzpomínky jim byly v patách, ale to je netrápilo. Důležitější bylo dohonit Čas. Prošly tisíce zakopnutí, náhodných vražení i nevyžádaných hovorů. Slídily jako tisícihlavá saň v tubusech londýnského metra. Byl to závod s Časem.

„Našel jsem ho!“ zařval Osud.

Ihned před ním se objevila temná postava v širáku: „Kde?“
„Měl jsem práci: člověk v modré bundě. Nejde přehlédnout. Měl jsem se naplnit a v tom jsem uviděl Čas v jeho očích, běžel jako splašený.“
„Znám ten trik. Mrknutí oka. Schová se tam a pak běží jako splašený. Chudák člověk, až s ním Čas skončí, nebude vědět, kde je. Bude to pro něj, jako by jenom mrkl, ale v životě bude někde úplně jinde. Stihl ses naplnit?“
„Nešlo to, neměl vzpomínky. Nevím, co provedl, ale poslední, co jsem viděl bylo...“
„Nech mě hádat. Ta nehoda z rána?“
„Přesně, ten rozmašírovanej člověk.“
„Dík, teď už nám neuteče.“

Oční víčka se setkala a panenku zalila osvobozující vlhkost. Muž ze zapotácel. Jeho prsty sevřely zábradlí eskalátoru. Bílé klouby se zableskly přes křečovitě napjatou kůži.

"Co se stalo? Kde? Haló, ten chlap spadl do kolejiště, slyšíte!?“

Otočila se k němu jedna tvář z davu: “My víme, už to říkali v odpoledních novinách.“

„Né, stalo se to teď, já to viděl, přímo přede mnou, jak tam..bože,“ při té vzpomínce se mu udělalo nevolno. „Klid, to bude asi jenom šok,“ odvětila tvář a splynula s davem. Události nad ním stály a bylo jim ho líto. Chudák. Je to křehká rovnováha. Vzpomínky, Události, Čas. Když zdrhne Čas, Události se nestíhají dít a Vzpomínky mezi sebou předbíhají nebo vynechávají. Jenom Osud je vždycky tam, kde má být. Události si upravily klobouk a zatáhly za svázaný Čas. „Pojď, musíme pracovat.“

„A nezkoušej tyhle triky!“ zaburácely Události, když chtěl Čas vykročit dozadu.