REVIZOR
Autobus snížil rychlost, dojel ke křižovatce a řidič odbočil na vedlejší silnici. Dnes se nemusel obávat nepřízně počasí, které v těchto místech dokázalo nepříjemně zhoršovat jízdní podmínky. Vanul mírný vánek, a přesto, že po většinu dne bylo slunce pod mrakem, bylo nesnesitelné dusno. Autobus byl obsazen asi z poloviny své kapacity, cestujícími převážně městského ražení. Všichni zapadali do kontextu šedé průměrnosti velké skupiny lidí, kteří se mezi sebou neuměli bavit o ničem jiném, než o svých problémech, a stěžovat si na finanční zatížení, neutěšenou situaci státu, a vůbec celého světa.
Na příští autobusové zastávce nastoupil předními dveřmi muž středních let, na kterém bylo při delším pozorování vidět, že není tento typ člověka. Zdálo se, že je vystaven nějakému dlouhodobě působícímu tlaku. Mohl být také způsobený těmito faktory, ale buď s větší silou, nebo byl mnohem citlivější než ostatní lidé.
Poté, co se autobus znovu rozjel, se posadil po jeho levé straně na samostatné sedadlo u okna a zaryl svůj zrak na ubíhající domy venku. Po čele mu stékaly krůpěje potu, způsobené dusnem. Autobus mířil k okraji města. Před ním, na dvousedadle, naneštěstí seděly dvě ženy důchodového věku, rozebírající témata, která jeho psychice zrovna neprospívala. Jedna žena docela zřetelně vykládala druhé: “To si představ, že potom, co si koupil nové auto, mu ho do týdne ukradli. Ten běsnil jako rozzuřený býk. Rozmlátil celou garáž na padrť. Že prý na něj šetřil dvacet let.”
“To je hrozné,” užasle kroutila hlavou její přísedící. “U nás v domě zase bydlí jakýsi chlap, kterého zmlátili jen pro pár korun, co měl v peněžence. Fuj, dneska je na zdechnutí,” a utřela si zpocený krk.
Autobus minul vlakové nádraží a zastavil na další zastávce. Přistoupilo pár lidí a opět se zvolna rozjel. Zvýšením počtu lidí se zvýšil i šum a debaty, které deptaly mužovu mysl. Nyní k němu doléhaly hlasy ze všech stran. Komu, co, jak, za kolik, a kdo. Žvásty. Samé žvásty. Měl dojem, že se dusno zdvojnásobilo. Mimoděk si uvědomil, že tlačí hlavou na okno, jako by chtěl projít skrz.
Další zastávka. Další lidé. Ti samí. To je přece blbost. Vždyť za chvíli opustí město a lidí je čím dál víc. Nyní to už bylo k nevydržení. Chtělo se mu křičet, ale nemohl. Dusno ho pohltilo. Povolil si límec. Asi bude muset vystoupit.
Než se v čemkoliv stihl rozhodnout, teprve teď zjistil, že chodí revizor. Vzápětí už stál u něho a striktně skoro vykřikl: “Lístek!”
Náhle si uvědomil, že žádný nemá. Když si však revizora důkladně prohlédl, strnul. Ten chlap byl poslední člověk, který by vypadal jako revizor. Ve tváři měl hrubý výraz, na sobě hnědý kabát i když bylo dusno, a pokud se nehodlal v brzké době oholit, vous by mu dodal na vizáži kmeta. Jeho vlasy na tom nebyly o nic lépe. Skoro mu padaly do očí, které byly trochu zamlžené. Zdálo se také, že je mírně pod vlivem alkoholu.
“Nemám,” snažil se odpovědět co nejklidněji, ale bezúspěšně. Hlas se mu chvěl, bylo mu ze všeho nanic a začínal vnitřně zuřit. Jediným hmatatelným znakem, že člověk požadující lístek je revizor, byl odznak, který nešikovně svíral v dani a občas ho ukázal.
“Jak si to představujete?!” vykřikl radostně, jako by šťastný, že našel někoho bez lístku. “Vy jste černý pasažér. To snad nevíte, že zadarmo se ani v autobusu nesvezete?”
“Já vím, já vím!!” vykřikl muž.
“Zaplatíte teď dvě stě korun, nebo vám odeberu občanský průkaz!”
Muž u sebe neměl tolik peněz, tak mu poskytl občanský průkaz.
“A na příští zastávce si laskavě vystupte!” dodal revizor a nacpal občanský průkaz do kabátu.
Muž sotva přikývl, ale jeho zuřivost se stupňovala.
Autobus zajel na vyhrazený jízdní pruh a zastavoval na další zastávce.
“Hej!” vykřikl na revizora, který postupoval dál. “A kam si mám pro tu občanku přijít?! Odkdy se vůbec odebírají občanky!?” pomalu se přestával ovládat. “Co je to za bordel?!!”
Revizor se ztratil v davu lidí, kteří se nyní dívali, kdo to vykřikuje. Už jen na jejich pohledech muž odhadl, co si o něm myslí. Udělalo se mu špatně ještě víc, a jen co autobus zastavil a otevřely se dveře, vyklouzl ven. S ním vystoupilo pět dalších lidí, kteří se rozcházeli různými směry. Všiml si, že byl mezi nimi i revizor. Ten zamířil poněkud lajdavým krokem přes trávník na chodník, vedoucí kolem obytného bloku. Vydal se směrem k potoku, který protékal nedaleko odtud.
V muži to vzteky jen vřelo. Chyběl už jen malý podnět k tomu, aby dlouhodobě nahromaděný vztek explodoval. Zajímalo ho však, proč revizor odchází od zastávky. Kam jde? Navíc potřeboval vědět, kam a kdy si má přijít pro občanský průkaz. Přešel tedy na stejný chodník a namířil si to za ním. Byl od něj asi třicet metrů. Nechal se předejít ještě dvěma dalšími lidmi, kteří měli náhodou stejnou cestu.
Když revizor došel na roh bloku, přešel na vyšlapaný chodník u potoka, zastavil se, a nenápadně se rozhlížel. Čekal, až přejdou lidé, kteří byli v dohledu. Muže si nevšiml, protože ten ještě nedorazil na roh bloku. Když v okolí nikoho nespatřil, sáhl pro něco do kapsy a hodil to do potoka. Tento akt už muž viděl, protože právě došel na roh bloku. Revizor zabořil ruce zpět do kapes a vykročil dál po vyšlapaném chodníku. Jen co se trochu vzdálil, octl se na chodníku i muž. Přesně na místě, odkud revizor něco házel do vody. Kdyby nebyl pod dlouhodobým tlakem, nejspíš by nad něčím takovým pouze mávl rukou, ale nyní se mu zdálo podezřelé snad všechno. Ještě to není příliš dávno, kdy to byl důvěřivý, mírný člověk. Úplně flegmatický. Dnes ke všemu zaujímal postoj naprosto nedůvěřivý a zejména k tomu chlápkovi, co měl jeho občanku.
Seběhl ze svahu, dolů k potoku a hledal v něm něco, co tam nepatří. Potok nebyl hluboký, takže na dno bylo dobře vidět. Zaznamenal v něm několik věcí: plechovku od coca-coly, pneumatiku, píst z motoru, kovovou píšťalku a odznak revizora.
Ztuhl. Tak přece. Odznak byl blízko břehu a nebyl problém ho vytáhnout. Důkladně si ho prohlédl a skrz zuby procedil: “Parchant. Falešný revizor. Ani se nijak nesnažil propracovat padělek.”
Utřel odznak, strčil do kapsy, vyběhl zpět na chodník a rozhlédl se. Falešný revizor šel stále dál po chodníku. Rychlým krokem vyrazil za ním. Cítil, jak mu vztekem červenají tváře. To byla poslední kapka. Nyní začne být velice tvrdý. Už na sebe nikdy nenechá srát. Už nikdy. Když se k falešnému revizorovi přiblížil asi o čtvrtinu vzdálenosti, vztekle zařval z plných plic: “Hej!!! Zapomněl sis v potoce odznak!!”
Chlápek se otočil a vůbec se nepolekal. Naopak. Prostředním prstem pravé ruky mu navíc ukázal známé gesto.
Mužův vztek doslova explodoval jako bomba. “Ty parchante!!! Stůj!!!” zařval a mrštil odznakem směrem k chlápkovi. Odznak cílevědomě proletěl vzduchem a přesným zásahem trefil falešného revizora zezadu do hlavy. Ten se chtěl dát na útěk, ale to už se muž sehnul pro kámen a vyslal ho týmž směrem. Zrovna v ten okamžik byl k němu falešný revizor otočen čelem, a kámen, který ho trefil doprostřed čela, ho poslal k zemi. Když se postavil, vytáhl někde z kabátu pistoli, a zamířil na muže. “Snad sis nemyslel, že mě dostaneš!” přidrzle se zasmál, ale hned se zase zlostí zamračil.
Muž se však již nechoval jako člověk. Byl smyslů zbavený a jednal jako robot. Pistole vystřelila přesně v okamžiku, kdy ji odkopl. To, jestli ho kulka zasáhla, nevnímal. Už nevnímal žádnou bolest. Ani psychickou, ani fyzickou. Úderem pěstí poslal falešného revizora k zemi, jenž při pádu navíc narazil hlavou do stromu. Pokusil se muži podrazit nohy, ale ten si ho přitáhl za klopu kabátu, zasadil mu jednu ránu zprava i zleva a úderem nohou do žaludku ho poslal do malého kontejneru s pískem, který se i s ním převrhl. Protože stáli těsně u svahu potoka, sklouzl až dolů k němu, a když se chtěl znovu zvednout, kontejner, který ho následoval, ho přirazil zpět k zemi. Ten, kdo ho do této polohy dostal, ho násilím dovlekl zpět nahoru a vyrazil mu zub.
“Hajzle!” vykřikl na falešného revizora muž. “Nebýt lidí jako ty, neukradli by mi před dvěma dny auto!!” a opět ho kopl do žaludku, “a moje žena by také ještě žila, kdyby ji takoví zasraní lidé nezabili jen kvůli tomu, když je viděla při činu!!” a kopl ho do žaludku znovu, “a nevykradli a nepodpálili by mi dům!!” a kopl zas, “a možná by ani nezkrachovala banka, kde jsem měl uloženo přes tři sta tisíc!!!” a opět kopl.
Chlápek se už svíjel v bolestech na zemi. Když si ho muž znovu zvedl, zazněla v dálce policejní houkačka, která se rychle přibližovala. To však nevnímal a udeřil znovu. A znovu. Netrvalo dlouho, a kolem obytného bloku se prohnal policejní vůz , který s kvílením pneumatik zastavil před rvačkou. Z vozu vyskočili dva policisté, přiskočili k mužům, okamžitě popadli útočníka a strkali jej do auta.
Ten křičel: “Co to děláte?!! Ten chlap okrádal lidi!! Ukradl mi občanku!! Je to falešný revizor!! Zatkněte ho přece, proboha!!"
“Jo, jasně,” usykl jeden z policistů a strčil ho do vozu.
V příští vteřině se vůz rozjel. Z okna byl vidět ztrhaný mužův výraz, jak kouká ven, na člověka, který ho zabil. Ten se namáhavě postavil, a i když byl značně zkrvavený – z úst a nosu mu tekla krev, bylo mu na tváři poznat, že se usmívá. Vyhrál.
(2000) |