Kapitola pátá

O tom, jak Lůdajzna nemohl spát

a o tom, jak opravil Pikslu a pak viděl

   Na tenhle sen nemohl Lůdajzna zapomenout. Myslel na něj ráno u snídaně. Myslel na něj ve školce, pokaždé když se podíval na Fuflu, myslel na něj i u oběda a večeře a když šel po večeři spát, přál si, aby se mu znova zdál, ale o něco dřív, aby stihnul Fuflu z toho stromu sundat.

   Když večer ležel v posteli, měl ruce za hlavou a pozoroval Lampižón, který mu svítil do postele. Lampižón byl docela obyčejný měsíc, který ovšem docela neobyčejně blikal a měnil barvy, protože ho ozařovala Duhovka. Byl krásně kulatý, což znamená, že byl v úplňku. Lůdajzna měl vlhké vlasy pěkně učesané na stranu, což znamená, že byl vykoupaný. Ležel, mlčel a přemýšlel. Představoval si, co všechno by udělal, kdyby byl robotem. Určitě by hned letěl na Lampižón …a Fuflu by vzal s sebou. A vůbec by pořád létal a všude.

„Pikslo…?“ řekl tenkým hláskem. Piksla se ozval z prostřed pokoje: „Něco tě trápí?“ z lůdajznova hlasu poznal, že něco není v pořádku.

Lůdajzna slyšel, jak piksla kráčí k němu. Piksla se posadil na kraj postele a jedním prstem pohladil Lůdajznu po čele. Piksla neměl žádné city, ale při svém výzkumu zjistil, že jampadampané to tak dělají, když jsou jejich děti nešťastné. Také se Lůdajznovi hned ulevilo. Když ho Piksla pohladil, přivřel oči, usmál se a řekl: „Pikslo, jaký to je, být robotem?“

   V pokoji tiše zavrčely motorky, asi od toho, jak Piksla pokrčil rameny.

„Já ani nevím,“ řekl Piksla, „od té doby, co si pamatuju, jsem robot. Nikdy jsem nebyl nic jiného …ale chtěl bych vědět, jaké to je, být jampadampanem,“ dodal zamyšleně.

„Cože!?“ podivil se Lůdajzna, „to vůbec nechtěj, protože je to nanic. Nemůžeš lítat a všechno tě bolí, ani nemáš lejzrový oči a když tě třeba přejede auto, tak umřeš.“ Lůdajzna se zadíval na Lampižón a ještě dodal: „…a kdybys třeba chtěl letět na Lampižón, tak to máš smůlu, protože tam se dá doletět jenom raketou a tu nikdo nemá.“

Piksla vstal a přešel k oknu. Zadíval se na Lampižón a řekl: „Tam bych nedolétl, je to moc daleko.“

„Jak to?“ zeptal se Lůdajzna zklamaně a Piksla mu odpověděl: „Protože jako palivo používám prach. Prach je na všech planetách, ale ve vesmíru ho je málo. Došel by mi, než bych tam dolétl.“

   Lůdajzna pozoroval Lampižón a přemýšlel, jak by to vyřešil. Zdálo se mu, že se záclona hýbá. Nejdřív tomu nevěnoval pozornost, pak si ale všimnul, že se záclona nehýbá, ale přesto vypadá, že se hýbá. Lůdajzna věděl, že je Piksla u okna, protože ho odtamtud slyšel. Pozorně se zadíval na záclonu a vtom mu to došlo. Prudce se posadil a vykřiknul: „Pikslo! Já tě vidím!“

Piksla rychle odstoupil od okna. „Tiše ty blázne,“ řekl Lůdajznovi, „nebo přijde maminka.“

Nato se otevřely dveře a do pokoje vstoupil tatínek.

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě a sednul si k Lůdajznovi na postel, tam, kde před chvílí seděl Piksla. Lůdajzna nevěděl, co má nahonem odpovědět, tak se začal kroutit a říkal jenom: „Tó… ja jsem se tó…“ muchlal při tom cíp přikrývky. Piksla stál v koutě a ani nedutal.

   Tatínek se usmál, podrbal Lůdajznu ve vlasech a dal mu pusu na nos. „Nechceš napít?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Lůdajzna a usmál se také.

„A co chceš?“ zeptal se znovu tatínek.

Lůdajzna se na chvíli zamyslel a pak vyhrkl: „drahotu!“ a tatínek řekl, že drahotu ne, že na to už je pozdě, že mu radši přinese hajánek, ale to zase nechtěl Lůdajzna, protože by po něm hned usnul a to nechtěl, protože by si nemohl povídat s Pikslou.

„Tak lochtavou?“ navrhnul tatínek.

„Jo, lochtavou,“ souhlasil Lůdajzna.

Tatínek odešel a za chvíli se vrátil se sklenicí plnou růžové limonády. Lůdajzna ji vypil a začal se usmívat. Lochtavá limonáda mu sklouzla do břicha a tam ho začala šimrat. To bylo velice příjemné. Tatínek dal Lůdajznovi ještě pusu, tentokrát na čelo a řekl: „Dobrou noc Lůdajzníčku,“ a odešel z pokoje.

   Když se zavřely dveře, Lůdajzna chvíli tiše ležel, usmíval se, jak ho limonáda šimrala a pak zašeptal: „Pikslo… já jsem tě viděl.“

„To bude tím světlem z Lampižónu,“ odpověděl Piksla a stoupnul si zase před okno. Lůdajzna vylezl z postele, aby se lépe podíval. Proti lampižónu viděl Pikslův obrys. Piksla se otáčel, aby si ho Lůdajzna mohl prohlédnout. Lůdajznovi se zdálo, jako by byl Piksla ze vzduchu. Bylo ho velmi špatně vidět.

„Tady něco máš,“ sáhnul Pikslovi na záda. Viděl tam červenou tečku. Vypadalo to, jakoby plula vzduchem.

„Co tam mám?“ podivil se Piksla.

„Nějakou dírku.“ Lůdajzna do ní strčil prst. Byla úzká a hluboká. Vedla trochu nahoru a potom zase dolu. Lůdajzna musel prst ohnout, aby dosáhl na konec. Když to udělal, v Pikslovi to cvaklo, pak to zasyčelo a na Pikslových zádech se otočil jakýsi válec a rozsvítil se. Lůdajzna se leknul, vytrhnul prst z té dírky.

„Co je, stalo se něco?“ zeptal se Piksla. Ten válec na jeho zádech, byl servisní panel, o kterém Piksla nevěděl, protože mu to jeho konstruktéři nedali do paměti.

„Máš tam něco svítícího a jsou tam knoflíky a já zato nemůžu,“ řekl Lůdajzna poplašeně.

„Chci to vidět,“ řekl Piksla, kterému došlo, že to bude servisní panel. Pak dodal: „Vím, že za to nemůžeš. Naopak, jsem rád, že se ti to povedlo, protože teď se můžu opravit.“  Stoupnul si zády k zrcadlu na skříni a otočil hlavu dozadu, aby si panel prohlédl. „Potřebuju od tebe pomoct,“ řekl.

„A jak?“ Lůdajzna se bál, aby něco nepokazil.

„Potřebuju, abys sem šel a přepnul sedmý přepínač ve druhé řadě zleva.“

„Ale já nevím, kde to je.“ Lůdajzna dal ruce za záda. S tímhle nechtěl mít nic společného, nechtěl Pikslu rozbít.

„Neboj se,“ dodával mu Piksla odvahy, „budeš ukazovat a já ti řeknu.“

Lůdajzna se tedy osmělil a chvějícím se prstem začal ukazovat.

„Ten?“

„Ne.“

„Ten?“

„Ne.“

„Ten?“

Ne.“

„Ten?“

„Ano. Ano ten. Přepni ho.“

Lůdajzna opatrně zatlačil na přepínač. “Cvak.“ Piksla zablikal a najednou byl vidět v celé své kráse.

„Tý jo…“ Lůdajzna poodstoupil, aby si ho lépe prohlédl. Mnohokrát si ho představoval, ale teď, když ho viděl, musel přiznat, že je mnohem hezčí, než si myslel.

   Piksla byl celý z matně lesklého zlatého kovu, akorát pas a krk měl z temně černých kroužků poskládaných na sebe. Místo očí měl úzké štěrbiny, které červeně žhnuly, a tam, kde má každý jampadampan ústa, měl Piksla klikatě pruhovaný válec, který se neustále otáčel. To bylo čidlo, kterým Piksla slyšel, čichal, měřil a částečně i viděl. Najednou Piksla zmizel. Potom se objevil, pak zase zmizel a hned na to se objevil.

„Ano, funguje to,“ řekl spokojeně. Potom popošel k Lůdajznovi a podal mu ruku. Lůdajzna se teď Piksly trochu bál. Přeci jenom vypadal trošičku strašidelně. Stál naproti Lůdajznovi s napřaženou rukou, ani se nepohnul. Jenom váleček, co měl místo úst, se tiše otáčel. Lůdajzna se podíval do Pikslových žhavých očí a opatrně mu podal ruku. Piksla ji jemně stisknul a lehce s ní potřásl. „Děkuju,“ řekl, „děkuju, žes mi pomohl. Teď jsem zcela v pořádku.

   Pak nečekaně uchopil Lůdajznu v pase a vyhodil ho až ke stropu. Jak Lůdajzna padal, zachytil ho Piksla do náručí. Pak se tiše zasmál a pohladil ho prstem po čele. Lůdajzna Pikslu objal. Byl trochu unavený, trochu šťastný a Piksly už se ani trochu nebál. Piksla ho uložil do postele a Lůdajzna hned usnul.

…

Kapitola šestá

O skřípcích, kteří nejsou vůbec roztomilí

a o tom, jestli má Piksla střílečky, nebo nemá

   Tu noc přiletěl z dalekého vesmíru meteorit velký, jako autobus. Zamířil si to rovnou na Jampadampu. Vlétl do atmosféry takovou rychlostí, že z toho začal hořet. Burácel jako sto hromů. Mířil přímo doprostřed té největší žvatlavé bažiny. Než dopadl, ohořel natolik, že byl velký jako oříšek. Řekli byste si, že taková událost ani nestojí za vyprávění. Já jsem si to také říkal, ale pak jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo.

   Protože byly žvatlavé bažiny smrtelně nebezpečné, nikdo do nich nechodil, to dá rozum. A protože do nich nikdo nechodil, tak si všichni mysleli, že v nich ani nikdo nežije. Jenže on v nich někdo žil a zrovna v té největší a rovnou uprostřed. Žily tam bytosti, které si říkaly Skřípkové. To proto, že měli velké, silné zuby, kterými uměli tak skřípat, až vám z toho zaléhalo v uších. Ono to skřípání nebylo pro nic za nic. To byl totiž jediný způsob, jak umlčet žvatlavou bažinu. Když bažina spustila, nevěděla, kdy přestat. Skřípkům z toho šla hlava kolem. Nejdřív se chtěli s bažinou domluvit, aby aspoň na chvíli mlčela, ale s bažinou nebyla žádná domluva. Neustále blábolila nějaké nesmysly. Skřípkové měli vztek a z toho vzteku počali vrzat zuby. Ten zvuk byl tak nepříjemný, že z toho bažina ztrácela řeč. Jenže ne na dlouho, a tak museli skřípkové znovu a znovu skřípat.

   Možná, že kdysi bývali skřípkové hodný a mírumilovný národ, ale ve žvatlavých bažinách, se z nich stali zlí, vzteklí nerudové. Měli velké, kulaté hlavy, oči jako krvavé plivance a jejich silné zuby připomínaly šachové figurky, nejvíc střelce a věže. Místo rukou jim ze zápěstí vyrůstaly, jako kámen tvrdé koule. Ty se jim utvořily  časem z toho, jak zatínali pěsti a tloukli se jimi do hlavy, když jim šla kolem, z toho neustálého žvatlání bažin.

   Skřípkové měli krále. Ten král se jmenoval Vrahulík Zuřínek. Toho večera, kdy se na Jampadampu řítil ten meteorit, co byl nejdřív velký jako autobus, ale pak ohořel na velikost oříšku, seděl král Zuřínek na svém trůnu uplácaném z bahna a trávy, žvýkal nějakou žoužel, kterou umlátil v bahně a snažil se přemýšlet. To nebylo nic snadného, protože, co chvíli se odněkud ozvalo hlučné skřípění zubů, nebo přihlouplé blábolení bažiny. Král už začínal být značně nevrlý. V tom hluku zapomněl na něco, o čem si pamatoval, že na to nesmí zapomenout. Vztekle žvýkal a poklepával o sebe koulemi. Dělalo to: “křach, křach, křach…“ Náhle přiletěl meteorit malý, jako oříšek a narazil do trůnu. No, narazil…  On ho přerazil vejpůl.  Opěradlo se s plesknutím svalilo do bahna. Král padnul na znak. Koleny se při tom praštil do očí a uvíznul v bahně. Zadek mu trčel nahoru. Zmocnila se ho zuřivost. Taková potupa. Divoce s sebou zmítal, aby se vyprostil. Jeho poddaní se ze strachu ukryli do bahna. Věděli, že by je král ubil za to, že spatřili jeho ponížení.

   Král Zuřínek kroutil zadkem, máchal kolem sebe koulemi, ale bažina povolovala jenom po malých kouskách. Užívala si, že se jí podařilo lapit krále skřípků.

„He- he. Co ta pr… pr… prdelka?“ posmívala se králi. Ten měl pocit, že mu to bažina říká rovnou do ucha.

„Co se tady kroutíš, banáne? Ty taj… taj… tajtrlíku. Papej blátíčko, papej.  Šůby-důby… belele…“

   Král zuřil. Vzteky se třásl po celém těle. Zmítal s sebou stále víc, až se s mlasknutím bažině vytrhnul. Postavil se a strašlivě zařval, až se bažina v okolí sta metrů zavlnila. Kdyby neměl místo rukou koule, určitě by zatínal pěsti. Krvavýma očima se rozhlédl po bažině. Mocně zaskřípal zuby, znělo to, jako když brzdí vlak. Bažině z toho naskočila husí kůže a samozřejmě, ztratila řeč. Král si odplivnul jedový plivanec a zabubnoval koulemi na hlavu. To bylo válečné znamení. Skřípkové se vyhrabali z bahna, král máchnul koulí tím směrem, odkud přilétl meteorit a celý národ se vydal na válečnou výpravu.

   Nevěděli, na koho jdou, ale bylo jasné, že ten, kdo zaútočil na králův trůn, musí být potrestán. Král měl jednoduchý plán, prostě půjdou a zabijí každého, na koho narazí.

   Šli čtyři dny a čtyři noci, než došli na kraj bažiny.

…

   Mezitím se na Jampadampě děly věci.

Lůdajzna byl nadšený, že může Pikslu vidět a tak využíval každé příležitosti, aby si prohlédl.

Třeba odpoledne řekl mamince, že by chtěl jít na hřiště před domem, že si tam bude hrát na prolézačkách. Mamince nebylo divné, že chce jít na prolézačky, když tam nikdo není, protože na Jampadampě jste nikdy nebyly sami. Maminka se dokonce ani nebála, že by se Lůdajzna ztratil, protože na Jampadampě se nadalo ztratit, ale to už jsme si řekli.

   Vedle prolézaček stál malý domeček s kulatou dírou, kterou se tam lezlo. Tou dírou tam také Lůdajzna vlezl. Podíval se kulatým oknem ven a zamával mamince. Pak si sednul na bobek a řekl: „Je to dobrý Pikslo, můžeš.“

Piksla se zviditelnil vedle Lůdajzny. Piksla pořád chodil s Lůdajznou a pořád byl neviditelný, aby se neprozradili. Jen když byli sami, jako třeba teď, ukázal se Piksla, aby si ho Lůdajzna mohl prohlédnout. Lůdajzna se posunul k Pikslovi a hned se začal vyptávat. Uchopil Pikslu za zápěstí, prstem mu přejížděl po výstupcích nad klouby.

„Co to tady máš?“

Piksla se podíval na svou ruku, pak ji natáhnul před sebe a zaťal pěst. Udělalo to: “cvak-cvak“ a z Pikslovi pěsti se vysunula úzká trubička.

„Co to je?“ podivil se Lůdajzna

„Sonické dělo,“ odpověděl Piksla.

„Ale dyť jsi říkal, že nemáš střílečky,“ řekl Lůdajzna zklamaně. Mrzelo ho, že mu Piksla lhal.

„Já nevím, co jsou střílečky,“ odpověděl Piksla.

„No to je dělo,“ začal vysvětlovat Lůdajzna. „Třeba, když potřebuješ zastřelit jakovlaka, tak na něj namíříš a střelíš a on vybouchne. Anebo když potřebuješ zastřelit tank, anebo…“

Lůdajzna si najednou nemohl vzpomenout, co by ještě potřeboval zastřelit.

„Aha,“ řekl Piksla, „ tak to ne, to jsi špatně pochopil. Sonické dělo není zbraň. To nestřílí, ale vydává zvuk …ale máš pravdu, dalo by se použít jako zbraň. Já ho používám jenom na výzkumy.“

„A co ještě máš?“ Ukaž,“ vyhrknul Lůdajzna nadšeně. Potěšilo ho, že přeci jenom Piksla nějakou střílečku má. Piksla se postavil a začal ukazovat.

„Tady mám vodní pilu,“ ukázal malou dírku v malíčku. „Dokážu s ní proříznout kov, nebo kámen. Tady mám plazmový hořák,“ obrátil ruku dlaní nahoru. Ozvalo se: “vrr… cvak tss…“ a z Pikslova předloktí vystoupila černá trubice, která se začala prodlužovat, až byla o trochu delší, než jeho ruka.

„ Tím dokážu roztavit úplně všechno,“ řekl Piksla. Pak to udělalo: “ tzz-cvak!“ a hořák zase zmizel v jeho ruce.

   Na druhé ruce mu ukázal něco, co vypadalo jako opravdové dělo, ale byl to dávkovač sond, což ale Lůdajznu vůbec nezklamalo, protože ty sondy vypadaly jako tlusté hřebíky a Piksla tvrdil, že je dokáže nastřelit metr hluboko do skály. Takže to byla další střílečka, ať si Piksla říkal, co chtěl.

   Ten den ještě Piksla ukázal, jak létá, kde má trysky, křidélka a klapky, kterými řídí let a ještě Lůdajznovi slíbil, že mu jednou ukáže, jak všechno funguje. Pak maminka zavolala Lůdajznu k večeři, Piksla vypnul viditelnost a oba šli domů.

…

Kapitola sedmá

O tom, že psychiatr na Jampadampě to má těžké

a o tom, jak maminka poznala Pikslu 

   Druhý den se nic zajímavého nestalo. Lůdajzna nebyl ani chvíli sám, tak musel Piksla zůstat neviditelný, celý den. Zato třetí den, to šlo ráz na ráz.

   Lůdajznova maminka byla psychiatr. Psychiatr je doktor, za kterým jdete, když máte trápení na duši, se kterým si sami nevíte rady. Psychiatři na Zemi mají ordinaci, kde na zdi visí obrázek, na stole je nějaké hejblátko, které se neustále hýbá a je tam také kanape u kterého stojí kytka.

   Když tam přijdete, psychiatr vám hned řekne, abyste si na to kanape lehnuly a uvolnily se. To aby se vám ulevilo. Na Jampadampě má psychiatr podobnou ordinaci, jenže si jí moc neužije, protože je pořád v “terénu“. Terén je všechno, kromě ordinace. Zrovna třetí den musela Lůdajznova maminka do terénu, řešit jeden sousedský spor. V šeptancovém lese se hašteřili dva stromy. Nikdo je nedokázal usmířit, ani pan hajný Kamizol Parůžek. A byl to právě on, kdo rozhodl, že ti dva jsou případ pro psychiatra a zavolal Lůdajznovu maminku.

   To víte, že by si nejradši pozvala oba stromy do své útulné ordinace. Tam by je uložila na kanapíčko a zeptala se: „Tak, co vás trápí…?“

Bohužel to, že jampadampské stromy mluví, ještě neznamená, že umějí chodit. Nic naplat, musela tedy maminka do terénu a musela se obejít i bez svého kanape. I kdyby se rozhodla, že musí stůj, co stůj kanape do lesa dostat a třeba ho tam na zádech dotáhnout, nebylo by jí tam nic platné. Aby si na ně mohl strom lehnout, museli by ho nejdřív porazit a věřte mi, že z toho není žádný strom šťastný.

   Lůdajznova maminka to zkrátka musela vyřešit vestoje. Přesto s sebou vzala aspoň dva polštáře a gumu do tepláků.

   Když přišla pro Lůdajznu do školky, dala mu v šatně pusu a zeptala se ho: „Lůdajzníčku? Dneska mám nějakou práci v šeptancovém lese. Nechtěl bys jít semnou?“

„Ano!“ vykřiknul Lůdajzna nadšeně a udělal stojku. Ze stojky udělal most, postavil se, objal maminku, která seděla na lavičce a chystala mu tepláky na ven. Dal jí pusu a udělal ještě dva kotrmelce, jeden vpřed a druhý vzad.

Maminka mu řekla: „Nech si to do lesa, ty divochu,“ a usmála se a Lůdajzna poslechl.

   Šeptancový les byl starý a tichý, a také velmi moudrý. Jakmile do něj Lůdajzna s maminkou vstoupili, les se zavlnil, zašuměl, ovanul je tou nejlepší lesní vůní, jakou měl a řekl: „Dobrý den.“

„Dobrý den,“ odpověděli Lůdajzna i maminka jednohlasně. Neviditelný Piksla, který se držel pět kroků za nimi, také řekl: „Dobrý den.“

„Co to bylo!?“ lekla se maminka. Lůdajzna ztuhnul. Piksla, i když byl robot, byl slušně vychovaný. Věděl, že na pozdrav se má odpovědět. Když les pozdravil, úplně zapomněl, že se má chovat tajně a odpověděl. Teď by si nejradši dal pohlavek, ale to by zaznělo, jako když vařečkou praštíte do hrce, tak jenom stál a ani se nehnul. Maminka se rozhlížela kolem sebe, ale nic neviděla. Pak se podívala na Lůdajznu a hned poznala, že jí něco tají.

„Lůdajzno!“ řekla důrazně a víc nemusela. Lůdajzna nebyl žádný lhář, a tak když to prasklo, všechno mamince pověděl. Maminka tomu nechtěla moc věřit, to se ví. Zkuste schválně svojí mamince namluvit, že kamarádíte s neviditelným robotem z vesmíru a uvidíte, co vám řekne.

   „Ach jo,“ vzdychnul si Lůdajzna a řekl: „Ukaž se, prosím tě Pikslo.“

   Piksla se objevil přímo před maminkou. Ta polekaně couvla.

„Dobrý den,“ řekl Piksla. „Jsem průzkumný robot Pé-iX-eL sedm, dva, šest, čtyři, sedm. Jsem ze souhvězdí velryby. Provádím výzkumy solárních systémů a Lůdajzna je můj kamarád.“

Lůdajzna se zazubil, přešel k Pikslovi a chytil ho za ruku, aby maminku přesvědčil, že není nebezpečný. Ale maminka byla nedůvěřivá, protože byla dospělá a měla za Lůdajznu zodpovědnost. A navíc se bála o osud Jampadampy. Napadlo jí, že je Piksla třeba špijón, který sem zavolá vojáky. Ti přiletí z vesmíru, obsadí Jampadampu, všechny jampadampany zotročí a budou na nich dělat pokusy.

   „A co tady zkoumáte?“ zeptala se maminka podezíravě.

„Sestavuji mapu vesmíru,“ odpověděl Piksla. „Hledám obydlené planety…“

„Proč?“

„Stavíme vesmírnou dálnici a budujeme zastávky na některých planetách.“

„Tady taky chcete dělat zastávku?“

„O tom já nerozhoduji,“ odpověděl Piksla. „Já jenom provádím výzkumy. O tom rozhoduje rada sedmdesáti planet. Když Vás vyberou, přiletí vyslanec Ógr Bůgr a nabídne Vám spolupráci se sedmdesáti planetami.“

To maminku uklidnilo. Přeci jen, Piksla zachránil Lůdajznovi život, a tak se rozhodla, že mu bude věřit. Lůdajzna z toho měl velikou radost. Měl radost i z toho, že mohl o Pikslovi někomu říct. Teď, když o tom maminka věděla, zeptal se jí: „Mami, můžeme se s Pikslou proletět?“

„V žádném případě!“ vykřikla maminka překvapeně.

Pak se ale zamyslela nad tím, co jí všechno Lůdajzna vyprávěl a řekla: „Tak dobře, ale opatrně.“

Lůdajzna začal skákat radostí, ale maminka ještě řekla: „Počkat! Než poletíte, ještě mi pomůžete.“

Lůdajzna si vzpomněl, proč jsou vlastně v lese, a tak se všichni tři vydali k těm hašteřivým stromům.

…

Kapitola osmá

O tom, že i stromy se nakonec dohodnou

a o tom, jak se Piksla předvedl

   Šlo se jim dobře. Les je vedl tou nejlepší cestou. Tráva se před nimi rozestupovala, ptáčci jim poletovali kolem hlav a švitořili: „tudy, tudy…“

Netrvalo dlouho a stanuli před dvěma jedlemi, které stály tak blízko sebe, že se jejich větve proplétaly. Na první pohled bylo vidět, že jim je nejméně dvěstě let.

„Dobrý den,“ pozdravila Lůdajznova maminka, Lůdajzna i Piksla.

„Dobrý den,“ odpověděly jedle a hned se začaly hašteřit.

„Co mi skáčete do řeči? Kolegyně. To si laskavě nezvykejte,“ řekla jedna.

 A druhá na to: „To vy skáčete do řeči mě. Vidíte jí? Tohle mi dělá pořád.“

Ale ta první si to nedala líbit. „Tak ti prrr… milá kolegyně. To jste vedle, jak ta jedle …a necpěte mi sem ta vaše umolousané větve!“

„Já že mám umolousané větve? Pche! Tak se koukněte na svoje. Jak vám na nich rostou lišejníky.“

„A vám snad nerostou? A co ta šiška támhle. Jak je nakřivo. To je snad podle nejnovější módy?“

To tu druhou tak dopálilo, že začala být sprostá.

„Vy… vy! Souško jedna! Vy jste tak ošklivá, že se vám i vítr vyhne! Na vás datel nezaklepe, protože se vás i červotoči bojí…“

„Poražte měé!“ začala křičet ta první. „Já už tady s ní nebudu ani minutu! Rychle mě něčím polijte a zapalte, protože jinak se zblázním!“

   Les zoufale zahučel a počal skřípat dřevem, aby přehlušil to hašteření.

„Dóst!“ zakřičela Lůdajznova maminka, načež se jedle utišily.

„Lůdajzníčku, Pikslo,“ řekla, „vemte tuhle gumu a zavažte ji kolem stromů.“

Když byla guma uvázána, maminka za každou z nich zastrčila polštář, pak ho uplácala a zeptala se jedlí: „Máte pohodlíčko?“

„Ano, máme,“ odpověděly jedle.

„Netlačí vás guma?“

„Netlačí nás guma.“

Maminka zapíchla prst do jedné jedle a zeptala se: „Co vás milá jedle trápí?“

Jedle odpověděla: „Ona mi sem pořád cpe větve.“

Druhá jedle začala vykřikovat: „To není žádná pravda! To ona mi sem cpe větve!“

Maminka se na ni přísně podívala a jedle zmlkla.

„Jak dlouho, už to trvá?“ zeptala se maminka.

„Asi osmdesát let,“ řekla první jedle.

„Ba, ba…“ řekla druhá.

„Hm… nic naplat,“ řekla maminka vážně. „Nedá se nic dělat. Ba ne. Jinak to nepůjde…“

Jak to maminka říkala, tvářila se čím dál vážněji, až si jedle počaly dělat starosti. Náhle se sklonila a zdvihla z jampadampy větev silnou jako sto čtyřicet pět prstů. „Pikslo?“ řekla, „Dokázal bys tu větev rozříznout?“

„Jako nic paní,“ řekl Piksla a vodní pilou, kterou měl v malíčku, nakrájel větev na plátky, jako salám.

„…a dokázal bys ty jedle proklestit, aby se nedotýkaly větvemi?“ zeptala se zase maminka.

„Za minutu paní,“ odpověděl Piksla a ustříknul z malíčku proud vody.

„A víte co?“ začala první jedle, „mně už ty vaše větve nevadí.“

„Mně taky ne,“ opáčila druhá rychle. „Naopak, líbí se mi, jak mně občas s nimi podrbete v koruně.“

„Vám se to líbí? Mně se to taky líbí.“

Pak obě jedle řekly: „Paní doktorko, my už jsme docela vyléčené. Úplně jsme se uzdravily.“

„Jste si jisté?“ zeptala se maminka nedůvěřivě. „Tady Piksla vám pořeže větve, aby se nedotýkaly, raz, dva.“

Piksla vzlétl a jedle zaječely: „Pikslo néé!!! My už se nebudeme hádat. Slibujeme.“ A tak Piksla zase přistál.

Maminka požádala Pikslu, aby přeřízl gumy a pak dovolila, aby se spolu s Lůdajznou šli proletět.

„Ale do tmy doma,“ řekla. Pohrozila prstem, posbírala gumy a polštáře, objala Lůdajznu a šla domů.

…

   Lůdajzna poděkoval mamince, že mu to dovolila a řekl jí, že jí má rád. Pak vyskočil Pikslovi na záda a rukama mu zakryl oči. Piksla chytil Lůdajznu pevně za ruce, zakřičel: „Pomóc, nevidím!“ roztočil se, až Lůdajzna vlál, jako prapor a vylétl s ním do korun stromů. Tam se přestal točit, přendal si Lůdajznu dopředu, aby mohl zamávat mamince. Lůdajzna zamával dolu, maminka zamávala nahoru a ještě zavolala: „Dávej mi na něj pozor Pikslo.“

Piksla odpověděl: „Spolehněte se madam,“ a zablikal očima. Potom se zeptal Lůdajzny: „Budeme létat, nebo chceš ukázat, co všechno dovedu?“

Lůdajzna se trochu zamyslel, dal si prst do pusy a obrátil oči do hlavy, načež vyhrknul: „Lítat a ukázat!“

Piksla se tomu zasmál, řekl Lůdajznovi: „Lumpe,“ zezadu ho objal za břicho a hrudník, aby měl Lůdajzna volné nohy a ruce, přitiskl ho na sebe a prudce vyrazil vzhůru. Lůdajzna pištěl a mával rukama, vlasy ho pleskaly a bylo to prýma.

   Vysoko nad stromy se Piksla zastavil. Pomalu se obrátil hlavou dolu. Už, už se chystal vyrazit, když Lůdajzna křiknul: „Počkej!“

Piksla se zarazil a starostlivě se zeptal: „Copak? Stalo se ti něco?“

„Teče mi nudle,“ řekl Lůdajzna a začal si prohledávat kapsy, jestli nemá kapesník.

Neměl.

Piksla řekl: „Něco ti ukážu. Podívej se na mě.“

Lůdajzna se na něj podíval a Piksla dodal: „Tak, a teď se nehýbej.“

Pikslovi červené oči se o něco víc rozsvítily a Lůdajzna ucítil pod nosem teplo. Piksla mu vysušil nudli lejzrem a pak mu ji odcvrnknul. „Dobrý?“ zeptal se.

Lůdajzna si otřel suchý nos.„Dobrý,“ odpověděl. Na to se dal Piksla do střemhlavého letu. Lůdajzna se dal do pištění a Piksla se přidal. Řítili se dolů, jódlovali, vítr kolem Pikslových ostrých hran pískal, jako když se vaří voda v konvici. Moudrý les se na to díval, kroutil korunami stromů a vzpomínal na dobu, kdy byl ještě mlád.

   Piksla trochu zpomalil, prokličkoval mezi větvemi a kičkoval dál mezi stromy, nízko nad jampadampou. Tu se naklonil doprava, tu zas doleva… Chvíli to vypadalo, že narazí do tamtoho stromu, nebo vymete tamto křoví, ale vždy, v posledním okamžiku se vyhnul. To se Lůdajznovi náramně líbilo. Když mu zrovna ruce neplandaly, tleskal, nebo si zakrýval oči.

   Piksla dolétl k velkému kameni, který stál uprostřed lesa, tam úplně zpomalil a postavil Lůdajznu na jampadampu. Lůdajzna byl udýchaný, smál se a rukama si rovnal zježené vlasy.

„Tak,“ řekl Piksla, „teď ti ukážu, na co je sonické dělo a ostatní nástroje.“

„Ano, ukaž!“ zajásal Lůdajzna.

Piksla namířil ruku na kámen velký jako velryba, zaťal pěst, “cvak-cvak“. Z pěsti se vysunula trubička, udělalo to: “Dum!“ a Piksla řekl: „Tem kámen je čedič, je přesně sedm a půl metru vzdálený od konce děla. Váží deset tisíc tun a tři kila a uprostřed má dutinu.“

„Hm…“ zatvářil se Lůdajzna zklamaně.

Piksla namířil trubičku na něj, ozvalo se : “Dum!“ a Lůdajzna padnul na zadek. Bylo to jako by ho Piksla praštil polštářem.

„Ty jo…“ řekl Lůdajzna, když se zvedal, „to bylo parádní.

 Piksla pochopil, že Lůdajzna je ještě moc malý, a že ho výzkumy moc nezajímají, že ho spíš zajímá, jak by se Pikslovi dovednosti daly využít v boji. Nezlobil se za to na něj. Věděl, že je Lůdajzna hodný kluk, že si na boj jen tak hraje a že až vyroste, budou ho víc zajímat výzkumy, než boj. Teď byl ale malý a zajímal se víc o boj, a tak, aby mu udělal Piksla radost, otočil se rychle čelem ke kameni, kleknul si na jedno koleno a vypálil od boku jako kovboj. Tentokrát to udělalo:“Křach!“ Kámen praskl a odlétl z něj kus veliký, jako víko od kanálu. Lůdajzna zajásal.

„Jak to děláš?“ byl zvědavý.

„To dělá zvuk,“ vysvětloval Piksla, „Podle toho, jak je silný, takový má účinek. Potom postupně vysvětlil a ukázal jaké má další nástroje a jak by se daly využít k boji. Lůdajzna si všechno dobře zapamatoval. Bodejť by ne. Když šli domů, hráli totiž takovouhle hru:

Lůdajzna šel před Pikslou a sbíral šišky, klacky a kameny. Pak je vyhazoval do vzduchu a vykřikoval: „Dělo!“ nebo, „lejzr, plazma, sondy!“ a Piksla, podle toho sestřeloval, co Lůdajzna vyhodil. A protože byli daleko a šli dlouho, měl Lůdajzna čas si všechno dobře procvičit a zapamatovat. Však se mu to také později hodilo, ale to bych předbíhal.

   Když došli na kraj lesa, Piksla se zase udělal neviditelným. Domů už to bylo jenom kousek, stmívalo se a končil den třetí.

…