Věky tmy

v nichž si zasíláme

obálky svítání

a parte uvnitř

naslouchajíce kovu

když pijeme z mědi

jako zvěř

a přestává

vát ve sklenicích

my

beznozí a bezústí

ukazujeme na ptáky na odletu

a zůstáváme

daleko od hvězd

dosáhli jsme těl

a zahlédli

něco ze sebe samých

tam na hladinách

žene nás vítr

jako písek

nicotní

pod okraji

se tyčíme

slepí k času

navlékáme kameny 

na nitě žil  

a zpíváme mlze

jen aby nebylo ticho

s ulpělou nocí

v krajině pod očima

strkáme ústa do pramenů

nehybní

a říkáme tomu líbání

stejně jako si nikdo nevšimne

kolik hmyzu

zabil při potlesku

nezahlédneme

nic víc

necháváme krvácet elektřinu

po žárovkách

a nikdo nestiskne tepnu

ani nevymění baterii v hodinách

takže vteřinovka

připomíná vážku

trhavě se pohybující těsně nad vodou

a pak přijde únor

nerozeznám

dětský pláč

od toho kočičího

tam venku

kde se jindy

dívám ženským po zadcích

a zastavuji se u vývěsek

kde se píše jak kdo zemřel

a přitom ani slovo o tom

jak kdo žil  

a dívám se pak

jak granátová jablka

zapadají prachem

za výlohou zelinářství

když z dlaní mi padá déšť

a není to slyšet