Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 25.11.
Kateřina
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Recenze, názory
 > Recenze, názory
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Dějiny zachycené „Skleněným pokojem“
Autor: honZic (Občasný) - publikováno 23.10.2010 (14:36:38)

Literární událost roku? Nominace na objev roku Magnesia Litera za překlad pro debutujícího Lukáše Nováka? Úchvatný příběh o jednom z mnoha architektonických skvostů České republiky? Výprava do českých dějin? Do dějin o kterých se stále ještě nemluví tolik jak by mělo? Ano! To vše a ještě mnohem více nabízí tento úchvatný román.

            Britského romanopisce Simona Mawera uchvátila v Brně Vila Tugendhat natolik, že si ji vzal jako předobraz středobodu jeho nového románu. Tedy jako předobraz románové Vily Landauer. Britský spisovatel, který píše o české památce a o českých dějinách? To je věc, která pomáhá již předtím než se čtenář do příběhu začte, ke vzniku několika otazníků. Jak se s tímto tématem ne-český spisovatel vyrovnal? Je možné, aby to vůbec bylo pravdě odpovídající? A tak dále a tak dále. Mawer se však tohoto úkolu zhostil naprosto se ctí. Dalo by se dokonce říci, že by si za tuto knihu zasloužil „metál“. A také ho málem získal v podobě The Man Booker Prize. Román byl na tuto nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa v roce 2009 nominován.

            Na tomto místě je důležité napsat, že román je autorova čistá fabulace. Jak je již napsáno výše, v románu se nejedná o Vilu Tugendhat nýbrž o její románovou „sestřičku“ Vilu Landauer. Příběh, který Mawer okolo ní brilantně rozplétá, je také vyfabulovaný, ale setkáme se v něm s aluzemi na různá místa a osoby, která existovala či stále existují. Mezi takové osoby patří například mladá nadaná skladatelka Vítězslava Kaprálová v románu jednou z hrdinek familierně řečená jako Viťulka. Dále se zde setkáme s postavou Reinharda Heydricha, kterému autor přiřknul v příběhu také jednu, sice malou, ale důležitou roličku. O místech bychom zde mohli psát dlouho. Simon Mawer neoznačuje v originále ani místo určení vily. V poznámce překladatele se dozvíme, že v originále autor město nazývá pouze jen jako „Město“. Překladatel Lukáš Novák však používá již označení přesné. Tedy Brno.

            Příběh Vily Landauer s lehkými reminiscencemi připomíná opravdový příběh Vily Tugendhat. Dokonce i v umném autorově rozplétání československých dějin se zračí hluboké studium historických pramenů. Ano samozřejmě mu můžeme také leccos vytýkat, ale je nutné brát v potaz, že příběh je autorem smyšlený. Nečteme tedy věrohodný historický text, nýbrž fikci. Která ovšem odkazuje na jasné a přímé věci. To, že se občas stali trošičku jinak není pro příběh zase až tak důležité. Pro příběh jsou důležité takto, a tak to také čtenář musí přijmout. Otázka přeci nezní, zda je román stoprocentně věrohodný ve veškerých detailech.. Otázka zní, zda celkově to o čem se mluví je věrohodné a správné. A to ano. To je každopádně.

            V příběhu dům postavil továrník Viktor Landauer se svojí ženou. Na tehdejší dobu brněnská honorace, která vyráběla a do ciziny prodávala auta téhož názvu – Landauer. Ve skutečnosti se manželé Tugendhatovi (spíše Fritz Tugendhat, žena byla v domácnosti) věnovali textilní výrobě. Simon Mawer si vymyslel německého architekta, který navrhl a celkově vytvořil celý dům (dokonce i nábytek a veškeré vnitřní vybavení) a v jeho postavě, v postavě Rainiera von Abta, odkazuje na architekta skutečného. Na Ludwiga Miese van der Rohe. A takovýchto odkazů a narážek najdeme v celém románu spoustu.

            Autor věděl přesně o čem píše, ale celý příběh tohoto architektonického skvostu chtěl pojmout jinak. Po svém. A tak se také stalo.

            Románový příběh začíná svatbou hlavních hrdinů a následným setkáním s architektem na líbánkách v Benátkách, kde se dozvědí, že na architekturu mají stejný pohled. Pozvou architekta na návštěvu k sobě do Brna již se záměrem ukázat mu pozemek, zda by na něm pro ně nemohl navrhnout jejich vysněný dům. Když Rainier von Abt přijíždí je mu ukázáno místo, kde by vila měla stát. Stavební pozemek v ulici Černopolní s výhledem na pevnost Špilberk, který dostali novomanželé jako svatební dar (což se opravdu tak stalo). Architekt září nadšením a vymýšlí pro ně prostor, který tu ještě nebyl. Prostor plný světla a skla – der Glassraum – skleněný pokoj. Dále slibuje, že vymyslí také vnitřní vybavení, aby vše k sobě ladilo a splývalo s prostorem (ano, tak se i opravdu také stalo).

            Vybavení v příběhu popisované, jako jsou například navržená křesla, onyxová stěna a tak dále, se ve vile skutečně nacházejí. Simon Mawer se čtenářem udělá virtuální prohlídku po celé vile. Čtenář aniž by do vily někdy zavítal bude vědět o všem. O tom co je ve sklepeních, jak jsou uzpůsobena, jak je dům vytápěn, kudy se dostane do ložnic, kudy z ložnic do skleněného pokoje, kudy na terasu, kudy na zahradu. Mawer vede čtenáře jako důkladný průvodce ihned ze začátku stavby vily, protože v dalším rozuzlování příběhu bude nutná důkladná znalost prostředí.

            Stejně jako opravdoví majitelé museli i tito románoví v roce 1938 kvůli svému židovskému původu emigrovat do Švýcarska a z něj přes Kubu do Ameriky. Zde Mawer nepatrně odskočil. Manželé Tugendhatovi pluli z Kuby do Venezuely. V románu se nachází jedna nepatrná zmínka v které se manželé Landauerovi rozmýšlejí jestli nepůjdou právě do Venezuely, nakonec se tak však nestane.

            Autor nás dále zavádí do prostředí a do myslí emigrantů. Ukazuje čtenáři těžkosti takové emigrace, která čítá plno jak fyzického, tak i psychického strádání. Učení se nového jazyka, v tomto příběhu i problémy s manželovou nevěrou, problémy s odcizením se. Dále také nastiňuje problémy dětí emigrantů. Nová škola, nový jazyk, noví kamarádi. Simon Mawer vložil jako hlavní leitmotiv do svého románu stesk po vlasti. Ten prostupuje celou knihou. I když manželé Landauerovi jsou Němci, tak se sami cítí jako Češi – jako čeští němci a jsou hrdí na vzkvétající a demokracií se pyšnící Československo.

            Vždy jen pouze ústy Viktora Landauera, který každý den čte denní tisk se dozvídáme o tom co se děje v Evropě, o tom jaké plány Hitler spřádá. V knize jsme svědky odstoupení pohraničí, Mnichovského diktátu, emigrací, zabírání měst a majetků. A to jak z pohledu fašistů, tak také z pohledu komunistů.

            Vilu Landauer zabírají fašisté pod svou správu. Z vily se následně stává laboratoř, kde se zkoumají různé genetické a fyzické odchylky mezi árijci, židy a Slovany. V tomto případě vtiskl Simon Mawer zajímavou roli říšskému protektorovi Reinherdu Heydrichovy, který se v této laboratoři zastaví. Autor ho čtenáři představuje přesně takového, jak nám ho líčí dobové prameny. Neústupný, rázný, respektovaný a kolem něho vždy všudypřítomná emoce strachu. V této části se dále čtenář setká se zavíráním, s vlaky smrti, s Terezínem, s Osvětimí a také s ženským koncentračním táborem Ravensbrück.

            V příběhu se také setkáme s vysvobozením Brna Rudou armádou. Příběh dále pokračuje do komunistického převratu, kde Mawer hravě klouže po tenkém ledě, když čtenáři předkládá, jak to bylo s odevzdáním moci proletariátu. A to na příkladu správce domu, a bývalého řidiče Landauerových, Laníka. Ten se z bývalého správce a řidiče stává velkým „zvířetem“ ve straně a v knize dále vystupuje již jen jako „soudruh Laník“. Autor se nebojí poukázat několikrát na to, že v této době je to tak všude a že je to naprosto normální. Dokonce jde tak daleko, že vtiskne do úst bývalé buržoazie oznámení o „naprosté nesmyslnosti“ takového jednání.

            Dále se čtenář dozví o tom, co se s Vilou Landauer stalo za komunistického režimu. Tělocvična pro děti trpící obrnou (ano, to je také čistá pravda). Poté Mawer přeskakuje v čase do dob „pražského jara v roce 1968“. V té době chce město aby se z vily stalo jakési muzeum, kvůli jeho architektonické hodnotě. Dokonce kvůli tomu pozvou, v této době již jen vdovu, Liesel  Landaurovou, která se po letech v emigraci v USA již dávno tak nejmenuje a dávno není tím, kým bývala. Ta nakonec pozvání přijímá. Román končí její poslední prohlídkou (pokud tomu můžeme tak říkat, když Liesel Landauer oslepla) ve „své“ vile. Mawer však poté dále pokračuje další poslední prohlídkou Vily Landauer. Kým, to již nebudu čtenáři této recenze prozrazovat.

            Simon Mawer umně rozplétá jemné nitky historie jedné vily, jednoho architektonického skvostu na pozadí velkých historických událostí prizmatem jednoho malého státu. Vede nás přes chvíle radosti a štěstí do chvílí smutku a utrpení. Jak se mu to celkově povedlo musí posoudit čtenáři sami. Za mě mu však dávám jedničku s hvězdičkou, protože takovýhle román zde dlouho nebyl. Kladu si však otázku, proč zatraceně takovýhle velký román, takovýhle příběh, nenapsal někdo z českých autorů? Proč o naší minulosti promlouvá do světa cizinec? A nebo vlastně – není to úplně jedno, když promlouvá správně? Je dobře, že se o nás diskutuje a mluví jinde ve světě. Je dobře, že se o nás ví. Je dobře, že díky této knize si o naší zemi budou zahraniční čtenáři shánět informace. Že budou shánět informace o té době. Je však dobře, že to všechno zařídil britský spisovatel? A nebo je to opravdu naprosto jedno? To už nechám na čtenářích po přečtení tohoto brilantního románu.

 

100%

 

 

 

Ukázka: „Ale ona ještě na okamžik stojí bez hnutí, naposledy se rozhlíží po Skleněném pokoji. Po oknech stéká déšť, jí po tváři tečou slzy. Světlo je rozptýlené, tlumené vodou. A takové jsou i její vzpomínky, rozmazané časem i monumentální náladou. V tomhle pokoji není místo pro sentiment. Je to místo ryze racionální. Ale ona se nedokáže sentimentu ubránit, tomu zoufalství z loučení, prudké bolesti, s níž na ní útočí útržky vzpomínek. Kdy se sem zase vrátí?



Poznámky k tomuto příspěvku
skold (Občasný) - 24.10.2010 > Předně musím napsat to, že velice vítám, že se zde začíná objevovat i autorský zájem o literaturu z druhé strany, tedy z té hodnotící. Podobných článků je tady málo, byť je to práce stejně tvůrčí - a mnohdy stejně dobrodružná - jako tvoření krásné literatury. Nicméně je i poměrně náročná na citlivosti hodnotícího soudu a vyjadřovacím talentu autora a asi právě proto tady zřídka viděná. Každopádně to je práce neméně založená na šetření slovem, na tom, že žádné slovo, žádná formulace, či dokonce celá výpověď nebude nadbývat - recenzent, resp. literární kritik by měl co nejstručněji a zároveň co nejpregnantněji vyjádřit svůj hodnotící postoj ke knize na prostoru úměrném nejen čtenáři, ale i médiu na kterém publikuje. S prostorem a pregnatností kritiky také souvisí to, že se autor bude držet pevné formální a obsahové soudržnosti - tedy že si rozvrhne všechny složky ve sledu, jenž je ideální jak po stránce obsahové, tak i formální.

Jako recenze studenta prvního, druhého ročníku filologického zaměření to je relativně dobré, ale v článku se objevují právě ty drobné, ale podstatné chyby. Všechny bodech, které jsem výše vyjmenoval, jsou tady zastoupeny - nadměrné využívání zbytečných frází: takové zbytečně artistní výrazy jako předobraz středobodu bych já sám omezil na tu nejnutnější míru; stačilo by napsat něco ve smyslu, že si Mawer vybral "Vilu Tugendhat" (sic! Myslím, že substantivum vila není jménem objektu, ne? viz oficiální webové stránky vily Tugendhat) jako téma svého románu. Předobraz středobodu je zbytečně matečný a překombinovaný výraz, jenž v podstatě zbytečně krkolomně říká čtenáři to, co by se mohlo bez zbytečné manýry napsat jinak a lépe. Totéž se děje například u spojení "románový příběh" - v textu už několikrát zaznělo, že to je román a je celkem nasnadě, že román má příběh. Stačilo by napsat jedno z těch dvou slov - Román začíná... nebo Příběh začíná..., ale i tak je obé stylisticky špatně, protože jak výraz příběh, tak i román je v předchozích odstavcích zmiňován zbytečně redundantně. S tím souvisí i zbytečná klišé - nepíšeš do nějakého deníku, ale máš na svou recenzi čas (tedy - pedagog, resp. redakce na to dávaj relativně dost času...), takže by bylo fajn vyvarovat se zbytečných frází jako "Dalo by se dokonce říci, že by si za tuto knihu zasloužil 'metál'." nebo například "Mawer se však tohoto úkolu zhostil naprosto se ctí." - to jsou dvě děsná klišé jednak následující hned za sebou, jednak v druhém odstavci, přičemž ten první je na tom snad ještě hůř - namísto té přemíry otazníků by šlo začít méně expresivněji, ale to je spíše můj osobní názor a ne Tvá chyba. V recenzi je toho tedy mnoho nadbytečného, přetéká to snahou čtenáře zaujmout namísto toho, aby autor čtenáře obohatil - to je právě důsledek i zbytečné délky textu. Musíš vnímat, jak jsem psal opět výše, médium, na kterém publikuješ. V tištěném periodiku by se to ještě dalo ukočírovat (I když 9000+ znaků je i tak přespříliš - ideální recenze by neměla mít víc jak dvě a půl strany, tady to jsou strany téměř čtyři...), nicméně na monitoru je recenze k neučtení. Čtenář má sice možnost si text vytisknout, ale to se pak vracíme k tiskovině a k tomu, co jsem napsal teď v závorce.

Další věcí je pak logika textu - v některé věty si hloupě protiřečí, například to, když píšeš, že v roce 1938 manželé Landauerovi emigrují do USA kvůli svému židovskému původu, což je, jak jistě každý ví, způsobeno nacistickou okupací. To je ještě dobré, ale pak popisuješ děje, které se dále táhnou do vzdálenější budoucnosti a na konci tohoto odstavce píšeš, že jsou Landauerovi pyšní na "vzkvétající a demokracií se pyšnící Československo. " Špatná kompoziční práce udělala, že se vyskytl protimluv - Československo po jejich nedobrovolném odchodu rozhodně nezkvétalo a už vůbec ne demokraticky. Vím, co jsi chtěl čtenáři sdělit, ale zvolil jsi velmi špatnou formulaci. Vůbec jsou v recenzi stylistické, syntaktické, ale dokonce i gramatické chyby (viz "To, že se občas stali (předpokládám, že věci) třošičku..."). Et cetera, et cetera. Bylo by zbytečný to dál probírat.

To s tou fikcí je ale hezký, že se nad tím zamýšlíš - hodně recenzentů dělá chybu v tom, že přepříliš spojuje postavy románu s postavami reálnými. To mě pobavilo v recenzi na Macurovy netopýry třeba. Jo, a taky - měl by ses zamyslet nad tím, kdo je hlavní postavou románu - jsou to manželé Landauerovi, nebo je to sama vila? Zkus taky vícekrát přehlédnout celej text - recenze je převatovaná, moc slov se opakuje (příběh, román, manželé, čtenáři...), občas chybí čárky. Máš to přehledný, psát relativně umíš a s tou trochou pozornosti a trpělivosti to bude dobrý.

Ale doporučuju to, protože to není tak špatný čtení a rozhodně stojí za to v tom pokračovat. Nečetl jsi náhodou Oslavu od Matouška? Zajímal by mě Tvůj názor...

Jo, jsem po děsný akci a bolí mě hlava, tak to snad všechno výše bude mít smysl :))



Doporučil 
<reagovat 
honZic (Občasný) - 24.10.2010 > Teda, díky za vyčerpávající reakci. :-) Vůbec ji neberu nijak špatně..spíše naopak! Jsem rád, že jsem se dozvěděl, co jsem se dozvěděl. Co na to říct? Gramatických chyb jsem si vědom - mám problém s tím, že jak to po sobě několikrát čtu, tak už je zkrátka potom vůbec nevidím :-D. Jak píšeš o kompoziční práci, no mě to smysl dává v poho, s tvým názorem jsem se setkal až teď. Nicméně když se nad tím teďka zapřemýšlím...něco na tom je :-) S tím, že je to dlouhý souhlasím. Moc opakujících se slov? Taky souhlasím.. ale nějaký věci zkrátka k tomu mýmu psaní patří takže něco zůstane i dál. Ale sám doufám, že se to bude jen dál zlepšovat. Rozhodně si to, co si napsal vezmu k srdci a po napsání další věci se budu snažit aby to bylo lepší ;-). Já jsem toho dojmu, že jsem do recenze začlenil, že hlavní postavou je samotná vila...ale to je zase jen můj názor. Oslavu od Matouška jsem nečetl... pokusím se, co nejdříve napravit :-)Přečti si kdyžtak moje další věci..budu jen rád. Děkuju za tvoji reakci. Doufám, že s příští věcí budeš víc spokojen ;-) Budu se snažit, protože tohle je činnost, která mě hrozně baví a rád bych se jí věnoval.. Takže jsem rád za tvé cenné rady. Měj se a kdyžtak zase někdy napiš
<reagovat 
 skold (Občasný) - 24.10.2010 > honZic> Příště prosímtě klikni na reagovat, jinak tu reakci neuvidím. Šak se snaž, stojí to za to. Chce to taky hodně číst teorii, což mě tak napadá - co studuješ? Bohemistiku? Ještě v recenzi úplně chybí pohled na jazyk a vůbec styl autora (což je ale v případě překladu poněkud metodologicky ošidné a já děsně nerad hodnotím překlady) a nějaké užší hodnocení a vyhodnocení v kontextu české literatury, případně srovnání (ale to srovnání není nutné). To jsou zajímavá témata, o nichž se na začátku jakž takž zmiňuješ v otázkách, ale nenechával bych to na čtenáři, protože to je recenze a měl bys napsat názor na věc. Ale to půjde postupně se zkušenostmi. Čti recenze ve Tvaru (ten můžeš i onlajn stáhnout z archivu 2009, 08...) a v Hostu - doporučuju především recenze Štolby a Janouška, a samozřejmě přečíst ta úžasná jména jako Opelík, Bedřich Fučík, Pešat etc. etc.
<reagovat 
skold (Občasný) - 24.10.2010 > Jo, další recenzi si přečtu snad zítra, protože mi dnes blbne internet, ale název vypadá hezky.
<reagovat 
 honZic (Občasný) - 25.10.2010 > Karel M. a Skold> jj budu číst... Host čtu vcelku dost když se mi ho podaří sehnat.. tvar to samé. Už nestuduju. Mám vystudovaný Historicko - literární studia. Tak zatím..
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
Autor má zájem o hlubší kritiku svého příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + sedm ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter