Čtyřicet let budování Petrových kamenů
I Jdeme okrajem pole ke sněhulákům, za sebou táhneme kačenky. – Konečně jsem odpověděl na tvé výzvy, říkám. – Žádné nebyly, říká. – Stejně tě nechci. – Tak co tady děláš? – Hlídám, jestli nejdeš s někým jiným. – Tohle je moje pole! zakřičí. – Tak si ho sežer! vyštěknu a zlostně dodám: Pročs mě celou dobu vodila, když jsi mě sem nechtěla? – Kdo říká, že nechtěla? – Tak co tu se mnou? - Chceš mě, nebo mě nechceš? – To záleží na Tobě. V duchu musím uznat, že má pravdu, ale zkouším se vymotat. – A co sousedi, nebude jim nic divnýho? Ve zlomku vteřiny se mi zdá, že na ně zapomněla. - A říkám si: schválně jakou syžetovou technikou se vykroutí. Jsem zvědav. - (Nedivte se. Když jsem byl úchyl do literatury, viděl jsem všude syžety.) – Máš pravdu, říká, sousedi to roznesou do krámu i na poštu. Samozřejmě se to dozví řidič autobusu, a ten si to sotva nechá pro sebe.
II Jdeme několik desítek metrů mlčky a já se pokradmu ohlížím, abych viděl, jak zápasí. Když se nemá ke slovu, zablafuju. - Utečeme do Rakouska. Je zjevně potěšena, protože se usmívá, se slovy: - Ale kdež, v Rakousku nemáme žádné zázemí. - Ale nemáme tam ani sousedy. Co?! „praštím“ ji vítězoslavně. Následuje delší ticho, a protože jsem to já, kdo je nemůže vydržet, znovu se otáčím: proti svému očekávání však potkávám zhola nesrozumitelný výraz. Rychle a usilovně prohledávám paměť. – Ne, tuhle podobu neznám. - Jak je to možné? Vždyť ji mám přečtenou jako Tři mušketýry po dvaceti i třiceti letech! (Vždy, když se začínám cítit nejistý, vtipkuji sám před sebou, abych se povzbudil.) - Petro? naléhám s mírně staženým hrdlem. Mlčí a dívá se do dálky. - Určitě sleduje nějakou ze svých vizí. - Petro? opakuji prostě. Konečně promluví tichým, jakoby zlomeným hlasem. - Ne. Zůstaneme tady a ty se vrátíš k matce. - (!!) Dřevěním uprostřed pohybu. - Chceš říct, že spolu nebudeme bydlet?! Impulsivně střílím slepými, ve vysněném pudu sebezáchovy, který je zpotvořenou touhou po smrti. - Chci. Nebudeme.
III Šeptá to znovu a znovu, ozvěnu za ozvěnou, jako by se jich na vichrem hlazené pláni nemohla nabažit. Mně briskně papírovatí nohy, zatímco trup se posunuje do nepřehledných nadmořských výšek. - Ze všech sil se probouzím, ale spím a zabitý sen nekončí. - Ještě před minutou, dvěma jsem žmoulal v hlavě trumf, který vynesla ona proti mně: návrat k matce. S vědomím, že je setkání ztraceno, prorážím poslední logický zátaras. - Ale já s tebou stejně nemohu bydlet, matka mě nepustí. Ví, že to není pravda, a protože mě má ráda, nesměje se mi. Nechává mě klečet ve sněhu s pěkným výhledem na svoji odplouvající kačenku. Dívám se poctivě. Nehnu se, dokud ji nepřestanu rozeznávat od okolí. Nepříjemná zima mě probere. - Nu což, asi z toho stejnak nemám rozum. Nechápu, o co mi šlo. Má pravdu – vrátím se k matce, kde je terén přehledný a kde vím, co a jak. Tam mohu manévrovat! Pohladím kačenku po kolečkách a společně se vracíme tam, odkud jsme před čtyřiceti lety vyšli.
|