Znamenal jsi pro mne víc než můj život. Žila jsem
tebou a málem nevnímala, že jsem žila.
Zdálo se mi, že mě přivoláváš. Přijela jsem do tvé
domoviny, stoupla si na první schod. Nikdo tam nebyl.
Nebyl tam nikdo, kdo by to ocenil. Zřejmost daného
by rozbrečela i poslední rozviklanou židli. Tolikrát jsem
oslavovala, že jsme k sobě přitahováni, ale tam,
kde jsme spolu byli,
nebylo nic,
to nic, které je kdekoli. Nepatrně jsme se míjeli,
bez vnímavé odezvy. Když slunce ukončilo
mumlavě optimistickým způsobem svou pouť,
nastal čas vytratit se.
|