Seděl jsem na schodech před domem a brečel. Poprvé ve svém životě. Zapomněl jsem na mou oblíbenou větu, že chlap nebrečí a nechal volně stékat proudy slaných slz do mých dlaní, kterými jsem si zakrýval obličej. Ještě včera jsem byl nejšťastnějším mužem pod sluncem, který do svých třiceti let neuronil ani slzičku. Nebrečel jsem ani když jsem si jako malý kluk zlomil nohu. Nebrečel jsen ani když mi zemřel můj nejoblíbenější pes Dan a nebrečel jsem ani tenkrát, když odjel můj nejlepší přítel daleko za moře.
Včera...bylo to jen pár hodin, ale mně připadalo, že mě od včerejška dělí sto let. Sto nekonečně dlouhých let. Mé tělo během té doby zestárlo tak, že jsem si neuměl představit, že bych mohl být někdy starší. Cítil jsem se jako na konci cesty. Na konci života. Dny, které měly přijít byly pro mě jen někonečnou prázdnotou. Stačilo jen málo a mohlo být všechno jinak. Včera jsem si zapomněl koupit hřebíky, které jsem potřeboval na opravu psí boudy, vrátil jsem se do obchodu a své manželce dal klíčky od auta, aby na mě počkaly s dcerkou uvnitř. Obě se na mě usmály a odešly.Za chviličku jsem se vrátil, ale v autě nikdo neseděl. Díval jsem se k přechodu, kde stála sanitka a policejní auto. Nehoda. Nehody se přece stávají. POlilo mě horko a jako bez ducha jsem se šel zeptat, co se stalo. Nějaký opilec z nehody ujel, poté co přejížděl přechod na červenou. Zabil ženu s tříměsíční dcerkou v náručí. MOu ženu a mou dcerku. Seděl jsem na schodech před domem a poprvé ve svém životě brečel. Brečel jsem a netušil, zda se vůbec někdy přestanou kutálet z mých očí ty přehořké slzy ztráty.