bejt básníkem je sranda.
sranda až na dno.
propijete boty
ochutnáte asfalt naboso.
znal jsem jednoho a ten si vzal prášky.
pilule proti básnění.
nechtěl hledat tygry v čajovým šálku.
nechtěl už ani kosou škubat květy z jabloně.
řek jenom tak já už du.
dno je porostlý vajglama.
a třeba sou to jenom zbytky nocí
neprospanejch prosněnejch nocí.
a jsou básníci co nechtěj a neví.
obutí dou po hladině
a květy převalujou v útrobách čepec bachor slez
pak kniha v nákladu zavařená
postavit do poličky.
je to sranda.
zavařenej básník je novopečenej klasik.
nechte ho dožít a do čítanky s ním. bývávalo v našem statku kůropění pestré
kolem plotny pobíhaly děti naše bleblé.
ale na zápraží se vyhřejvala plesnivá kočka.
lízala si kožich a na jazyku měla chlupy
v očích jistotu života nebo nesmrtelnosti. (tady prosím by měla být lehká pauza, vteřina ticha za padlá slova, pozn. aut. text v závorce není součástí)
znal jsem jednoho a ten mlčel.
cedil ticho plátýnkem smutku
nakloň se nakloň se.
tiše jinak neuslyšíš.
tak já už du.
ale je to vážně sranda.
je třeba podzim a javory pouští prsty do větru.
a tak blbý světlo až ti de po krku;
couráš s lidmi cos je dneska poznal.
a dete z kopce
tam dole je baroko a vyzvání
a žes nespal a nikdo vlastně tehdy nespal
máš trochu naděláno.
samozřejmě mlčíš,
ale mlčíš samozřejmě
pod zvonem pod vibrací
a někdo se jen tak vohlídne do větru
jakoby slyšel
tak já už du.
a znal jsem jednoho a ten nic nevěděl
ani dno ani hladinu
a byla to sranda
bejt a třeba neslyšet refrén.
|