Dnes kolem desáté dopoledne ke mně přišla krásná neznámá. Nezvonila, neklepala, prostě si jen tak rovnou přišla. Měla totiž klíče od bytu. Musela to tudíž být pečovatelka, protože odcházející asistent mi klíče od bytu vrátil a novému jsem je zatím nesvěřil.
      Tajemná návštěvnice něco potichu povídala, ale já měl na plné pecky puštěnou muziku (Adresář Vlastní tvorba), tak jsem jí pochopitelně nerozuměl ani slovo, jen jsem zoufale řval:
      „Neslyším, já vás vůbec neslyším !!!“
      Po chvíli se mi podařilo kliknout svou starou a roztřesenou rukou na ikonu Pause, dvě svislé rovnoběžné úsečky se změnily na trojúhelník hudba zmlkla, ale přesto jsem svou krásnou návštěvnici stále neslyšel, jelikož na mě mluvila z předsíně a já byl pořád v obýváku. Slyším s postupující sklerózou hůř a hůř a tak jsem jí šel naproti. Do tej předsíně. Pořád jsem musel opakovat, že špatně slyším, takže na mě pro změnu začala řvát ona. Samozřejmě řvala zpočátku trochu moc. To dělají všichni. I ten nový asistent. Chvilku nám trvalo, než jsme se dohodli na hlasitosti hovoru, vyhovující oběma. Konečně začala rozumná domluva a mohly se začít dít věci.
      Pečovatelka vyskladnila objednaný nákup a já jí říkal, co kam patří. S jogurty jsem to trochu přehnal, ale ty v ledničce vydrží. Jsou přece z Arkád, kde mají nejčerstvější jogurty, jaké jsem kdy jedl. Je to asi tím, že do Arkád chodí velice mnoho lidí. Tím je zároveň dáno, že já se tam nikdy nepodívám, protože bych během několika minut dostal panický záchvat. Už se mi to v supermarketech a zdravotnických čekárnách několikrát stalo, takže si dávám pozor. Z jedné zdravotnické čekárny, shodou okolností to bylo na ušním, mě doktorka okamžitě nechala vyvést z přelidněné čekárny do ordinace a pak mi zavolala sanitku. Odvezli mě samozřejmě do Bohnic. Kam také jinam, že? Ale to jsem trochu odbočil.
      Pečovatelka byla vitální blondýnka v nejnebezpečnějších letech – asi tak 40 let. Jó, když mně s Renatou bylo 40, to byl – tuhý komunismus, ale měli jsme Trabanta, jezdili po výletech a na politiku kašlali. Tedy, já na ni zvysoka kašlal. „Vnitřní emigrace", jak tehdy říkali Jakešové. Renata však říkala "svině komunistický", kdykoliv k tomu měla příležitost. Však jsem jí radil: s mým otcem se v žádném případě nebavte o politice, protože on je fanatický komunista. Byl v rodině jediný a za komunistů také umřel.
      Opět jsem odbočil od "své" krásné blondýnky. To dělá ten Cipralex. Já si vzal ráno půlku, v poledne druhou půlku a ono to na mě tak účinkuje, že mně myšlenky přeskakují z jedné věci na druhou, skoro jako při mánii. Ale když tu byla pečovatelka, tak ještě Cipralex neúčinkoval, pročež jsem si vzal hrst Neurolů, abych zaplašil ranní úzkost. Však ona mi Michaela napíše další.
      Tak tedy – pečovatelka se ptala, co ještě potřebuji v bytě udělat.
      „Mám v tom pokaždé naprostý zmatek, tak jsem to včera všecko v klidu napsal do e-mailu při objednávce nákupu. Máte ten mejlík s sebou? Ona to vaše šéfová vždycky tiskne, asi se mě už bojí.“
      „Naše drahá šéfová se ničeho a nikoho nebojí, ale ten vytištěný mejlík mám. Vy opravdu nevíte, co dneska potřebujete, pane K?“
      „Já to jen mlhavě tuším, ale vím, že toho je hodně a určitě bych na něco zapomněl. Tak se řiďte tím mejlíkem.“ odpovídám.
      „Záleží vám na pořadí věcí, které se tu mají udělat?“ ptala se Ona.
      „Vůbec ne. Něco z toho jsem si zatím udělal sám, například pověsil vyprané ložní prádlo, ale visí to tam tak nějak divně naštorc. Raději se na to podívejte.“ vábil jsem ji do koupelny.
      „To je dobré, do zítřka to máte suché a ve středu to sundáme a složíme.“ odpověděla. Já bych složil nanejvýš prostěradlo, couraje ho přitom po zemi.
      Pečovatelka pak důkladně umyla podlahu v celém bytě. Pustil jsem ji s mopem i pod počítač a všude, kde to šlo, jsem odsouval dráty, aby se dostala i do míst, kde se léta neuklízelo a usídlili se tam pavouci. Takhle nějak uklízela u mě Renata – když nám bylo kolem třicítky. S rostoucím věkem její zanícení pro hygienu konanou u mě doma sláblo, až nakonec ustalo úplně: když mi hrozí deprese, tak sem raději nejezdí. Letos tu ještě nebyla, protože deprese hrozí pořád, od doby, kdy mě propustili z Bohnic.
      Když pečovatelka všechno potřebné udělala, začal jsem se jí vyptávat já:
      „Vy jste stálá pracovnice Pečovatelské služby, nebo jste tu na brigádě?“
      „Jsem stálá, ale nyní jen vypomáhám u klientů. Normálně totiž jezdím s pečovatelským autem a roznáším obědy. Ale ve středu k vám ještě přijdu.“
      „Budu se moc a moc těšit. Takových příjemných pečovatelek je málo.“
      Odcházela s úsměvem na rtech…