Zrádné kalhotky, ďábelské trencle
Cukr Karel Moučka se během přestávky naklonil nad milovanou tvář, zazářil jako Times Square na Nový rok a řekl: „Nemůžeme dělat jen tohle. Musíme také sublimovat.“ Dvě smaragdová zrcadla ve slunečním jasu, zářivé hlubiny, v nichž voda u dna byla stejně průzračná jako voda při hladině, mu odpověděla, že je sublimace nebaví. - Nu což, pomyslel si Moučka, nějak vydržím. - Jenže ouha, před další přestávkou nezvratně poznal, že to byla silácká myšlenka. Proto se rozhodl využít poklesu napětí (pátého, šestého, čtrnáctého?) a podnikl nový vysvobozovací pokus. Jelikož nechtěl vylévat dítě s vaničkou, volil tuto větu: „Dnes na tebe, promiň, nemám náladu, ale nechci, abys pokračovala s někým jiným.“ „Hahaaa, hahahaa! - Ty si predsa len úžasný idiot, Karlíček!“ poskočila pod Moučkou Kačenka. Karel se z té chvály nadmul pýchou lépe než karamelka v páře, dodal si odvahy a vybafl bez příkras: „A kdo je potom Pišta?!“ Kulatý, nepřehnaně velký zadeček odpověděl: „Mysliš toho, čo sa preháňa na motorke?“ „Ano, přesně toho,“ pokračoval Moučka nemotorně, „včetně bratrů na sajdkáře!“ Les, jehož jahody byly vysoké jako borovice, borůvky široké jako buky, zašuměl a nad milenci se rozhostilo ticho, které bývá ke slyšení mezi zvoněním při proměňování. „Štefan je soplíček vulgaris na veveričkinom kožúšku. Prečo?“ Cukr se přestal dojímat, zamyslel se a přiznal: „Ale nic, zkoušel jsem, zda mi nejsi nevěrná. Děkuji, víc vědět nepotřebuju.“ Navzdory zdvořilému tónu, který navenek udržoval, nebyl Karel výsledkem scénky uspokojen, oči mu zvlhly bezmocí a hledal už jen způsob, jak si emocionálně ulevit: "Az ördög tartozott nekem iljen árammuvekkel!"* vykřikl zlostně na bok v jazyce, jemuž ani trochu nerozuměl. Kačenka ale vzkaz zachytila a rozhodla se situaci zachránit vlastní úzkostí: „Ty ma neľubkáš. Povedz, že nie.“ „Ale ne, bože! Ano! Nebo ne - o to přece nejde,“ klopýtal Moučka. „Nechtěl jsem žárlit, nýbrž sublimovat. Předstírat, že ti nevěřím, nemělo smysl. Tak jsem rezignoval." Žena vytáhla žlutý smajlík s bleděmodrými slzičkami, červeným, vyklepávaným kapesníčkem (vlál, mimochodem, jako vlajka nezávislého národně osvobozenecké hnutí) a vzlykla: „Zbohom, Karlíček!“ „Sbohem, Kačenko!“ řekl svorně, i když netušil proč. Ve chvilce však oba zjistili, že se od sebe nemohou oddělit, protože on nosil dřevěné trencle se šroubkem a Kačenka kalhotky s vyšívanou liščí pastí. „No zbohom s takým bohom!“ „Hahahahaha!“
*Čert mi byl dlužen takovouhle elektrárnu! (přel. z maďarštiny)
|