DÍVKA ZA OKNEM /temperace o jednom dějství/
…Teď vypadáš jako ta Dívka za oknem v třešňovém sadu,
co byla mezi lekníny, tak jako ta zadumaná,
ta sousedka od Moneta…,.
byla bys tak trochu jako ona,
víš jak jsem ti o ní říkal,
že jsem jí dal kdysi ve snu
pod Petřínem malé pivo a tyrkysové květiny.
Trnitá cesta,
h-moll Chanuka,
koblih s durem v bůčku o Adventu,
rozkoše v záňadří korzetu života
a živůtek, ten zbla nabobtnán a povolen,
kdosi ho k ránu dofoukl,
tvých devět bran pučí a venku žádný slunce,
já unáhlen
jak Guillaume A., jen
vnikám a smilním
a nikdo už nejásá a nikde žádný ovace,
tušíc, že ústa tvá, nepustí, vysají,
cumlají estéta, tahají za růžek čerta, žvýkají můj šém,
cicmají se v pološeru , hryžou se za světla,
až vyškubnou se z anděla tváře a navzdory sobě
zapomenou,
kudy že vede ta známá,
tolikrát prolíbaná,
zpáteční cesta.
Černá a bílá nešedne.
Tiše! Teď postavy nehrají, v zákulisí inhalují dým, kávu a rum - toť proklatá
a nádherná „Madam realita“…, nerušte, prosím,
Mistr není vesel ani chmur,
žal a zmámení, Mistr a média,
Mistr a Markétka, Mistr je koketa, Koketa je Vůl,
Ať žije Mistr, Mistr je mrtev,
Ať žije vůl a jeho média.
Špetka kávy v cukru, hrnek v čaji,
přepážka v rukojeti pažbí
Fiesta…
indulona, to je, pane věda a kdo nemaže, ten
neví, co je rozkoš
a slovo „gynekologie“ nikdy neslyšel
Pst! Mistr vyšel… - to je ale navýsost opravdu uznání /a název neznámého obrazu/,
myslím tu dívku za oknem v třešňovém sadu
i když jsem u rozdávání olejů a temper byl tak trochu pozadu,…
vlastně, ono to bylo jinak, klopýtal jsem lesem a ne zkratkou a to je delší
a „to někdy bolí“, majoritní kolegové /majoři, minesengři a magoři/ spěchali k Laterně a zadní branou k Hradu,
dobře jim tak, čili Mana Uzu – mongolsky Moje Maska
a tak to má být, dnes nestraší ve věži,
ale straší se tou věží, neboť první dojem je jako zakletý zámek a než ho přiopravíme,
tak jsme roznášeni v kavárenském bahnisku, kde jen srkáme, protože nevíme,
co je to naslouchat …
Carpe Diem a už nehraj, už máš totiž Mat,
a co je to vlastně pravda, kde je vlastně Pat a Patašon,
už tady taky dlouho nebyli, co je s ními? Dlouho jsem ho neviděl!
Nešil každý večer, žes měl někde jinde bejt…,
do háje!, Zoon Politicon a interpunkce, myslím, že ta na druhé straně,
promiňte, - vzpomínám si už jenom matně,
stejně to všechno nestihneš
a kdybys to stihl…
Tak nepůjdeš právě sem, podívat se k tomu oknu, na tu ženu v třešňovém sadu a navíc za oknem…
třešně jsou rudé až černavé, ve stínování modravé
a v pozadí mají nazelenalý nachový satén
a když se na ně díváš déle, chce se ti tak trochu spát
a oči máš veliké a k nerozeznání, - nevím, jestli máš šílenou radost
nebo, zda jsou lesklé od přemrzlých hroznů či od žalu,
těžko soudit, ale je to hustý…
Víš, že vypadáš skvěle? /to slovo zní až vágně/,
to, když má paní vyndavala nádobí z myčky a měla na sobě vytahaný svetr jako hippík
a tvářila se unaveně a pak řekla: Pane profesore, složila jsem zkoušku?
„Dozajista“, pravil jsem uzarděle: „Dejte mi index“
a ona opáčila: „Víte, ale já nemám teď tu knihu pokání u sebe a tak mě napadlo, nemohl byste zítra odpoledne přijít za mnou do hotelu? Tam bychom testament podepsali, je to 68 patro, pak po chodbě vlevo, asi 500 metrů, pak tam budou dveře,
před nimiž není nic, jen ovadlá růže
a má láska
a před těmi dveřmi chybí potah na fotelu?“…
Proboha, co jsem jí na to měl říct? No, že to beru…
…Teď zase vypadáš jako ta dívka za oknem v třešňovém sadu,
co ležela ovíněna mezi květy na okrovém divanu
a když jí pak Modigliani za svítání odevzdal sám sebe
a pak absint a pak kávu,
pačal jí pomalu temperovat ňadra
a do očí jí vyplakal
onu nevyzpytatelnou Melancholiu
|