Již dávno odvyknul jsem si

  vážit života, nudy vezdejší.

  Cynickým smíchem utišil jsem vždy

  bolestnou touhu než mučení hroznější.

 

  Touha po lásce však nezaniká

  toď vždy a záhy zjistil jsem.

  Zas duše má toužebně vzdychá

  potají šeptám si slůvko - tvé nejhezčí z jmen.

 

  Cynické srdce mé, po lásce prahne

  krápníky štěstí cinkají na poplach.

  Má obava, že štěstěna ruku svou stáhne

  a v srdci žár ohně, změní se v chlad.

 

  Vždyť život je sen a sen je život

  jsi křehká vločka, něžná a sladká,

  ta něžná křehkost mne nutí v šepot

  a slovo láska jest loďka tolik vratká.

 

  Vždyť žár mé touhy, srdce a dlaní

  snad rozpustil by tě bez vyčkání.

  Tak sen je život a život sen

  na rtech mi zůstává tichý sten.