Vešla jsem do pokoje v podkroví. Všechno už bylo připravený. Na trámu visela prádelní šňůra se smyčkou. Pod ní byla židle.

  ,,To ty?“

  ,,Jasně. Kdo jinej?“ Nahlas vzdychla, abych si toho určitě všimla.

  ,,Tak děkuju.“

  ,,Hm. Sereš mě, je ti to jasný. Ještě si to mohla zkusit.“

Udělala jsem krok vpřed. Podlaha zavrzala. Zastavila jsem se. Pod náma byl dětskej pokoj.

  ,,Najednou ti na nich záleží, co?“

  ,,Nechci je vzbudit. To je celý.“

  Ušklíbla se. Tohle a další věci jsem na ní nenáviděla. Ten její škleb. A ta snaha bejt vždycky nejlepší. Dokázala to dotáhnout k dokonalosti. Jenže, kdo nakonec zůstal tak vyždímanej, že nemohl vstát z postele? Já nebo vona?! Kdo odnášel to její puntičkářství?! Všechno muselo bejt perfektní, jinak jí popadal amok. Kráva jedna, takhle to VŠECHNO hnát do extrému!

  ,,Že ti na nich najednou tolik záleží! A co teda bude, až se ráno probuděj a najdou tě tady?“

  ,,Máš pravdu.“ Otočila jsme se a zamkla za sebou dveře. ,,Nenajdou.“

  Zavrtěla hlavou a otočila se k oknu.

  Opatrně jsem došla ke židli a kousek ji poposunula. Teď byla přesně pod šňůrou.

  ,,Stejně ses mohla pokusit to nějak zvládnout.“ Pořád se dívala z okna. ,,Našli ti dobrýho doktora. Sama víš, že ti ty prášky pomáhaly.“

  Začla jsme se třást vzteky a do toho mi začly týct slzy. ,,Já ti seru na nějaký prášky!“

  ,,ŠŠŠŠ!“

  ,,Já ti seru na nějaký prášky. Sama víš, jaký to je peklo držet s tebou krok. Proč si vůbec musela mít všechno tak ..tak...tak perfektní?  Ne. Já už na to prostě nemám. Nemám...“ dosedla jsme na židli. Uslyšela jsem, jak se dole v pokoji někdo převalil v posteli. Snad Katka. Poslední dobou špatně spala.

  Přestala jsem se třást. Vystoupila jsem na židli a strčila hlavu do oprátky.

  Otočila se od okna a podívala se mi do očí. Tenhle život prostě nebyl pro nás obě dost velkej. To je celý.  

  ,,Nezlob se na mě, ale já to jinak nedokázala.“

  ,,To je v pořádku,“ pokusila jsem se o úsměv. Pak jsem udělala krok vpřed.